Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3902/11 #1Nález ÚS ze dne 27.03.2012Vada dokazování spočívající v nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na ... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
řízení/zastavení
Důkaz
Trestní řízení
trestní stíhání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 62/64 SbNU 727
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.3902.11.1
Datum vyhlášení06.04.2012
Datum podání23.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420

99/1963 Sb., § 213, § 213a, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Soulad s obecnými procesními předpisy a se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (zejména s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod vyžaduje, aby soud učinil předmětem svých úvah a hodnocení každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky V. B. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 27. 3. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011 č. j. 25 Cdo 3442/2009-134 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2009 č. j. 39 Co 328/2008-103 pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Poté, co stěžovatelka (žalovaná) neoprávněně čerpala u žalobkyně sociální dávky a bylo zastaveno trestní stíhání vedené proti ní, byla škoda vymáhána v občanskoprávním řízení. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni náhradu škody s úrokem z prodlení a náklady řízení. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy akceptovaly důkaz trestním spisem a že městský soud konkrétně neuvedl, na kterých důkazech založil svá skutková zjištění.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden, učinil předmětem svých úvah a hodnocení; v opačném případě je rozhodnutí soudu zatíženo projevem libovůle a rozporem s obecnými procesními předpisy a s ústavními zásadami (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 139/05, IV. ÚS 3309/07).

V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku v nezbytném rozsahu neuvedl, jaká skutková zjištění učinil z provedených důkazů, případně skupin důkazů. Jinými slovy, soud nevyvodil dílčí (konkrétní) skutková zjištění odrážející jednotlivé komponenty práva na náhradu škody formulované v § 420 občanského zákoníku. Obecný soud tak učinil ústavně nepřípustné souhrnné skutkové zjištění (srov. rozsudek NS sp. zn. 20 Cdo 2492/99).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozsudek městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu zrušil pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3902/11 ze dne 27. 3. 2012

N 62/64 SbNU 727

Vada dokazování spočívající v nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného - ze dne 27. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 3902/11 ve věci ústavní stížnosti V. B. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011 č. j. 25 Cdo 3442/2009-134 odmítajícímu stěžovatelčino dovolání a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2009 č. j. 39 Co 328/2008-103, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo stěžovatelce (a dalšímu žalovanému) uloženo zaplatit žalobkyni peněžitou částku s příslušenstvím, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011 č. j. 25 Cdo 3442/2009-134 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2009 č. j. 39 Co 328/2008-103 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdila, že jimi došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dle odůvodnění návrhu mělo se tak stát tím, že v občanskoprávním řízení o náhradu škody, v němž měla procesní postavení žalované, obecné soudy jednak akceptovaly důkaz trestním spisem, resp. některými jeho tomu z povahy věci odporujícími částmi, jednak tím, že Městský soud v Praze nereagoval na její stěžejní odvolací námitky a v rámci hodnocení důkazů se konkrétně nevyjádřil, ze kterých důkazů vyplývají pro soud odpovídající skutková zjištění, na nichž výrok svého rozsudku posléze založil. Uvedené ovšem má, jak dále ve svém návrhu stěžovatelka konstatuje, klíčový význam pro rozlišení toho, které listiny z trestního spisu lze jako důkaz v řízení před soudem v občanskoprávním sporu použít. Ve vztahu k většině z nich je dle názoru stěžovatelky tato možnost kategoricky vyloučena.

Poté, co tyto výhrady podrobně rozvedla, domáhala se stěžovatelka, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti účastníci řízení vyjádření. Předseda senátu 39 Co Městského soudu v Praze, z jehož rozhodovací činnosti stěžovatelkou kritizované rozhodnutí vzešlo, vyjádřil přesvědčení, že k porušení ústavních práv stěžovatelky nedošlo. Konstatoval, že skutkové závěry byly činěny na základě provedených důkazů a závěry o splnění předpokladů odpovědnosti za škodu byly přiměřeně odůvodněny, pročež je přesvědčen o ústavnosti napadeného rozsudku. Nejvyšší soud potom ve svém vyjádření toliko zdůraznil, že stěžovatelka sice brojí proti nesprávnosti právních závěrů dovolacího soudu, ale v podstatě napadá skutkový stav, z něhož - vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je povinen vycházet.

Za účelem posouzení opodstatněnosti tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, tudíž s cílem posoudit věc toliko z pohledu ústavněprávně relevantních tvrzení stěžovatelky, nikoli co do jejího merita, vyžádal si Ústavní soud spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 10 C 214/2006. Z jeho obsahu zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodoval o odvolání stěžovatelky do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. ledna 2008 č. j. 10 C 214/2006-78. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna (spolu s dalším žalovaným) zaplatit žalobkyni částku ve výši 86 663 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % od 15. 4. 2002 do zaplacení a náklady řízení ve výši 3 470 Kč s tím, že splněním povinnosti jedním ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Nalézací soud vyšel (stručně shrnuto) ze zjištění, že stěžovatelka (spolu s dalšími osobami) neoprávněně čerpala u žalobkyně sociální dávky a proti ní vedené trestní stíhání bylo zastaveno, přičemž škodu lze uplatňovat v občanskoprávním řízení.

Pro posouzení námitek stěžovatelky je relevantní, že odvolací soud dokazování doplnil, když provedl důkaz příslušným trestním spisem. V protokolu o jednání před odvolacím soudem se konstatuje, že k důkazu se podle § 213 a 213a o. s. ř. "čte spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 114/2004, zejména pak záznam o zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 1, usnesení z 22. 5. 2003 na č. l. 3-6, poučení poškozeného v trestním řízení ze 7. 5. 2002 na č. l. 133, vyčíslení škody z 25. 4. 2002 na č. l. 134 a připojení se žalobkyně s náhradou škody datované 14. 5. 2004 na č. l. 135, dále návrh na podání obžaloby z 11. 6. 2004 na č. l. 251-255, obžaloba datovaná 17. 6. 2004 na č. l. 258-264 a rozsudek sp. zn. 2 T 60/2003 vůči žalované ad 2 (pozn. Ústavního soudu: stěžovatelce) na č. l. 281-282 a konečně usnesení o zastavení trestního stíhání vůči žalované ad 2 z 21. 9. 2004 na č. l. 285." (č. l. 101 spisu obecného soudu).

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud (zčásti) shrnul obsah jmenovaných listin a konstatoval, že v trestním řízení bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatelka úmyslně jednala způsobem, v jehož důsledku vznikla žalobkyni škoda. Připojil, že rovněž výše škody byla zjišťována a prokazována orgány činnými v trestním řízení a v tomto směru nemá důvody o správnosti jejich závěrů pochybovat.

Ústavní soud je oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 1 odst. 1, čl. 83, čl. 85 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že k tomu, aby rozhodování soudu nebylo zatíženo projevem libovůle, je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod [kupř. nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117), nález sp. zn. IV. ÚS 3309/07 ze dne 20. 4. 2011 (N 76/61 SbNU 231)].

Ve stěžovatelkou kritizované věci odvolací soud, ačkoliv v intencích § 213 a 213a o. s. ř. dokazování doplnil, v odůvodnění napadeného rozsudku (ani v nezbytném rozsahu) neuvedl, jaká skutková zjištění učinil z každého z provedených důkazů, případně konkrétně vymezených skupin důkazů, resp. myšlenkově se k nim stran této druhé alternativy co do společného hodnocení - umožňuje-li to jejich charakter a kontext - v rámci vyložení rozhodovacích důvodů nevymezil.

Obecnýsoud tak učinil ústavně nepřípustné souhrnné skutkové zjištění (k tomu srov. přiměřeně např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2001 sp. zn. 20 Cdo 2492/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2002; rozsudky sp. zn. 26 Cdo 1472/2003, 32 Cdo 4263/2008, 30 Cdo 3845/2009, 30 Cdo 1373/2009, dostupné na stránkách www.nsoud.cz). Jinými slovy, nevyvodil dílčí (konkrétní) skutková zjištění odrážející jednotlivé komponenty (subsumpčně postulované zákonem obecně definované relevantní právní skutečnosti) práva na náhradu škody formulované v § 420 občanského zákoníku, jak je z pohledu přezkoumatelnosti a ústavní souladnosti rozhodnutí nezbytné (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 157 odst. 2 o. s. ř.).

Reflexí tohoto ústavního deficitu nutně nemohl být jiný výrok, než že Ústavnísoud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2009 č. j. 39 Co 328/2008-103 pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Z povahy uvedené vady, tj. nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, plyne, že bylo by předčasným zabývat se dalšími námitkami obsaženými v ústavní stížnosti potud, že prostor pro jeho přezkum z tohoto pohledu by byl otevřen pouze v případě řádného odlišení dílčích skutkových zjištění (zrcadlících jednotlivé subsumpční komponenty) v relaci ke konkrétním důkazům.

Pro kasaci rozhodnutí odvolacíhosoudu bylo třeba zrušit i usnesení Nejvyššího soudu, které se nyní posuzovanou věcí meritorně nezabývalo. V opačném případě by toto usnesení bez návaznosti na předchozí (zrušené) rozhodnutí zůstalo osamoceno a ztrácelo by rozumný smysl, což by odporovalo principu právní jistoty [srov. kupř. nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), nález sp. zn. I. ÚS 170/11 ze dne 3. 1. 2012 (N 1/64 SbNU 3)].

Za splnění podmínek obsažených v § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. bylo rozhodnuto s upuštěním od ústního jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru