Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3909/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.3909.11.1
Datum podání23.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3909/11 ze dne 11. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti GAME TEAM PLUS, spol. s r. o., se sídlem v Jablonci nad Nisou, V Aleji 2058/18, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, AK se sídlem v Liberci I, 1. máje 97, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. 9. 2011 čj. 59 Af 18/2011-62 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2011 a doplněným dne 25. 1. 2012 se GAME TEAM PLUS, spol. s r. o., se sídlem v Jablonci nad Nisou (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok II. (o náhradě nákladů řízení) v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "správní soud") vydaného v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen "žalovaný") ze dne 14. 2. 2011, věc vrátil správnímu soudu zpět k novému rozhodnutí o nákladech řízení a v případě úspěchu přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem za dva právní úkony advokáta.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 30. 7. 2010 Finanční úřad v Liberci (dále jen "správce daně") žalobkyni vyrozuměl o předpisu úroku z prodlení úhrady silniční daně za specifikované zdaňovací období ve výši 283 Kč do 3. 3. 2010.

Dne 14. 2. 2011 žalovaný odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správce daně zamítl a potvrdil rozhodnutí správce daně ze dne 30. 7. 2010.

Dne 30. 9. 2011 správní soud rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2011 pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni ve stanovené lhůtě k rukám její právní zástupkyně, tj. daňové poradkyně Ing. J. R., náklady řízení ve výši 7.760 Kč (výrok II.). V odůvodnění výroku II. správní soud mj. uvedl, že za úkon právní služby nepovažoval odpověď na výzvu soudu o vyjádření dle § 51 odst. 1 s. ř. s. a že náklady na podání repliky nelze považovat za účelně vynaložené.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadená část rozsudku správního soudu je zjevným a nedůvodným vybočením z výkladového či aplikačního standardu soudní praxí obecně respektovaného; poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 844/10 a ze dne 11. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 547/11.

Postup správního soudu stěžovatelka považovala "za porušení principu řádného a spravedlivého procesu založeného na předvídatelnosti rozhodování soudu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"). Uvedla, že k otázce důvodnosti nákladů právní služby na podání repliky k vyjádření žalovaného se již Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 457/07.

Postupem správního soudu byla podle stěžovatelky "narušena důvěra v soudní rozhodování a legitimní očekávání" náhrady nákladů v případě plného úspěchu ve věci a tím i právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny, a "právo na ochranu legitimního očekávání ochrany majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod" (dále jen "Úmluva"). Za právní služby ji daňová poradkyně fakturovala smluvní cenu 15.992 Kč, kterou stěžovatelka uhradila v hotovosti, což snížilo její majetek. Pokud jí pak správní soud přiznal na nákladech řízení pouze částku 7. 760 Kč, bylo "nepochybně zasaženo právo na ochranu vlastnictví" zaručené čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Výrok správního soudu o nákladech řízení stěžovatelka považovala za formální a nedostatečně odůvodněný.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Stěžovatelka tvrdila především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručujícího základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto tvrzení Ústavní soud shledal prima facie zjevně neopodstatněným, neboť již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti je rozsudek odvolacího soudu, přičemž ve věci samé bylo stěžovatelce vyhověno, nutno dovodit, že soudní ochrana jí nebyla odepřena a k porušení práva na soudní ochranu z hlediska přístupu k soudu a možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.

Z ústavní stížnosti je ovšem zřejmé, že její podstatou je tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces při rozhodování správního soudu o náhradě nákladů řízení před správním soudem. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny, resp. Úmluvy, o nákladech řízení před správním soudem, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy nutno přiměřeně aplikovat i na rozhodování správních soudů o nákladech řízení.

Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřující proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů lze mj. poukázat na usnesení ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), dle něhož "Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko ... , že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku."

Ústavní soud dále připomíná, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není jeho úkolem jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovaly obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Konkrétněji řečeno, pokud soudní řád správní ponechává otázky nákladů řízení včetně posouzení jejich účelnosti úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.

Zákonné principy obsažené v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., dle nichž má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti; obdobně tak Ústavní soud činí i ve vztahu k právní úpravě náhrady nákladů občanskoprávního řízení, což vyslovil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 563/01 (U 8/30 SbNU 519) nebo nálezu ze dne 14. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 221/04 (N 199/39 SbNU 111).

Ústavní soud proto ústavní stížnost dále posuzoval jen z hlediska tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces (v užším pojetí) při rozhodování o nákladech řízení, zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podstatou argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti však byla jen polemika s výkladem a aplikací příslušných zákonných ustanovení správním soudem, konkrétně jeho názorem, že sdělení zástupkyně na výzvu soudu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. (o vyjádření souhlasu s rozhodnutím věci samé bez nařízení jednání) není možno považovat za úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, neboť se nejedná o podání soudu ve věci samé, a že náklady stěžovatelky na podání krátké repliky, v níž byly v podstatě shrnuty již vznesené žalobní námitky a nebyly uvedeny žádné nové argumenty, nelze považovat za účelně vynaložené náklady řízení.

Ústavní soud z napadeného rozhodnutí shledal, že své výše uvedené právní závěry správní soud v souladu s požadavky spravedlivého procesu v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil; proto mu nezbylo než konstatovat, že předpoklady spravedlivého procesu ve vztahu k odůvodňování soudního rozhodnutí ústavní stížností napadené rozhodnutí správního soudu splňuje a nelze je označit za "libovolné"; jinak řečeno, postup správního soudu vedoucí k vydání ústavní stížností napadeného náhradově nákladového výroku nebyl svévolný či nepřiměřený. V důsledku uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než jako zjevně neopodstatněné posoudit i tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení postup dle ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), to neumožnil.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru