Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 388/2000Usnesení ÚS ze dne 27.11.2000

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.388.2000
Datum podání28.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

40/1964 Sb., § 622, § 623

634/1992 Sb., § 19


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 388/2000 ze dne 27. 11. 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV.ÚS 388/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. M. G., zastoupeného Mgr. J. F., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, čj. 23 Co 62/2000-56, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 10. 1999, čj. 8 C 2/99-35, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížnosti, s odvolání na porušení jeho základních práv chráněných čl. 36 Listiny základních práv a svobod a práva rovnosti účastníků řízení, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal z titulu uplatněného reklamačního nároku zaplacení částky Kč. 6.996,- s přísl.

Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp.zn. 8 C 2/99, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že dne 24. 4. 1997 stěžovatel zakoupil v prodejně v Praze pánskou obuv za cenu 2.790,- Kč. Na zakoupené obuvi se vyskytla údajná závada spočívající v natržení patní části levé boty. Z reklamačního listu je zřejmé, že reklamaci uplatněnou dne 24. 6. 1997 pracovník prodejce neuznal, sdělil mu, že se jednoznačně nejedná o vadu zboží, nicméně v důsledku maximální vstřícnosti vůči zákazníkům zajistil stěžovateli opravu. Po určité době se vada na obuvi údajně vyskytla znovu a stěžovatel ji opět reklamoval, a to odesláním balíku s obuví na adresu prodejce. Adresát si však zásilku nevyzvedl a stěžovatel byl nucen zaplatit poště poplatek Kč 51,- za vrácení zásilky. Obuv proto stěžovatel reklamoval dne 12. 8. 1997 osobně přímo v prodejně.

V reklamačním listě bylo uvedeno, že zákazník žádá posouzení od soudního znalce. Dále zde bylo uvedeno, že obuv byla dne 20. 8. 1997 předána soudnímu znalci, a že dne 7. 9. 1997 bylo zboží i se znaleckým posudkem přijato od znalce. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že poškození obuvi nesouvisí s materiálovou ani výrobní vadou, ale je důsledkem nestandardního obouvání obuvi bez použití nazouvací lžíce. Reklamace byla proto znalcem kvalifikována jako neoprávněná. Dne 8. 9. 1997 byl údajně na adresu stěžovatele zaslán korespondenční lístek, na který nikdo nereagoval, a proto den po uplynutí 30 denní lhůty byl stěžovateli odeslán balík s obuví. Zásilka se vrátila jako nedoručená a dne 11.10.1997 obdržel prodejce oznámení od stěžovatele, že odstupuje od smlouvy, neboť nebyla dodržena reklamační lhůta stanovená v § 19 zák. č. 634/1992 Sb., a vznikla mu proto taková práva, jako by se jednalo o vadu neodstranitelnou.

Obecný soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že reklamace obuvi byla vyřízena již dne 12. 8. 1997 při jejím osobním uplatnění v prodejně. Uvedené jednoznačně vyplynulo z výslechu stěžovatele a zástupce prodejce, kdy oba shodně tvrdili, že prodejce považoval reklamaci za nedůvodnou s tím, že závada byla způsobena nevhodným obouváním obuvi. Tato skutečnost vyplývá i ze samotného faktu, že došlo ze strany stěžovatele k vyžádání znaleckého posudku. Mezi účastníky bylo navíc dohodnuto, že znalecký posudek zaplatí strana, v jejíž neprospěch budou vysloveny závěry znaleckého posudku. Dále konstatoval, že k tomu, aby ve smyslu ust. § 19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb. na ochranu spotřebitele mohla vzniknout fikce neodstranitelné vady v důsledku marného uplynutí 30 denní lhůty stanovené pro vyřízení reklamace včetně odstranění vady, se především a v prvé řadě předpokládá, že zboží nějakou vadu vůbec má. Tak tomu v daném případě nebylo, neboť se znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatel si poškození obuvi způsobil sám. Fikce vzniku vady neodstranitelné je totiž v zákoně ustanovena proto, aby byl chráněn zákazník, jehož vadné zboží nebude včas opraveno. Fikce neopravitelnosti vady nemůže nastupovat tam, kde kupující svévolně uplatní defekt, který vznikl nevhodným používáním výrobku, a není tedy vadou. Odvolací soud uvedené rozhodnutí potvrdil a dodal, že žaloba nemohla být uznána důvodnou už z toho důvodů, že reklamace nebyla uplatněna řádně, když stěžovatel v záruční době vytkl prodejci vadu, avšak neuvedl, jaké právo z tohoto důvodu uplatňuje.

Stěžovatel namítá, že soudy posoudily danou věc nesprávným způsobem a nesprávně vyložily použitý předpis, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí. Uvádí, že o reklamaci obuvi nebylo rozhodnuto ihned, jak nesprávně uvádí soud, neboť v tom případě by obuv nebyla předána znalci. Stěžovatel dále uvádí, že obuv byla dána do dispozice prodejci již jejím odesláním dne 22. 7. 1997. Uvedené datum však nebylo uznáno jako datum uplatnění reklamace, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by s obuví byl zaslán i průvodní dopis. Uvedený postup považuje stěžovatel za svévolný, protože ke zjištění, zda s reklamovanou obuví bylo zasláno i uplatnění odpovědnosti za vady, postačilo učinit dotaz při účastnické výpovědi stěžovatele. Ve skutečnosti, že tak soud neučinil, přestože výpověď o této skutečnosti považoval za podstatnou, považuje za neodůvodněné zvýhodnění prodejce a porušení práva rovnosti. Pokud by soud uznal jako datum reklamace den 22. 7. 1997, nepochybně by uplynuly všechny lhůty stanovené v ust. § 19 odst. 3. I v případě, že k uplatnění vady došlo až, jak uvádí soud, dne 12. 8. 1997, byla reklamace vyřízena po uplynutí lhůty, neboť ve složitějších případech musí být vyřízena do 3 pracovních dnů s tím, že do této lhůty se nezapočítává doba potřebná pro odborné posouzení vady. Prodejce, který přijal reklamaci 12. 8. 1997, ji však předal znalci až 20. 8. 1999. Dle jeho názoru je smyslem zákona na ochranu spotřebitele nejen zabránit, aby vadnou věc svévolně dlouho opravoval, ale aby prodávající vyřídil reklamaci v nejkratším možném termínu.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že oba soudy v řízení postupovaly tak, jak jim zákon ukládá. Výtku, že se stěžovatele nedotázaly na podstatnou okolnost a pak ji přičetli k jeho tíži, považují za lichou, neboť stěžovatel, zastoupený advokátem, měl možnost, aby uvedl všechny rozhodné skutečnosti.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení, sp. zn. II ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a své rozhodnutí v souladu s ust. § 157 o.s.ř. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatel tak svými opakujícími se námitkami v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance. Jádrem celého sporu je snaha stěžovatele, aby v situaci, kdy je zcela nesporné, že vytýkané vady reklamované obuvi nebyly způsobeny materiálovou či výrobní vadou, ale nevhodným používáním obuvi (přičemž závěry znaleckého posudku stěžovatel nijak nezpochybňuje), tedy není pochyb o tom, že nejsou splněny podmínky pro úspěšné vyřízení reklamace z titulu odpovědnosti za vady zboží, dosáhl vrácení zaplacené kupní ceny za obuv, poškozenou nadměrným či nevhodným mechanickým zatížením, odvoláváním se na nesprávný postup při vyřizování reklamace. Přezkum právních závěrů obecných soudů, ke kterým při posuzování oprávněnosti reklamace a postupu prodejce při jejím vyřizování z hlediska platné právní úpravy, obsažené v občanském zákoníku a příslušných ustanovení zákona o ochraně spotřebitele však, jak je výše rozvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o případ, kdy by závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebylo možno rozhodnutí obecných soudů považovat za protiústavní.

Zvýše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl 90 Ústavy ČR, zaručujícího právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel především dovolává, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat, tak jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí, odpovídající jeho právnímu názoru.

Obdobně nebylo shledáno porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle kterého je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků, což znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. V daném případě však oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva. Bylo proto na stěžovateli, aby v občanském soudním řízení, kde plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), tuto možnost ke svému prospěchu využil a uvedl všechny okolnosti, které jsou nezbytné pro prokázání řádného uplatnění práv z odpovědnosti za vady.

Rozhodnutí obou soudů, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočilo z mezí ústavnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, neboť jak bylo zjištěno soudy v řízení postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27.listopadu 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru