Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3898/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
odůvodnění
dovolání/přípustnost
Náklady řízení
advokát
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3898.14.1
Datum podání11.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

85/1996 Sb., § 16

99/1963 Sb., § 237, § 220 odst.1, § 237 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3898/14 ze dne 3. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky UNCelis, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Lohniského 903, právně zastoupeného JUDr. Leošem Lejskem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 171/16, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1676/2014-138 ze dne 1. 10. 2014 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 158/2013-108 ze dne 28. 8. 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Cm 85/2011 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 36 Cm 85/2011-83 ze dne 8. 1. 2013 vyhověl žalobě stěžovatelky proti JUDr. Janu Tarabovi (dále jen "žalovaný") kterou se domáhal náhrady škody ve výši 430.395,- Kč, sestávající z částky 300.000,- Kč s příslušenstvím z důvodu zániku možnosti uplatňovat a vymáhat práva ze směnky, z částky 80.439,- Kč s příslušenstvím, která byla stěžovatelkou vynaložena na náhradu nákladů řízení úspěšné protistraně před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, z částky 24.000,- Kč s příslušenstvím na úhradě soudních poplatků v řízení před soudy obou stupňů a konečně z částky 25.956,- Kč s příslušenstvím, a to z důvodu povinnosti stěžovatelky zaplatit náklady exekuce v důsledku proti stěžovatelce zahájeného exekučního řízení k vymožení nákladů řízení, a uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 74.949,10 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný jako advokát při poskytování právních služeb stěžovatelce v zastupování ve směnečném řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 501/2009, jakož i v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cmo 43/2010, porušil povinnosti advokáta zakotvené v ustanovení § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a z tohoto důvodu tak odpovídal stěžovatelce, jako jeho klientce, za škodu, kterou jí způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle soudu prvého stupně žalovaný porušil své povinnosti advokáta, když stěžovatelku neupozornil na nebezpečí zániku kauzy směnky, přičemž v důsledku toho došlo k zamítnutí jinak důvodně podané žaloby a dále stěžovatelku řádně a včas neupozornil na její povinnost uhradit protistraně náklady řízení, kvůli čemuž došlo k nařízení exekuce, kdy stěžovatelce vznikly další s exekucí spojené náklady.

K odvolání žalovaného odvolací soud jeho v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 430.395,- Kč s příslušenstvím se zamítá a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 121.804,80 Kč. Dospěl k závěru, že z provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaný v proběhlých směnečných řízeních porušil povinnosti advokáta a způsobil stěžovatelce škodu.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jeho v záhlaví označeným usnesením odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Učinil tak proto, že stěžovatelka opírala důvody přípustnosti dovolání o v té době již neplatné ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012, přičemž v dovolání nebyly náležitě označeny podmínky přípustnosti dovolání zakotvené v ust. § 237 o.s.ř. ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu namítá, že i přes odkaz na již neplatné zákonné ustanovení bylo v jejím dovolání dostatečně vymezeno, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ust. § 237 o. s. ř. ve znění od. 1. 1. 2013 do 31. 1. 2013 považovala za splněné. Má za to, že odmítnutím dovolání došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelka dále tvrdí, že její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces bylo porušeno také odvolacím soudem, a to z důvodu takového postupu, kterým odvolací soud nevytvořil zákonné podmínky pro možnou změnu původně žalobě vyhovujícího rozsudku soudu prvého stupně zakotvených v ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a sám učinil skutková zjištění, která nemají oporu v provedených důkazech. Stěžovatelka dále uvádí, že napadený rozsudek postrádal náležité odůvodnění, z něhož by bylo jasně patrné, co odvolací soud ke změně rozsudku prvého stupně vedlo, a odkazuje přitom na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. Odvolací soud se podle stěžovatelky nikterak nevypořádal s argumentací stěžovatelky, provedené důkazy zjevně nehodnotil, přičemž takovýto postup považuje stěžovatelka za projev nezákonné libovůle, porušující její ústavou garantovaná práva na spravedlivý proces. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný žádnou svoji zákonnou povinnost neporušil, je podle stěžovatelky nesprávný. Navíc podle stěžovatelky v rozsudku odvolacího soudu chybí jakékoli odůvodnění toho, proč změnil rozsudek soudu prvního stupně i stran části nároku uplatněného za uhrazené náklady za zbytečně vedené exekuční řízení v důsledku nevyrozumění stěžovatelky žalovaným o právní moci a vykonatelnosti soudního rozhodnutí.

Stěžovatelka konečně též namítá, že odvolací soud přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem za 2 úkony právní služby - sepis odvolání a účast právního zástupce žalovaného na jednání odvolacího soudu vč. režijních paušálů a DPH v celkové výši 17.404,80 Kč, avšak, jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem, právní zástupce žalovaného se tohoto jednání nezúčastnil. Odvolací soud tedy podle ústavní stížnosti přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení minimálně za jeden úkon právní služby jeho právního zástupce, který se neuskutečnil, aiv této části je tak podle stěžovatelky rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s racionálně přijatelnými a možnými zjištěními.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v nich vypořádaly s rozhodujícími skutečnostmi, a jejich závěry nelze rozhodně označit ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak především na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, a to se dvěma nezásadními výhradami vůči rozhodnutí odvolacího soudu, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, odkazuje.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto protiústavně. Povinností stěžovatelky nebylo v daném případě označit konkrétní ustanovení zákona, podle kterého by bylo dovolání přípustné nebo důvodné, ale postačovalo, aby bylo z dovolání patrné, na základě jakého předpokladu přípustnosti by jej bylo možné za přípustné považovat. Ačkoli stěžovatelka tvrdí opak, po přezkoumání dovolání nehledě na její odkaz na již neplatné ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve znění do dne 31. 12. 2012 Ústavní soud v dovolání vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.s.ř. ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 nezjistil. Proto Ústavní soud rozhodnutí dovolacího soudu nemá co vytknout.

Stran ústavní stížností napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Ústavní soud především nemůže přisvědčit stěžovatelce, že tento soud nevytvořil zákonné podmínky předpokládané § 220 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť když se zcela neztotožnil se zjištěními a jejich právním hodnocením soudu prvého stupně, znovu provedl dokazování, na jehož základě dospěl ke zjištění, které vedlo k odlišnému právnímu hodnocení. Právní hodnocení odvolacího soudu je pak v souladu se zjištěným skutkovým stavem, k němuž odvolací soud dospěl. Tento rozsudek pak nepovažuje Ústavní soud za projev libovůle, neboť, jak již Ústavní soud dříve judikoval, z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, což bylo podle náhledu Ústavního soudu v projednávané věci splněno a naopak Ústavní soud rozhodně neshledal extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením.

První výše uvedená výhrada vůči odvolacímu soudu se váže k námitce stěžovatelky stran chybějícího odůvodnění toho, proč odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně i pokud jde o část nároku uplatněného za uhrazené náklady za zbytečně vedené exekuční řízení v důsledku nevyrozumění stěžovatelky žalovaným o právní moci a vykonatelnosti soudního rozhodnutí. Podle přesvědčení Ústavního soudu se odvolací soud touto otázkou měl jistě zabývat podrobněji. Z kontextu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je však zřejmé, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně i v této části proto, že nezjistil žádné porušení povinností advokáta ze strany žalovaného, a Ústavní soud proto toto pochybení nepovažuje za natolik zásadní, aby vyžadovalo jeho kasační zásah.

Další výhrada Ústavního soudu se pak týká pochybení odvolacího soudu při určení výše nákladů odvolacího řízení, uplatněného též v jedné z námitek stěžovatele, kdy skutečně, jak tvrdí stěžovatel, byla přiznána žalovanému odměna a náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby, který se neuskutečnil, a to sice za účast advokáta žalovaného při jednání před odvolacím soudem. Tohoto jednání se podle protokolu o něm tento zástupce nezúčastnil. Ústavní soud však v této souvislosti podotýká, že se jedná o rozhodnutí nákladové, přičemž k otázce nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Z předmětného případu je dále nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o bagatelní částce, neboť výše nákladů řízení za onen jeden úkon právní služby činila cca 8 tis. Kč, přičemž Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. V projednávaném případě pochybení odvolacího soudu Ústavní soud za natolik extrémní, aby dosahovalo ústavněprávní roviny a vyžadovalo jeho kasační zásah, nepovažuje.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. března 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru