Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3903/12 #1Usnesení ÚS ze dne 02.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
škoda/ušlý zisk
Byt
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3903.12.1
Datum podání11.10.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 563

99/1963 Sb., § 237 odst.3, § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.2 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3903/12 ze dne 2. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2014 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů Jana Žurka a Jany Žurkové, zastoupených JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Petrská 12, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 33 Cdo 1438/2011-68 ze dne 31. 7. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 362/2010-49 ze dne 19. 10. 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 28 C 466/2009-32 ze dne 5. 5. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") Ústavní soud zjistil, že obvodní soud rozsudkem č. j. 28 C 466/2009-32 ze dne 5. 5. 2010 zamítl žalobu stěžovatelů proti obchodní společnosti TT invest a.s. (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 237.577,- Kč a uložil stěžovatelům povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení. Požadovaná částka představovala škodu, jež měla stěžovatelům vzniknout v důsledku prodlení vedlejšího účastníka s předáním bytové jednotky; konkrétně se jednalo o skladné za uskladněnou objednanou kuchyňskou sestavu a o ušlý zisk za zamýšlený pronájem bytu. Stěžovatelé podali proti rozhodnutí obvodnímu soudu odvolání, nicméně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 21 Co 362/2010-49 ze dne 19. 10. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 1438/2011-68 ze dne 31. 7. 2012 odmítl jako nepřípustné z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský soudní řád").

Všechna výše uvedená rozhodnutí napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž namítali, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku zásadního právního významu dovoláním napadeného rozhodnutí. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že zásadní právní význam může být výjimečně dán i existencí vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vychází-li otázka, zda řízení je či není takovou vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu, což byl právě případ stěžovatelů. Rozhodnutí městského soudu je totiž odůvodněno zcela nesrozumitelně a vnitřně rozporně, což jej činí nepřezkoumatelným; kromě toho se v něm městský soud nijak nevypořádal s námitkami stěžovatelů a jeho postup tak vykazuje znaky svévole a libovůle a neodpovídá požadavků plynoucím z § 157 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy tvrdili, že vedlejší účastnice byla povinna předat jim bytovou jednotku nejpozději dne 17. 7. 2008 a pokud tak neučinila, dostala se následujícího dne do prodlení. S tímto zásadním tvrzením se ani soud prvního stupně ani soud odvolací nevypořádal. Dle názoru stěžovatelů nerozhodovaly obecné soudy spravedlivě a v souladu se zákonem, neboť věc nesprávně právně posoudily a neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, resp. nepřistoupily k provedení stěžovateli navržených důkazů, aniž by tento svůj postup zdůvodnily. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že v důsledku popsaných pochybení došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 90 Ústavy České republiky a na podporu své argumentace odkázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/09, II. ÚS 289/06, IV. ÚS 301/05, IV. ÚS 475/09, IV. ÚS 570/03, I. ÚS 2568/07, I. ÚS 3067/10 a III. ÚS 3320/09. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah spisu. Městský soud označil ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. Dle jeho názoru je rozhodnutí odůvodněno srozumitelně, v souladu s § 157 občanského soudního řádu, a lze na jeho obsah odkázat. Nejvyšší soud uvedl, že shledal dovolání proti rozsudku městského soudu nepřípustným, neboť stěžovatelé nezpochybnili právní posouzení věci prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu]. Vedlejší účastnice měla za to, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo a tito zaměňují Ústavní soud s další opravnou instancí v systému obecného soudnictví. Proto navrhla, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Na vyjádření účastníků reagovali stěžovatelé replikou, v níž zdůraznili, že nesouhlasí s tvrzeními vedlejší účastnice, neboť ve své ústavní stížnosti zřejmým způsobem deklarovali, jakým způsobem bylo neoprávněně zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, tzn., že se obecné soudy v projednávané věci dopustily ústavně zapovězené svévole a libovůle. Na námitkách obsažených v ústavní stížnosti stěžovatelé setrvali.

III.

Poté, co Ústavní soud námitky obsažené v ústavní stížnosti přezkoumal, shledal, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Okresní soud dovodil, že mezi účastníky nebyl sjednán termín předání bytové jednotky, pročež bylo třeba postupovat dle § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dle nějž je dlužník povinen plnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Dle názoru okresního soudu, s nímž se ztotožnil i soud odvolací (srov. první odstavec na str. 3 rozsudku), nebylo možno přípis právního zástupce stěžovatelů ze dne 23. 6. 2008 kvalifikovat jako výzvu k předání bytové jednotky, a proto se vedlejší účastnice nedostala do prodlení. Kromě toho odvolací soud doplnil právní posouzení věci okresním soudem o úvahu, že povinnost předat bytovou jednotku nebyla samostatně sjednána; jednalo se toliko o jednu z podmínek aktivujících povinnost budoucího prodávajícího (vedlejší účastnice) zaslat budoucímu kupujícímu (stěžovatelům) písemnou výzvu k uzavření kupní smlouvy. I z tohoto důvodu tedy nebylo možno uvažovat o stanovení lhůty k plnění dle § 563 občanského zákoníku. Tyto základní skutečnosti jsou z odůvodnění napadených rozhodnutí zcela zřejmé, stěžovatelům tedy nelze přisvědčit, že by bylo rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné. Nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelé odkazovali, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc je nebylo možno aplikovat.

Pokud stěžovatelé spatřovali porušení svých ústavně zaručených práv v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a v nesprávném právním posouzení věci, lze k tomu uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to zejména ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.

Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou uplatněného nároku řádně zabývaly, přičemž klíčový závěr o povaze přípisu ze dne 23. 6. 2008, resp. o absenci výzvy ke splnění závazku, učinily zcela v rámci své kompetence a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazu; Ústavnímu soudu tedy nepříslušelo jej jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že smluvní strany vyvíjely v mezidobí aktivitu směřující k předání bytové jednotky, sama o sobě závěr okresního soudu, že dlužník nebyl vyzván ke splnění závazku a tedy ani nebyl v prodlení, nijak nevyvrací. Co se týče rozsahu skutkových zjištění, okresní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že další dokazování považoval za nadbytečné vzhledem k tomu, jak posoudil základ nároku; ačkoliv to okresní soud výslovně neuvedl, implicitně z jeho rozhodnutí vyplývá, že za dostatečně zjištěné měl i okolnosti vážící se k samotné podstatě tohoto nároku. Okresní soud se tedy s důkazními návrhy vypořádal prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti dalšího dokazování. Tvrzení stěžovatelů, že svůj postup nijak nezdůvodnil, proto nelze považovat za přiléhavé. O judikatuře Ústavního soudu, jíž se stěžovatelé v této souvislosti dovolávali, platí totéž, co již bylo uvedeno výše, tzn., jedná se o případy skutkově odlišné.

Konečně pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, dle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, rozhodnutí č. 19, str. 345). Ústavní soud se tedy, s výjimkou zjevných excesů, necítí být povolán do úvah Nejvyššího soudu stran právního významu nastolené právní otázky jakkoliv zasahovat. I Nejvyšší soud postupoval dle názoru Ústavního soudu v projednávané věci plně v mezích své zákonné kompetence a z ústavněprávního hlediska mu nebylo možno nic vytknout.

Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto mu nezbylo než jejich ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru