Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3906/16 #1Usnesení ÚS ze dne 26.04.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
konkurzní podstata
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3906.16.1
Datum podání25.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 15

44/1988 Sb., § 27 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3906/16 ze dne 26. 4. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. G. Service s. r. o., sídlem Vrbičany, Chotěšov 167, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016 č. j. 29 Cdo 1376/2014-191, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013 č. j. 15 Cmo 11/2013-156 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012 č. j. 58 Cm 13/2011-109, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 25. 11. 2016 se A. G. Service s. r. o. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o vyloučení práv k dobývacím prostorům ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobkyně nabyla v roce 1995 společně s Ing. L. V. podnik, jehož součástí byly specifikované dobývací prostory, které smlouvou ze dne 6. 4. 1995 převedli na pozdějšího úpadce ČEDIČ Dobkovičky, a. s. K převodu byl podle ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) nutný souhlas obvodního báňského úřadu, který byl udělen až následně rozhodnutím ze dne 27. 4. 1995, jež nabylo právní moci dne 20. 5. 1995. Žalovaný Ing. Zdeněk Rada, správce konkursní podstaty (dále jen "žalovaný") úpadce ČEDIČ Dobrovičky, a. s., převedl dobývací prostory smlouvou ze dne 8. 6. 2001 na společnost KÁMEN Zbraslav, spol. s r. o. za částku 8 000 000 Kč; ke smlouvě obvodní báňský úřad udělil souhlas rozhodnutím ze dne 13. 6. 2001.

Žalobkyně se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 58 Cm 13/2011 proti Ing. Zdeňkovi Radovi, správci konkursní podstaty (dále jen "žalovaný") úpadce Čedič Dobrovičky, a. s., domáhala vyloučení práv k dobývacím prostorům ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Tvrdila přitom, že smlouvy z roku 1995 a 2001 o převodu dobývacích prostor jsou neplatné pro rozpor s ustanovením § 27 odst. 7 horního zákona, neboť smlouvy byly uzavřeny před vydáním předchozího souhlasu příslušného obvodního báňského úřadu.

Dne 4. 7. 2012 rozsudkem č. j. 58 Cm 13/2011-109 nalézací soud pod bodem I výroku zamítl žalobu žalobkyně proti žalovanému správci konkursní podstaty úpadce, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce byly vyloučeny dobývací prostory v tomto výroku specifikované, a pod bodem II výroku zamítl žalobu, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce byla vyloučena částka 8 000 000 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku; pod bodem III výroku uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 12 400 Kč.

Dne 18. 4. 2013 rozsudkem č. j. 15 Cmo 11/2013-156 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud"), k odvolání žalovaného do výroku pod bodem III o nákladech řízení, a žalobkyně do zamítavých výroků ve věci samé, pod body I a II rozsudek nalézacího soudu ze dne 4. 7. 2012 č. j. 58 Cm 13/2011-109 zcela potvrdil ve výroku I, a ve výroku II jen v části, v níž soud zamítl žalobu na zaplacení částky 8 000 000 Kč; jinak rozsudek v části bodu II výroku ohledně vyloučení částky 8 000 000 Kč z konkursní podstaty a v bodu III výroku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud konstatoval, že žaloba obsahuje tři samostatné návrhy, a to:

a) žalobu na vyloučení dobývacích prostorů ze soupisu konkursní podstaty úpadce,

b) žalobu na vyloučení výtěžku zpeněžení dobývacích prostorů získaného žalovaným v rámci zpeněžování konkursní podstaty,

c) žalobu na zaplacení částky 8 000 000 Kč, tj. částky získané žalovaným zpeněžením dobývacích prostorů.

Odvolací soud uvedl, že se žalobními návrhy pod body a) a c) nemůže žalobkyně v tomto řízení uspět bez ohledu na vše ostatní, a uvedl důvody zamítnutí této části odvolání žalobkyně. Odvolání proti části výroku II rozsudku nalézacího soudu, o zamítnutí žaloby na vyloučení částky 8 000 000 Kč, jako výtěžku zpeněžení dobývacích prostorů získaného žalovaným zpeněžením dobývacích prostorů, odvolací soud shledal důvodným pro vady dokazování ohledně pravosti předložené kopie smlouvy ze dne 6. 4. 1995 v řízení před nalézacím soudem.

Dne 30. 6. 2016 rozsudkem č. j. 29 Cdo 1376/2014-191 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2013 č. j. 15 Cmo 11/2013-156 v části, ve které byl potvrzen bod I výroku rozsudku nalézacího soudu, zamítl.

Dovolací soud uvedl, že v posuzované věci je dovolacímu přezkumu otevřena pouze otázka povahy souhlasu dle § 27 odst. 7 horního zákona a důsledky skutečnosti, že k jeho udělení správním orgánem došlo až po uzavření smlouvy o převodu práv k dobývacímu prostoru. Dovolací soud dále konstatoval, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení povahy předmětné smlouvy, tj. smlouvy o převodu práv k dobývacímu prostoru, a institutů s ní spojených, kterou nesprávně považoval za smluvní typ soukromoprávní povahy, ačkoliv správně šlo o veřejnoprávní smlouvu. Tato skutečnost však nic nemění na správnosti závěru odvolacího soudu, že sporná práva k dobývacím prostorům byla řádně zpeněžena a v konkursní podstatě se tak již nenacházejí (resp. již v době podání žaloby se nenacházela), což bylo důvodem pro zamítnutí této části žaloby.

Podle dovolacího soudu u veřejnoprávních smluv není možné hovořit o jejich neplatnosti v soukromoprávním významu. Dokud tedy veřejnoprávní smlouva není příslušným správním orgánem zrušena, trvají z ní vzniklá práva a povinnosti, a to i když by smlouva vznikla v rozporu s právními předpisy (jedinou výjimkou je případná nicotnost veřejnoprávní smlouvy). Uzavření smlouvy o převodu práv k dobývacímu prostoru před udělením souhlasu obvodního báňského úřadu nebylo rozporné s právními předpisy, tj. ustanovením § 27 odst. 7 horního zákona, neboť souhlas je vázán na modus (samotný převod) a nikoli na titulus (smlouva) a musí tak být udělen před převodem, nikoliv před uzavřením smlouvy.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka bez podrobnější ústavněprávní argumentace tvrdila, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále též čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to svévolným a nesprávným výkladem ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon).

Stěžovatelka je toho názoru, že dovolací soud a rovněž soudy v předchozích řízeních, posoudily zcela nesprávně a svévolně povahu předchozího souhlasu podle ustanovení § 27 odst. 7 horního zákona, čímž porušily citovaná základní práva a svobody, a v ústavní stížnosti v tomto směru podrobně polemizovala.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a v níže specifikované části vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V části směřující proti odvolacím soudem zrušeným částem výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu, tj. části bodu II výroku ohledně vyloučení částky 8 000 000 Kč z konkursní podstaty, a bodu III výroku, a jim odpovídající části výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť v tomto rozsahu řízení dosud nebylo pravomocně skončeno. Ústavní stížnost je tudíž projednatelná pouze v části směřující do pravomocných výroků napadených soudních rozhodnutí.

V.

Ústavní stížnost je v projednatelné části zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka především tvrdila, že obecné civilní soudy všech stupňů svými nesprávnými rozhodnutími, založenými na nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení § 27 odst. 7 horního zákona, porušily její výše specifikovaná základní práva a svobody.

Ústavní stížnost je tak projevem nesouhlasu s právním posouzením civilní věci obecnými soudy. K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě nebyl shledán. Argumenty stěžovatelky k otázce existence smlouvy o převodu dobývacích prostorů ze dne 6. 4. 1995 se Ústavní soud nezabýval, neboť ty budou předmětem dosud probíhajícího řízení před obecnými soudy.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru