Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3891/12 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
řízení/zastavení
poplatek/soudní
rozhodnutí procesní
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.3891.12.1
Datum podání10.10.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 33

549/1991 Sb., § 4 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3891/12 ze dne 24. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelů JUDr. Václava Vlka a Mgr. Evy Tomanové, právně zastoupených JUDr. Pavlem Ramešem, Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2012 sp. zn. 3 As 76/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 10. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelé podali k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012 sp. zn. 9 Ca 195/2008. V souvislosti s podáním kasační stížnosti vyzval Nejvyšší správní soud stěžovatele k úhradě soudního poplatku ve výši 10.000,- Kč. Na tuto výzvu stěžovatelé reagovali tak, že vyměřený soudní poplatek považují za nesprávně vyměřený a z toho důvodu uhradili na účet soudu toliko částku 5.000,- Kč. Domnívaje se, že se jedná v podstatě o písařskou chybu, navrhli soudu současně opravu usnesení v tom smyslu, že by na místo částky 10.000,- Kč mohli uhradit právě pouze 5.000,- Kč. Na tento návrh Nejvyšší správní soud reagoval vydáním ústavní stížností napadeného usnesení, kterým řízení zastavil.

Stěžovatelé k výše uvedenému v ústavní stížnosti uvedli, že při posuzování případu vycházeli z ustáleného právního názoru, podle něhož vystupuje-li ve správním soudnictví více žalobců, nikdy mezi nimi nevzniká nerozlučné, nýbrž toliko samostatné společenství. Každý z nich pak jedná v řízení sám za sebe a ohledně každého z nich může dopadnout řízení různým způsobem. Vzhledem k řečenému jsou stěžovatelé toho názoru, že ve správním soudnictví nelze aplikovat použití tzv. nerozlučného společenství, když právní osud toho kterého účastníka se může vyvíjet zcela odlišně. Za situace, kdy se mezi účastníky nejedná o nerozlučné společenství, pak minimálně JUDr. Václav Vlk svoji poplatkovou povinnost splnil zaplacením částky 5.000,- Kč. V dalším pak stěžovatelé poukazují na to, že ze zaslané výzvy k zaplacení soudního poplatku nevyplývá, jak má být poplatek uhrazen, stejně tak není zřejmé, zda se vyzývá žalobce či žalobkyně. Následky nezaplacení soudního poplatku přičítá Nejvyšší správní soud oběma stěžovatelům, ačkoli zároveň konstatuje, že se nejedná o nerozlučné společenství. Neústavnost spatřují stěžovatelé v nesprávném pojetí povinnosti účastníků k zaplacení soudního poplatku. Pokud Nejvyšší správní soud sankcionuje z jeho pohledu nesprávné plnění poplatkové povinnosti zastavením řízení, pak stejná přísnost musí být kladena na kvalitu výzvy k zaplacení soudního poplatku. Tuto disproporci považují stěžovatelé za diskriminaci a odepření spravedlivého procesu.

III.

Ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření Nejvyššímu správnímu soudu, který prostřednictvím JUDr. Petra Průchy uvedl, že struktura uložené poplatkové povinnosti vyplývá z hmotněprávní podstaty samostatné poplatkové povinnosti stěžovatelů. Soud vycházel z neexistence nerozlučného společenství stěžovatelů, jinak by soudní poplatek ve výši 10.000,- Kč (tedy 2 x 5.000,- Kč) nemohl být předepsán. V posuzované věci je třeba rozlišovat hmotněprávní a procesněprávní aspekt věci. Z hlediska hmotněprávního jsou stěžovatelé nositeli samostatného práva, čemuž odpovídá povinnost zaplatit samostatně soudní poplatek. Rozhodnutí o poplatkové povinnosti a důsledku jejího nesplnění představují procesní aspekt. Výrok usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nelze interpretovat jako formulaci solidární povinnosti stěžovatelů. Z podání stěžovatelů je zřejmé, že si byli vědomi limitu 5.000,- Kč za jednu kasační stížnost. Povinnost zaplatit soudní poplatek v dvojnásobné výši bylo možné chápat toliko jako další poplatkovou povinnost, vyplývající ze zákona samostatně pro každého z žalobců. Nejvyšší správní soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatele, podle něhož minimálně JUDr. Václav Vlk svoji poplatkovou povinnost splnil. Důvodem je pak především ta skutečnost, že oba stěžovatelé zaslali na účet soudu částku 5.000,- Kč společně, a to s odůvodněním vlastní představy o struktuře soudního poplatku. Zákonem stanovená podmínka pro zastavení soudního řízení byla podle náhledu Nejvyššího správního soudu nepochybně dána, neboť soudní poplatek nebyl zaplacen ve stanovené lhůtě. Právem účastníka soudního řízení není určovat poplatkovou povinnost podle vlastních představ, přičemž jim následně není upřeno právo domáhat se soudního přeplatku.

Stěžovatelé využili svého práva k replice a ve svém přípise uvedli, že právní norma musí být vykládána ve prospěch účastníka řízení, neboť ten stojí na slabší straně oproti státnímu orgánu. Zastavení řízení považují stěžovatelé i nadále za porušení jejich základního práva na spravedlivý proces, neboť jim v důsledku postupu Nejvyššího správního soudu byla odepřena spravedlnost. Stěžovatelé současně poukazují na skutečnost, že v původním řízení tvořili nerozlučné společenství, ovšem tato skutečnost neznamená, že se musí dublovat poplatková povinnost účastníků v řízení o kasační stížnosti. V případě nerozlučného společenství si účastníci nemohou vybrat, zda účastníkem budou či nikoliv. Znamená to tak, že pokud nějaká okolnost svědčí ve prospěch jednoho z účastníků nerozlučného společenství, pak svědčí i druhému účastníku. Totéž musí platit, pokud jde o povinnosti a nelze tento výklad vymezovat pouze co do práv.

IV.

Ústavní soud si vyžádal související spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. IV. ÚS 389/12, po jehož prostudování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Podstatou ústavní stížnosti je postup Nejvyššího správního soudu, který v důsledku neuhrazení poplatkové povinnosti v celém rozsahu zastavil řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelům je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že v případě, že by postup Nejvyššího správního soudu nebyl založen na racionální právní argumentaci, bylo by lze uvažovat o zásahu do jejich základních práv, neboť by v důsledku takového rozhodnutí ve své podstatě došlo ke ztrátě sporu. Nicméně argumentace Nejvyššího správního soudu je založena na zcela racionálních argumentech, kdy tento rozlišuje hmotněprávní a procesněprávní aspekt případu. Stěžovatelům v okamžiku nezaplacení soudního poplatku v předepsané výši bylo zcela zřejmé, jaká má být podle Nejvyššího správního soudu jeho výše a nejednalo se tedy o nedorozumění či omyl. V podstatě jediným důvodem nezaplacení soudního poplatku ve správné výši byl nesouhlas stěžovatelů s jeho výší. Nejvyšší správnímu soudu lze zcela přisvědčit v tom, že měli-li stěžovatelé pochybnost o správnosti vyměřeného soudního poplatku, měli jej primárně uhradit, aby nedošlo ke ztrátě sporu, a teprve poté rozporovat správnost jeho předpisu a domáhat se vrácení přeplatku. Důvod tohoto postupu lze hledat především v efektivnosti soudního řízení, kdy obdobné sporné otázky mezi účastníkem řízení a soudem lze vyřešit v průběhu samotného soudního řízení, pro jehož vedení je uhrazením soudního poplatku v předepsané výši splněn jeden z esenciálních předpokladů. V podrobnostech lze zcela odkázat na vyjádření Nejvyššího správního soudu, které bylo stěžovateli zasláno k replice.

Namítají-li stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru