Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 389/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkodůvodnění
odsouzený
vazba/důvody
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.389.15.1
Datum podání06.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c

40/2009 Sb., § 209, § 284


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 389/15 ze dne 27. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 70/2014 ze dne 1. prosince 2014 a proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 2/2014 ze dne 8. října 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal dne 4. března 2014 na stěžovatele, pro skutky právně kvalifikované jako pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") obžalobu.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 212/2013 ze dne 7. března 2013 byl z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. řádu stěžovatel vzat do vazby. Vazební důvod uvedený v § 67 písm. b) tr. řádu pominul ze zákona dne 5. června 2013 ve smyslu § 72a odst. 3 tr. řádu. Naposledy před rozhodnutím ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo o vazbě stěžovatele rozhodnuto usnesením městského soudu sp. zn. 2 T 2/2014 ze dne 20. června 2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 6 To 43/2014 ze dne 24. července 2014, kterými byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu.

Ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu pak bylo podle § 72 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla v záhlaví označeným usnesením vrchního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.

Stěžovatel ústavní stížností napadené rozhodnutí městského soudu považuje za nesprávné a zcela nedostatečně odůvodněné. Uvedený soud podle stěžovatele shledal riziko útěku stěžovatele již v samotné hrozbě vysokého trestu a poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03. Dle toho nálezu podle stěžovatele lze sice uložení tzv. útěkové vazby odůvodnit již samotnou hrozbou vysokým trestem, za takový trest však Ústavní soud považuje trest odnětí svobody ve výši nejméně kolem 8 let. Samotný městský soud však podle stěžovatele poukázal na skutečnost, že konkrétní okolnosti projednávané věci nasvědčují uložení trestu okolo poloviny trestní sazby, tedy okolo 7 let a 6 měsíců. Stěžovatel má tedy za to, že tento argument nemůže obstát.

Pokud jde o další důvod obavy z útěku stěžovatele, tedy o údajné kontakty v zahraničí, je stěžovatel podle ústavní stížnosti přesvědčen, že tato tvrzení jsou zcela nekonkrétní a nepodložená, resp. že skutečnosti obsažené ve spisovém materiálu jsou vykládány tendenčně a zcela účelově. Nejedná se tedy o konkrétní skutkové okolnosti, na základě, kterých by bylo možné odůvodnit důvodné pochyby soudu.

Městský soud podle ústavní stížnosti též vyjádřil pochybnosti o zázemí stěžovatele v České republice, když bagatelizoval vztah stěžovatele s jeho sedmiletým synem, s tím, že nemají intenzivní každodenní kontakt. Tím podle stěžovatele zcela bagatelizoval rodičovské vztahy v podstatě každého rodiče, který nemá dítě svěřené do své výlučné péče a stýká se s ním jednou za 14 dní, což je při určování úpravy styku dětí s rodičem, v jehož výlučné péči se dítě nenachází, běžná praxe.

Stěžovatel dále namítá, že soudy obou stupňů se nikterak nevypořádaly s opakovanou výtkou stěžovatele, že přestože proti jeho osobě bylo v minulosti vedeno několik trestních řízení, při kterých mu též hrozily nezanedbatelné tresty, nikdy se trestnímu stíhání nevyhýbal a vždy v mezích svého práva na obhajobu plně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení.

Pokud jde o důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu, uvádí stěžovatel, že jej soud odůvodňuje toliko rozsahem trestního stíhání, a dále skutečností, že je proti stěžovateli vedeno i jiné trestní řízení, když dle městského soudu se nedá spolehnout na tvrzení stěžovatele, že si finanční prostředky bude obstarávat zapojením do podnikání své přítelkyně. Tuto nedůvěru však uvedený soud podle stěžovatele nikterak neodůvodňuje.

Stěžovatel konečně namítá, že i přes výše uvedené skutečnosti vrchní soud stížnost stěžovatele proti usnesení o ponechání ve vazbě zamítl a se závěry, ke kterým došel městský soud, se zcela ztotožnil, aniž nařídil k projednání stížnosti vazební zasedání, nebo se stěžovatelovými námitkami hlouběji zabýval.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost vrchnímu soudu a městskému soudu a požádal je o vyjádření se k ní.

Za vrchní soud zaslala vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně senátu 5 To JUDr. Hana Navrátilová. Je názoru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení práv stěžovatele. Ke skutečnostem namítaným v ústavní stížnosti vrchní soud uvedl, že shledal po přezkoumání správnosti stížností napadeného usnesení městského soudu i obsahu spisového materiálu závěry soudu prvního stupně správné a nezjistil pochybení ani v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo. Způsob vedení hlavního líčení ve věci i odůvodnění předchozích rozhodnutí o vazbě podle vyjádření svědčil i o nestrannosti nalézacího soudu. Své stanovisko vrchní soud podle vyjádření vysvětlil v odůvodnění jeho v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že podrobně neopakoval důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě tam, kde se zcela ztotožnil s argumentací obsaženou v předchozích rozhodnutích. Podle přesvědčení vrchního soudu není ústavní stížnost důvodná, a proto navrhl, aby byla zamítnuta.

Městský soud zaslal vyjádření k ústavní stížnosti prostřednictvím předsedkyně senátu 2 T JUDr. Silvie Slepičkové. Po rekapitulaci rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o vazbě stěžovatele, uvedl, že dne 6. března 2015 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. l, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, za které byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců a podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to 5,46 g omamné látky kokain. Městský soud dále uvedl, že má za to, má za to, že vazební důvody stále trvají a plně odkázal na konkrétní argumentaci obsaženou v odůvodnění jednotlivých usnesení o vazbě. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Vyjádření vrchního soudu a městského soudu zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovateli. Stěžovatel Ústavnímu soudu repliku nezaslal.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se zabývá posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem, zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.

Stěžovatel má za to, že v jeho případě soudy rozhodly nesprávně a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Ústavní soud však má za to, že jejich rozhodnutí jsou dostatečná a pro vyslovení závěrů o shledaných důvodech trvání vazby případně odůvodněná. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovými rozhodnutím souhlasit, nicméně obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem. S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost žádného z tvrzení stěžovatele, které by svědčilo o tom, že soudy v jeho věci naříkaným způsobem zasáhly do jeho zaručených základních práv. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému přesvědčení o důvodnosti vazby. V řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud především za polemiku s rozhodnutími obecných soudů.

K námitce stěžovatele o tom, že městský soud shledal riziko útěku stěžovatele již v samotné hrozbě vysokého trestu stěžovateli a k odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. dubna 2004, Ústavní soud konstatuje, že v projednávaném případě městský soud jednak neshledal riziko útěku již v samotné hrozbě vysokého trestu (jak tvrdí stěžovatel), nýbrž hrozba vyššího trestu byla pouze jednou z okolností, z níž dovozoval uvedený soud obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat. Tato tzv. útěková vazba stěžovatele tedy nebyla odůvodněna pouze samotnou hrozbou vyšším trestem. Za této situace podle náhledu Ústavního soudu není odkaz na výše uvedený nález relevantní. Navíc ve skutečnosti byl stěžovateli rozsudkem městského soudu uložen trest hranici osmi let přesahující.

Pokud jde o stěžovatelův nesouhlas se skutečností, že vrchní soud nenařídil k rozhodnutí o stížnosti stěžovatele vazební zasedání, konstatuje Ústavní soud, že ani z Listiny, ani z Úmluvy a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení před soudem ve dvou stupních (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3008/12 ze dne 15. listopadu 2012), přičemž před nalézacím soudem stěžovatel slyšen byl.

Jedinou námitkou stěžovatele, jíž lze přisvědčit, byť pouze částečně, je námitka o tom, že soudy se nevypořádaly s výtkou stěžovatele, že přestože proti jeho osobě bylo v minulosti vedeno několik trestních řízení, při kterých mu též hrozily nezanedbatelné tresty, nikdy se trestnímu stíhání nevyhýbal a vždy spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatel vznesl pouze ve stížnosti proti rozhodnutí městského soudu, nikoli již v hlavním líčení před tímto soudem, v jehož rámci bylo o dalším trvání jeho vazby. Ačkoli se pak s touto námitkou stížnostní soud skutečně výslovně nevypořádal (zmínil ji pouze v narativní části jeho rozhodnutí), nedosahuje toto jeho pochybení vzhledem k okolnostem případu podle přesvědčení Ústavního soudu ústavněprávní roviny, a nezakládá tedy ani důvod pro jeho kasační zásah.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2015

Tomáš Lichovník v.r.

Předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru