Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3899/19 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice - pobočka Tábor
SOUD - OS Tábor
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
Věcný rejstříktrestná činnost
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3899.19.1
Datum podání06.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 400

40/2009 Sb., § 337


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3899/19 ze dne 3. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Skálou, advokátem se sídlem v Praze 8, Voctářova 2449/5, proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře č. j. 15 Co 244/2019-97 ze dne 19. července 2019 a č. j. 15 Co 245/2019-162 ze dne 17. září 2019 a usnesením Okresního soudu v Táboře č. j. 8 Nc 5102/2018-14 ze dne 12. září 2018 a č. j. 8 Nc 5201/2018-76 ze dne 22. listopadu 2018, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a M. G., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti věci a rekapitulace procesního vývoje

1. Stěžovatel byl dne 8. 9. 2018 Policií České republiky vykázán na 10 dní z obydlí, které sdílel s vedlejší účastnicí. Okresní soud v Táboře (dále jen „okresní soud“) usnesením č. j. 8 Nc 5102/2018-14 ze dne 12. 9. 2018 vydal předběžné opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí podle § 400 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, kterým stěžovateli uložil, aby opustil, nezdržoval se a nevstupoval do společného obydlí s vedlejší účastnicí, jakož i do jeho bezprostředního okolí do vzdálenosti 200 metrů, a aby se zdržoval setkávání s vedlejší účastnicí, jejího sledování a obtěžování jakýmkoli způsobem. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel vedlejší účastnici uráží, fyzicky ji napadl a z toho důvodu musel být vykázán z jejího domu Policií České republiky.

2. Stěžovatel proti výše uvedenému usnesení okresního soudu podal odvolání dne 19. 10. 2018, které bylo jako opožděné odmítnuto usnesením okresního soudu č. j. 8 Nc 5102/2018-33. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „krajský soud“) předmětné usnesení o odmítnutí odvolání změnil usnesením č. j. 15 Co 403/2018-51 ze dne 17. 12. 2018, jelikož dospěl k závěru, že okresní soud posoudil chybně datum doručení usnesení o předběžném opatření; namísto 27. 9. 2018 bylo usnesení stěžovateli s ohledem na chybný úřední záznam o doručovací adrese skutečně doručeno až 17. 10. 2018 osobním předáním stěžovateli, a proto bylo odvolání stěžovatele posouzeno jako včasné. Následně však krajský soud původní usnesení okresního soudu o vydání předběžného opatření potvrdil jako věcně správné usnesením č. j. 15 Co 244/2019-97 ze dne 19. 7. 2019.

3. K návrhu vedlejší účastnice okresní soud usnesením č. j. 8 Nc 5201/2018-76 ze dne 22. 11. 2018 prodloužil dobu trvání původního předběžného opatření do 12. 1. 2019. Podle okresního soudu ohrožení vedlejší účastnice v době rozhodnutí dále trvalo, jelikož stěžovatel nařízené předběžné opatření, s jehož obsahem byl seznámen soudní vykonavatelkou (jak bylo prokázáno její výpovědí) opakovaně porušil. Dne 24. 9. 2018 stěžovatel vstoupil přímo do společného obydlí a ke kontaktu s vedlejší účastnicí nedošlo jen shodou okolností, neboť nebyla v domě přítomna. Dne 15. 10. 2018 stěžovatel vstoupil do společného obydlí znovu a v tomto případě byla navrhovatelka v domě přítomna; k osobnímu kontaktu nedošlo, neboť se vedlejší účastnice zamkla ve svém pokoji a zavolala policii. K odvolání stěžovatele krajský soud následně usnesení okresního soudu potvrdil č. j. 15 Co 245/2019-162 ze dne 17. 9. 2019.

4. Okresní soud usnesením č. j. 3 T 128/2018-174 rovněž stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvanácti měsíců. Krajský soud následně výrok o vině potvrdil a snížil uložený trest.

II. Argumentace stěžovatele

5. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným usnesením okresního soudu a krajského soudu; namítá v ní porušení svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

6. Stěžovatel předně tvrdí, že dne 24. 9. 2018 se do společného obydlí pokusil vrátit, jelikož se domníval, že uplynutím lhůty 10 dnů skončilo trvání vykázání policií (tj. 18. 9. 2018). Dne 15. 10. 2018 do společného obydlí vstoupil, neboť předpokládal, že lhůta vykázání skončila měsíc od vydání usnesení o předběžném opatření, tj. 12. 10. 2018. Stěžovatel nebyl podle jeho názoru o předběžném opatření řádně zpraven, neboť rozhodnutí mu bylo doručeno až 17. 10. 2018; i přesto, že byl telefonicky kontaktován soudní vykonavatelkou, nebyl o předmětu a rozsahu předběžného opatření řádně informován. V důsledku uvedeného postupu stěžovatel neměl možnost řádně se k předběžnému opatření vyjádřit a brojit proti němu odvoláním v příslušných lhůtách. O prodloužení předběžného opatření přitom krajský soud rozhodl na základě údajného porušení povinnosti stěžovatele nevcházet do společného obydlí, o které však stěžovatel nebyl řádně informován. Stěžovatel konečně spatřuje porušení svého základního práva v tom, že o odvolání proti rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření bylo rozhodnuto až dne 17. 9. 2019, přičemž rozhodnutí o odvolání proti původnímu předběžnému opatření (tj. usnesení krajského soudu č. j. 15 Co 244/2019-97 ze dne 19. 7. 2019) stěžovateli ani jeho zástupci nebylo doručeno vůbec.

III. Vyjádření účastníků řízení

7. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti shrnuje průběh řízení u odvolacího soudu. Podle krajského soudu existují objektivní důvody, pro které bylo o obou odvoláních rozhodnuto s tak velkým časovým odstupem, jak namítá stěžovatel (problémy s doručováním samotnému stěžovateli, čerpání řádné dovolené a pracovní neschopnosti, procesní vývoj atd.). Namítá-li stěžovatel, že se nemohl před rozhodnutím odvolacího soudu o odvolání proti usnesení o vydání předběžného opatření vyjádřit, krajský soud uvádí, že o tomto odvolání rozhodoval podle § 214 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bez jednání, které se konalo ve věci týkající se prodloužení předběžného opatření, kde měl stěžovatel dostatečný prostor vyjádřit se k věci a navrhnout důkazy. Stran ostatních námitek stěžovatele odkázal krajský soud na odůvodnění svých usnesení.

8. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti nejprve uvedl, že vykázání stěžovatele bylo důvodné, neboť tvrzení navrhovatelky byla řádně prokázána a osvědčena. Skutečnost, že stěžovatel neměl možnost vyjádřit se k věci před nařízením předběžného opatření, je v souladu s § 404 zákona o zvláštních řízeních soudních, podle kterého soud o návrhu rozhodne do 48 hodin bez jednání. Podle okresního soudu není pravda, že by stěžovatel neměl možnost vyjádřit se k návrhu na prodloužení předběžného opatření. Návrh mu byl doručen spolu s předvoláním k jednání dne 19. 10. 2018, dne 11. 11. 2018 zaslal žádost o odročení jednání, ve které se již mohl k věci vyjádřit. Žádosti stěžovatele o odročení bylo vyhověno a při ústním jednání dne 21. 11. 2018 mu byl poskytnut prostor vyjádřit se k návrhu. Námitkami vznesenými stěžovatelem při rozhodování o prodloužení trvání předběžného opatření se soud dostatečně zabýval, skutkové okolnosti pečlivě zkoumal a řádně odůvodnil, proč v konkrétních případech považuje za věrohodnější výpověď navrhovatelky.

9. K námitce chybného doručení okresní soud uvedl, že není pravdou tvrzení stěžovatele, že mu usnesení o nařízení předběžného opatření nebylo doručeno; stalo se tak dne 17. 10. 2018 poté, co soud doručoval (marně) na všechny adresy stěžovatele, které byly známy ze spisu. Z přehledu úkonů vyplývá, že v řízeních nedošlo k žádným průtahům, neboť úkony na sebe logicky navazují a byly činěny v řádu několika dnů. Rozhodnutí o předběžném opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí je vykonatelné jeho vydáním, nabytí právní moci tedy bylo nerozhodné pro povinnost stěžovatele řídit se vydaným rozhodnutím; jeho obsah mu byl sdělen ihned dne 12. 9. 2018 telefonicky soudní vykonavatelkou. Podle okresního soudu postupem obecných soudů do ústavních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

10. Ústavní soud nezaslal výše uvedená vyjádření účastníků řízení stěžovateli k případné replice, neboť dospěl k závěru, že nepřinesla žádné nové a zásadní argumenty, proti kterým by stěžovatelova argumentace obsažená v jeho ústavní stížnosti již nesměřovala. Takový postup neporušuje právo stěžovatele na kontradiktorní řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová a ostatní proti České republice, č. stížnosti 61811/00).

IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a zasáhnout do činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li porušení základního práva či svobody [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

13. Při ústavněprávním přezkumu rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních ve věci ochrany proti domácímu násilí Ústavní soud pouze ověřuje, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3512/14 ze dne 16. 12. 2014 (U 22/75 SbNU 697) či usnesení sp. zn. III. ÚS 1086/16 ze dne 26. 7. 2016]. Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci excesivní zásah do základních práv stěžovatele dán nebyl. Předběžné opatření bylo vůči stěžovatelovi vydáno příslušným soudem podle § 400 zákona o zvláštních řízeních soudních (obecný soud stěžovatele je okresní soud) a na základě zákonné úpravy řízení ve věci ochrany proti domácímu násilí obsažené v § 400 – § 414 stejného zákona. Napadená rozhodnutí nebyla svévolná, neboť soudy logicky a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností podle právě zmíněné úpravy postupovaly.

14. Stěžovatelova námitka ohledně porušení předběžného opatření z důvodu chybného doručení není pro původní rozhodnutí o předběžném opatření ani pro navazující rozhodnutí o odvolání relevantní. Krajský soud napravil pochybení okresního soudu v hodnocení včasnosti odvolání, které meritorně posoudil, a shledal (stejně jako okresní soud), že zákonné podmínky k vydání předběžného opatření byly naplněny. Pouhý nesouhlas stěžovatele s předmětným hodnocením však nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu.

15. K rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření lze uvést následující: Zaprvé, skutečnost, že stěžovatel opakovaně nerespektoval předběžné opatření, nebyla jediným důvodem, na základě kterého okresní soud (a následně krajský soud) o prodloužení předběžného opatření rozhodl. Okresní soud zohlednil i skutečnost, že stěžovatel v době rozhodnutí neměl žádný právní titul, na základě kterého by v domě vedlejší účastnice mohl přebývat. Dále z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že obecné soudy vzaly v úvahu i vystupovaní vedlejší účastnice, četnost tvrzených fyzických útoků v minulosti či potenciální agresivní chování stěžovatele při řešení majetkové situace mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí (viz bod 7 usnesení okresního soudu ze dne 22. 11. 2018 či bod 13 usnesení krajského soudu ze dne 17. 9. 2019).

16. Zadruhé, obecné soudy správně dospěly k závěru, že okamžik doručení usnesení o předběžném opatření nepodmiňoval povinnost stěžovatele chovat se v souladu s vykonatelným rozhodnutím. V případě „běžného“ předběžného opatření je vykonatelnost zásadně vázána na vyhlášení rozhodnutí a nebylo-li vyhlášeno, pak na jeho doručení (srov. § 76d občanského soudního řádu). V případě předběžného opatření „speciálního“ (tj. i předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí) nemá doručení vyhovujícího rozhodnutí na vykonatelnost vliv, neboť soud musí neprodleně své rozhodnutí vykonat; proto je v této souvislosti klíčový okamžik vydání rozhodnutí. Obecné soudy nadto srozumitelně a logicky odůvodnily, proč považovaly stěžovatelovo tvrzení, že nebyl s rozsahem předběžného opatření řádně seznámen, za účelové, a to s ohledem na hodnocení telefonického sdělení soudní vykonavatelky, vylepení písemného vyhotovení usnesení u vchodu do nemovitosti, rozpornost tvrzení stěžovatele, snahy stěžovatele schovat se před policií či vědomosti stěžovatele o odebrání klíčů (viz či bod 11 usnesení krajského soudu ze dne 17. 9. 2019 a bod 11 výše citovaného usnesení okresního soudu v trestním řízení).

17. Ohledně námitky stěžovatele, že o jeho odvolání proti rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření bylo rozhodnuto až dne 17. 9. 2019, lze pouze uvést, že lhůta podle § 409 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních se vztahuje především k odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření, nikoliv k odvolání proti usnesení o prodloužení předběžného opatření.

18. Tvrzení, že usnesení krajského soudu č. j. 15 Co 244/2019-97 ze dne 19. 7. 2019 stěžovateli ani jeho zástupci nebylo doručeno vůbec, není pravdivé. Ústavní soud dožádáním od okresního soudu zjistil, že předmětné usnesení mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 21. 10. 2019.

19. Z výše uvedeného vyplývá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru