Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 388/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
Zavinění
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.388.11.1
Datum podání08.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 388/11 ze dne 30. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem, AK se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 5 To 74/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1217/2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností brojil stěžovatel proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, v nichž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítal zejména porušení zásady in dubio pro reo; rovněž obecným soudům vytkl, že nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce zavinění.

Protiprávní jednání stěžovatele mělo dle obecných soudů spočívat v tom, že na rovném a přehledném úseku při rychlosti okolo 60 km/h nezvládl řízení vozidla a sjel mimo vozovku, přičemž se jím řízený automobil převrátil na pravý bok. Z toho však nevyplývá, že by na straně stěžovatele bylo možno shledat - byť i jen nedbalostní - zavinění. Stěžovatel nejel nepřiměřeně rychle a věnoval pozornost řízení, což vyplývá i ze svědectví poškozeného.

Škodlivý následek (zranění spolujezdce) byl navíc dle stěžovatele zapříčiněn tím, že spolujezdec nebyl připoután a byl pod vlivem alkoholu. Pakliže soudy za tohoto stavu a bez provedení dalších důkazů dospěly k závěru o zavinění stěžovatele, porušily dle stěžovatelova názoru zásadu in dubio pro reo. Rovněž dle stěžovatele ve světle provedených důkazů neobstojí závěr, že poškozenému byla způsobena těžká újma na zdraví.

II.

Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení či rozhodování o vině a o trestu, je tato činnost svěřena obecným soudům. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva např. v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve vztahu k rozhodování soudů v trestním řízení je pak třeba zdůraznit, že jsou to především obecné soudy, které rozhodují o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny).

V projednávané věci Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že shora zmíněné důvody opodstatňující jeho zásah nejsou dány. Obecné soudy (zejména soud dovolací) dostatečným způsobem vyložily, proč dospěly k závěru, že stěžovatel poškozenému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví. Proti závěru Nejvyššího soudu, podle něhož bylo možno dojít - v souladu se zásadou in dubio pro reo - pouze k závěru o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, nemá Ústavní soud žádných námitek. Ve zbytku může Ústavní soud na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu - maje je za ústavně konformní - v této věci odkázat.

Uvedené lze vztáhnout i na hodnocení povahy újmy na zdraví, jež byla poškozenému způsobena. Ústavní soud z ústavních hledisek nic nenamítá proti závěru Nejvyššího soudu, podle něhož povaha a rozsah zranění poškozeného (jakož i doba následného léčení) umožňují způsobenou újmu na zdraví kvalifikovat jako těžkou.

Ústavní soud tedy uzavírá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo zasaženo či dokonce porušeno v žádném z tvrzených aspektů. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna, důkazy byly řádně vyhodnoceny a právní závěry v napadených rozhodnutích obsažené nebyly v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. května 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru