Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3892/19 #1Usnesení ÚS ze dne 12.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstříkvazba/prodloužení
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3892.19.1
Datum podání05.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 71a, § 72, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3892/19 ze dne 12. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti N. Q. H., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou, sídlem Teplice, Dubská 356/2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2019 č. j. 5 To 88/2019-7934 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2019 č. j. 10 T 4/2019-7855, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel je vazebně trestně stíhán pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby ve formě návodu, dále pro zločin přijetí úplatku ve formě organizátorství, pro zločin zasahování do nezávislosti soudu a přečin nadržování.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu (vazba útěková). Soud dále rozhodl, že nepřijímá záruku dětí stěžovatele, ani písemný slib stěžovatele, zamítá návrh stěžovatele na propuštění z vazby na svobodu za současného uložení předběžného opatření zákazu vycestování do zahraničí, zamítá návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a nepřijímá nabídnutou peněžitou záruku.

3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), jehož místní příslušnost byla založena rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. 7 Td 29/2019-7272. Ústavní stížností napadeným usnesením vrchní soud stížnost zamítl.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny, jakož i právo na svobodu pohybu a pobytu dle článku 14 odst. 1 a odst. 2 Listiny.

5. Stěžovatel tvrdí, že soud nerozhodl o jeho žádosti o propuštění z vazby ve smyslu § 71a trestního řádu, avšak rozhodl v rámci periodického přezkoumávání důvodů vazby, aniž by jakkoli vysvětlil, proč k takovému postupu přistoupil. Podle stěžovatele tak oba soudu upřely stěžovateli spravedlnost tím, že jeho věc (žádost o propuštění z vazby) vůbec neprojednaly.

6. Stěžovatel dále namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o ponechání ve vazbě, přičemž absence řádného odůvodnění představuje porušení ústavního principu zákazu libovůle a ve svém důsledku porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy v obecné rovině popisují hrozbu uložení vysokého trestu, aniž by jakkoli tuto hrozbu odůvodnily skutkovými okolnostmi, nepřípustně odkazují na předchozí rozhodnutí o vazbě stěžovatele.

7. Soudy dle stěžovatele nepřípustně dovozují důvod útěkové vazby pouze z toho, že stěžovatel je cizinec (občan Vietnamu) a že ve Vietnamu žije jeho manželka a dvě nezletilé děti a ve své domovské zemi podniká. Stěžovatel připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 347/96 ze dne 10. 12. 1997 (N 155/9 SbNU 349) z něhož plyne, že samotná skutečnost státní příslušnosti Vietnamu vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna.

8. Stěžovatel připomíná článek 14 odst. 2 Listiny, podle něhož má právo svobodně opustit území ČR, neboť se na jejím území nachází oprávněně. Stěžovatel připomíná též silné pouto mezi ním a dvěma zletilými dětmi žijícími v ČR. Soudy dle stěžovatele náležitě nevysvětlily, proč není možno vazbu nahradit jiným opatřením, resp. proč není možné vést trestní řízení bez omezení osobní svobody, resp. svobody pohybu a pobytu stěžovatele.

9. Stěžovatel kromě návrhu na zrušení obou napadených rozhodnutí a konstatování porušení jeho ústavních práv těmito rozhodnutími dále požaduje, aby Ústavní soud vyslovil, že ze strany městského soudu došlo k porušení jeho práva, "aby jeho věc (žádost o propuštění z vazby) byla projednána, a to bez zbytečných průtahů a dále, že označený soud porušil svým postupem direktivu pro uplatnění státní moci uvedenou v článku 2 odst. 2 Listiny".

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazební řízení je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, jakož i ohledně toho, že se trestného činu skutečně dopustil. Rozhodnutí o vazbě je nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují zákonné důvody vazby (§ 67 trestního řádu). Posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění však náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky).

13. Ústavní soud dále připomíná, že do rozhodnutí obecných soudů ve vazebních věcech je oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469) či sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].

14. Předně nelze souhlasit se stěžovatelem, že městský soud nerozhodl o jeho návrhu na propuštění z vazby. Z výrokové části rozhodnutí městského soudu je zjevné, že soud rozhodl jak o tom, že se stěžovatel "ponechává ve vazbě", tak o "návrhu na propuštění z vazby na svobodu za současného uložení předběžného opatření zákazu vycestování do zahraničí". Stejně tak v rekapitulační části odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu je jasně uvedeno, že o návrhu stěžovatele na propuštění z vazby městský soud rozhodl, a takto bylo rozhodnutí vrchním soudem též přezkoumáno.

15. Otázka spojení rozhodnutí o propuštění z vazby s rozhodnutím o periodickém přezkumu vazby je z ústavního pohledu (resp. z hlediska práva na osobní svobodu stěžovatele) nepodstatná, klíčové pro ústavní přezkum je, zda je stěžovatel ve smyslu čl. 8 odst. 5 Listiny zbaven svobody (konkrétně nadále držen ve vazbě) ze zákonného důvodu, po zákonem stanovenou dobu, zda o tom rozhodl soud, a konečně zda důvody zbavení osobní svobody mohou ústavně obstát. Oprávněnost zbavení osobní svobody pak automaticky implikuje oprávněnost zásahu do svobody pohybu a pobytu, neboť zbavení osobní svobody je intenzivnější zásahem do svobody jednotlivce a zahrnuje v sobě též zásah do svobody pohybu a pobytu. Není tak nezbytné se těmito právy zabývat zvlášť. Pro úplnost je též nutno dodat, že čl. 2 odst. 2 Listiny žádné ústavní subjektivní právo nazakotvuje.

16. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy požadavkům kladeným na rozhodnutí ve vazebních věcech dostály a zbavení osobní svobody stěžovatele (setrvání ve vazbě) tudíž nelze považovat za protiústavní.

17. Z hlediska samotné trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, Ústavní soud připomíná, že při vazebním rozhodování soud nemůže zcela předjímat bez proběhnuvšího řádného procesu jeho výsledek, tj. vychází vždy pouze z určité míry pravděpodobnosti, že se skutek stal, že je trestným činem a že pachatelem je právě obviněný. Tomu odpovídají i odlišné nároky na odůvodnění rozhodnutí, resp. práci s důkazním materiálem, než je tomu při rozhodování o vině a trestu. Samotné odkázání na skutečnosti popsané v předchozích rozhodnutích o vazbě, při nezměněných poměrech na straně obžalovaného (stěžovatele), není bez dalšího ústavně problematické.

18. Pokud jde o důvod útěkové vazby, stěžovateli nelze přisvědčit, že by soud vycházel pouze ze skutečnosti, že je občanem Vietnamu (ve smyslu jím uváděného nálezu sp. zn. II. ÚS 347/96). Stěžovatel je jednak ohrožen vysokou trestní sazbou (a to v případě tří ze čtyř trestných činů, kladených mu za vinu), přičemž vrchní soud zdůraznil, že to významným způsobem zvyšuje závažnost jeho trestné činnosti a nelze tudíž předpokládat, že by mu v případě prokázání viny byl uložen trest při spodní hranici trestní sazby. Zároveň soudy zdůraznily slabé vazby stěžovatele k ČR, naopak silnou vazbu na Vietnam (provozoval zde podnikatelskou činnost v kavárně s restaurací, kterou vlastní jeho rodina, a která byla hlavním a prakticky jediným zdrojem příjmů). Soud též přihlédl k trestní minulosti stěžovatele. Soudy tedy nevycházely mechanicky ze státní příslušnosti stěžovatele, ale z kombinace řady faktorů, které ve svém souhrnu mohou obavu z útěku odůvodnit.

19. Ústavní soud připomíná, že "rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby" [např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004 (U 55/35 SbNU 633)].

20. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že by se soudy dostatečně nevypořádaly s důvody, pro které nebylo možné dosáhnout účelu vazby stěžovatele jiným opatřením. Ve vztahu k zárukám nabízeným dětmi stěžovatele městský soud upozornil na nedůvěryhodný a částečně rozporný popis jejich tvrzených silných vazeb, vrchní soud pak jasně deklaroval, že "osoba obžalovaného nedává záruku reálnosti dodržení nabízených institutů umožňujících nahrazení pobytu ve vazbě, a to s ohledem na skutečnost, že v minulosti byl opakovaně soudně trestán, přičemž nyní projednávané trestné činnosti se začal dopouštět bezprostředně po ukončení běhu zkušební doby podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody".

21. Lze shrnout, že z odůvodnění vazebních rozhodnutí je zřejmé, že osobní svoboda stěžovatele je omezována na základě zákonných důvodů (útěková vazba), soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi důležitými pro další ponechání stěžovatele ve vazbě a zdůvodnily, že vazební důvody jsou naplněny.

22. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.

23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru