Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 391/05Nález ÚS ze dne 26.09.2005Vrácení daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Vlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 181/38 SbNU 449
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.391.05
Datum vyhlášení19.10.2005
Datum podání08.07.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 630

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 391/05 ze dne 26. 9. 2005

N 181/38 SbNU 449

Vrácení daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského - ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 ve věci ústavní stížnosti A. L., dříve S., proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. listopadu 2003 sp. zn. 10 C 220/2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. září 2004 sp. zn. 12 Co 266/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005 sp. zn. 33 Odo 248/2005, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o určení vlastnictví k nemovitostem.

Rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. listopadu 2003 sp. zn. 10 C 220/2003, rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. září 2004 sp. zn. 12 Co 266/2004 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2005 sp. zn. 33 Odo 248/2005 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví tohoto rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta její žaloba o určení vlastnictví k nemovitostem.

Rozsudky Okresního soudu v Šumperku (dále též "okresní soud") ze dne 13. listopadu 2003 (10 C 220/2003-30) a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále též "krajský soud") ze dne 7. září 2004 (12 Co 266/2004-46) byly vydány na základě žaloby stěžovatelky (dárkyně), kterou se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí blíže určených nemovitostí, jež byly předmětem darování. O vrácení daru požádala pro naplnění ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen o. z.), neboť tvrdila, že její bývalý manžel I. S. (obdarovaný) se choval k ní i členům její rodiny tak, že hrubě porušil dobré mravy. Naplnění podmínek citovaného zákonného ustanovení spatřovala v tom, že obdarovaný ji opakovaně fyzicky napadal a nepřispíval na výživu svých dětí ani na společné hospodaření s nemovitostmi. Další porušení dobrých mravů spatřovala stěžovatelka v tom, že opakovaně porušil manželskou věrnost [§ 18 zák. č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů] a veřejně jí ponížil tím, že si nastěhoval do jimi společně užívaného domu, tj. do předmětu daru, kde bydlela i stěžovatelka s dcerou, výrazně mladší přítelkyni a svůj nový vztah dával veřejně najevo.

Nejvyšší soud odmítl dovolání usnesením ze dne 20. dubna 2005 (33 Odo 248/2005-66); stěžovatelka tvrdila, že dovolací soud se odmítl věcí stěžovatelky zabývat meritorně, ačkoliv byly splněny zákonné podmínky. Stěžovatelka argumentovala rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. 33 Odo 137/2002, kde se jednalo o zcela shodný případ, který však obecné soudy posoudily diametrálně odlišně. Dovolací soud odmítl tuto disproporci odstranit, ačkoliv jedním z důvodů, pro který lze podle ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, (dále jen o. s. ř.) otázku považovat za otázku zásadního právního významu, je i rozporná judikatura obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky na celé věci nemohla nic změnit ani skutečnost, že v době rozhodování odvolacího soudu nebylo manželství rozvedeno, a tedy rozhodnutím nebylo vysloveno, kdo nese za rozvrat manželství vinu. Obecným soudům byly známy rozhodné skutečnosti ohledně chování vedlejšího účastníka a soudy byly povinny v rámci svého rozhodování učinit příslušné skutkové závěry a zhodnotit provedené důkazy.

Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení namítala, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena její ústavní práva, a to zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatelka uvedla, že k porušení základních práv došlo nesprávným výkladem a aplikací hmotněprávních a procesněprávních předpisů, a to § 630 o. z., pokud jde o míru porušení dobrých mravů, a § 132 o. s. ř., a to z hlediska vyhodnocení provedených důkazů či jejich neprovedením, resp. pečlivým přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Meritorní rozhodnutí obecných soudů je v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť hodnocení důkazů je v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry. Stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 166/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 79) navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.

II.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 10 C 220/2003, který obsahuje i spisový materiál odvolacího soudu sp. zn. 12 Co 266/2004. Ústavní soud si vyžádal od účastníků řízení (Okresního soudu v Šumperku, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Nejvyššího soudu) a od vedlejšího účastníka řízení (I. S.) vyjádření k ústavní stížnosti (§ 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu).

Samosoudce Mgr. I. Z. Okresního soudu v Šumperku, jehož rozhodnutí bylo napadeno (§ 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) se jako účastník řízení k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřila. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti nevznesla a vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. Z. P. (§ 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že uvedla, že dle jejího názoru argumentace stěžovatelky použitá v ústavní stížnosti nedosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatelka toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů a v podstatě zpochybňuje skutkové a právní závěry těchto soudů, aniž by své názory podložila ústavněprávní argumentací, a staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance. Účastník řízení nesdílí názor stěžovatelky co do porušení jejích práv, a proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Nejvyšší soud se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu předsedkyní senátu JUDr. B. M. (§ 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) jako účastník řízení. Uvedl, že dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odstavcem 3 téhož ustanovení a dospěl k závěru, že se nejedná o otázku zásadního právního významu, a dovolání tudíž není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti zastává názor, že stěžovatelka, shodně jako v dovolání, svými námitkami zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud. Na základě vlastního hodnocení skutkového stavu věci pak zpochybnila správnost závěrů, které obecné soudy přijaly při posouzení naplnění podmínek pro vrácení daru ve smyslu § 630 o. z. Výklad hrubého porušení dobrých mravů je však v každé posuzované věci zcela jedinečný a závislý na konkrétních okolnostech daného případu, a proto závěr o hrubém porušení dobrých mravů v určité věci nelze zobecnit a nemá judikatorní přesah. Nejvyšší soud nesdílí názor stěžovatelky, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavou zaručená základní práva, a současně dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastník řízení I. S., zastoupený Mgr. P. P., advokátem, se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že dle jeho názoru obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem, nebyl porušen princip spravedlivého procesu a skutková zjištění obecných soudů jsou v souladu s vykonanými důkazy. Tvrzení stěžovatelky vyvracel co do skutkových okolností a nesouhlasil s tím, že rozhodnutím obecných soudů byla zbavena svého majetku, nýbrž sama dobrovolně a bez nátlaku darovala spoluvlastnický podíl k nemovitému majetku. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Stěžovatelka podáním ze dne 9. září 2005 vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání a současně zaslala repliku k vyjádření vedlejšího účastníka.

Dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka, účastníci řízení a vedlejší účastník, jak bylo uvedeno výše, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v daném případě upuštěno.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů i orgánů veřejné moci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva, a to zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, a to z následujících důvodů.

Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a spisu obecného soudu, s přihlédnutím k tvrzením i vyjádřením účastníků a vedlejšího účastníka, dospěl Ústavní soud k závěru, že podstatu problému tvoří skutková problematika podmínek pro vrácení daru, jestliže se obdarovaný vůči dárci nebo členům jeho rodiny chová tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy (§ 630 o. z.).

K namítanému porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud především uvádí, že citovaný článek Ústavy z hlediska základních práv a svobod nemá samostatnou existenci a je zahrnut v základním právu na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 a následujících Listiny, z jejichž pohledu se Ústavní soud namítaným porušením nadále bude zabývat. Relevantní část čl. 36 odst. 1 Listiny má následující znění: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu". Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny zní: "Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje."

Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces a pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 a čl. 90 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je nezbytnou podmínkou přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů povinnost řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí (§ 157 o. s. ř.), z něhož musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stejně tak je nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34) nebo nález ve věci sp. zn. III. ÚS 94/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 85)].

Námitky stěžovatelky se v dané věci skutečně týkají převážně důkazního řízení před obecnými soudy, zejména provádění a hodnocení důkazů a z něho vyvozeného právního posouzení věci. Z tohoto hlediska sice obstojí úvahy Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, a ani Ústavní soud se zásadně nemůže zabývat hodnocením důkazů, které byly prováděny před jiným, k tomu příslušným soudem. Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že výklad hrubého porušení dobrých mravů nemůže mít vzhledem k jedinečnosti každého takového sporu judikatorní přesah, však Ústavní soud nesdílí; jednak proto, že takto vyslovený obecný závěr by - pokud není podložen konkrétní argumentací - v podstatě zcela vyloučil aplikaci § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř., a dále proto, že právě institut porušení dobrých mravů, se kterým § 630 o. z. spojuje závažné právní účinky, vyžaduje naplnění sjednocovací působnosti Nejvyššího soudu. Z odůvodnění rozsudků obecných soudů je zřejmé, že se zcela nedostatečně vypořádaly se všemi argumenty stěžovatelky. K porušení základních práv došlo nesprávným výkladem a aplikací hmotněprávních a procesněprávních předpisů, a to § 630 o. z., pokud jde o míru porušení dobrých mravů, a § 132 o. s. ř., a to z hlediska vyhodnocení provedených důkazů či jejich neprovedením, resp. nedostatečným vyhodnocením všeho, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Meritorní rozhodnutí obecných soudů je v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť hodnocení důkazů je v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry. Jak vyplývá např. z protokolu o jednání, svědkyně M. S. mimo jiné vypověděla, že přítelkyni jejího otce (vedlejšího účastníka), S. V., opakovaně potkávala v domě asi tak čtyřikrát týdně a že se nejedná o jeho první známost za dobu trvání manželství, [předtím navštěvovala otce J. Z. (č. l. 26)]. Dále vypověděla, že stěžovatelku opakovaně viděla s modřinami na rukou, čímž potvrdila, že se jednalo o opakované fyzické napadání, nikoliv o jediný exces. Stěžovatelka v řízení uvedla, že vedlejší účastník v řízení ničím nepřispíval na výživu svých dětí a soud provedl důkaz spisem Okresního soudu v Šumperku sp. zn. P 49/2003 (č. l. 25), který potvrdil tvrzení stěžovatelky. Tomu však vůbec neodpovídá odůvodnění rozsudku okresního soudu na str. 4; jak byly předmětné provedené důkazy soudem hodnoceny a proč nebyly provedené důkazy řádně vyhodnoceny z odůvodnění rozsudku nevyplývá. Způsob, kterým se nalézací soudy prvního i druhého stupně vypořádaly s důkazy ohledně porušování dobrých mravů vedlejším účastníkem hodnotí Ústavní soud jako porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (např. úvaha o reciprocitě oboustranné nevěry, závěr o tom, že vedlejší účastník sice skutečně neplnil svou vyživovací povinnost vůči synovi, ale ten "nebyl vystaven strádání", nebo úvaha o tom, že k fyzickému napadení stěžovatelky sice došlo, ale výjimečně, v podnapilém stavu a útočník z toho byl následně "rozpačitý", jsou přímo ukázkovými příklady excesů soudu při hodnocení důkazů a z nich vyvozených právních závěrech).

Ústavnísoud se ztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že uvedené důkazy obsahovaly skutečnosti, které významně svědčily ve prospěch jí uváděných tvrzení. Ve světle daného případu, kdy šlo o prokázání, zda žalovaný hrubě porušuje dobré mravy, se s nimi tudíž dle jeho názoru měl zejména nalézací soud řádně vypořádat. S námitkami stěžovatelky se řádně nevypořádal ani soud odvolací a rozhodnutí soudu nalézacího potvrdil jako věcně správné. Pokud jde o rozsudek odvolacího soudu, ten se jen omezil mimo jiné na konstatování, že oba manželé se za dobu trvání manželství dopustili nevěry, která nebyla příčinnou rozpadu manželství. V daném případě odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že chování vedlejšího účastníka nenaplnilo znaky ustanovení § 630 o. z. a že je třeba striktně vycházet především z hodnocení objektivních kriterií, nikoliv subjektivního názoru dárce - stěžovatelky. Argumentaci stěžovatelky judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 137/2002 odvolací soud odmítl jako nepřípadnou, neboť v uvedeném případě bylo manželství účastníků již rozvedeno a příčina rozvratu byla určena.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššíhosoudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, kdy soud dovolací se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odstavcem 3 téhož ustanovení a dospěl k závěru, že se nejedná o otázku zásadního právního významu a dovolání tudíž není přípustné, nezbylo Ústavnímu soudu, než toto usnesení zrušit. Po kasačním nálezu Ústavního soudu, jímž se ruší rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího, vzniká zcela nová procesní situace, s níž se bude muset Nejvyšší soud eventuálně znovu vypořádat v případě, že některý z účastníků by po novém rozhodnutí odvolacího soudu toto rozhodnutí napadl dovoláním. Ústavní soud však k tomu současně poznamenává, že dle čl. 4 Ústavy je úkolem všech soudů poskytovat ochranu základním právům. Obecné soudy by měly vždy vážit, pokud jim zákon uděluje možnost připuštění určitého procesního prostředku, zda lze v konkrétním případě otázku a potřebu ochrany objektivního práva (sjednocování právních názorů obecných soudů) pojímat zcela odtrženě od ochrany subjektivních základních práv jednotlivce.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnýmisoudy za následek porušení základních práv a svobod. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímusoudu než ústavní stížností napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit pro jejich nesoulad s ústavně zaručenými právy (čl. 1, čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny); další postup orgánů veřejné moci vyplývá z kasačního nálezu Ústavního soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru