Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3877/13 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
orgán činný v trestním řízení
Policie České republiky
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3877.13.1
Datum podání19.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3877/13 ze dne 3. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele V. V., právně zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Turkem, Korunní 127, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 48 T 11/2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2012 sp. zn. 3 To 42/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 5 Tdo 1112/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 19. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel byl rozhodnutími obecných soudů odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, a to pro zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2a a 3 tr. zákoníku. Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že společně s dalšími osobami měl organizovat obchody s různými materiály, konkrétně pneumatikami, duralovými polotovary, řídícími jednotkami mezi několika firmami, kdy ke zdanitelným plněním a vývozům do zahraničí nemělo docházet vůbec, či pouze částečně, nebo v nižších cenových relacích, než byly uváděny ve smlouvách, fakturách a dokladech.

Ve svém návrhu stěžovatel poukazuje na celou řadu pochybení obecných soudů, které dále konkretizuje. Od začátku trestního stíhání vznikaly pochybnosti nad postupem Policie ČR při vyhledávání důkazů, jako i pochybnosti nad procesním postavením svědků. Městský soud neprovedl navržené důkazy nebo na návrhy obhajoby nereagoval. V průběhu celého líčení nebyl proveden jediný důkaz, který navrhovala obhajoba, tím mělo být porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces. Městský soud žádným způsobem nereagoval na žádost obhajoby, aby do spisu byla doložena "dohoda o povinnosti mlčenlivosti", kterou údajně svědek Pávek sepsal s Policií ČR, na kterou se v přípravném řízení odkazoval a odmítal vypovídat.

Ke svědkovi obžaloby Martinu Pávkovi bylo od počátku trestního řízení přistupováno odlišným způsobem, než k ostatním svědkům. Na své výslechy byl Policií ČR předem pečlivě připraven. Běžný svědek chodí do policejní služebny spolu s advokáty a rovněž spolu s advokáty vychází. V případě svědka Pávka byl ze strany Policie ČR zvolen odlišný režim, neboť tento byl v policejní služebně již před příchodem advokátů a odcházel až po jejich odchodu. Jmenovaný svědek navíc chodil na policejní služebnu ozbrojen.

Stěžovatel je toho názoru, že Policie ČR aktivně zasahovala nejen do přípravného řízení, ale též do řízení před Městským soudem. Důvodem je především ta skutečnost, že svědek během přestávky hlavního líčení konaného dne 6. 3. 2006 telefonicky kontaktoval zaměstnance Policie ČR a radil se s ním stran další výpovědi. Předsedající soudkyně JUDr. Veronika Čeplová neumožnila obhajobě stěžovatele zjistit, kdo z Policie ČR byl svědkem kontaktován. Porovnáním výpovědi před polední přestávkou a po poradě se spřátelenými policisty se výpověď svědka změnila. Důkazem o tomto postupu má být protokol z hlavního líčení ze dne 6. 3. 2006.

Jak Policie ČR, tak i příslušné státní zastupitelství omezily právo na spravedlivý proces tím, že svědka Martina Pávka neobvinily a v rozporu s trestním řádem byl tento veden v procesním postavení svědka. Jeho selektivní výpověď - s odkazem na Dohodu o povinnosti mlčenlivosti údajně sepsanou s Policií ČR - vytvořila zkreslený obraz skutečnosti, ze které soudy následně vycházely. Obdobně postupovala Policie ČR i v případě svědka Radka Vohradského, který i když přímo zapojil do stíhaného jednání další osoby, nebyl sám trestně stíhán.

Z hlediska ochrany svých základních práv a svobod považuje stěžovatel rovněž za podstatnou tu skutečnost, že orgány činné v trestním řízení bez příslušné právní úpravy vytvořily tehdy neexistující institut korunního svědka, resp. spolupracujícího obviněného. Svědek Pávek, pracující pod dozorem Policie ČR v podstatě z "vděčnosti", že není stíhán, byl ochoten vypovědět cokoliv. Orgány činnými v trestním řízení tak bylo ve své podstatě vytvořeno korupční prostředí, v jehož rámci bylo pro svědka Pávka výhodné vypovídat to, co bylo od něj Policií ČR požadováno. Policie ČR přitom zavázala svědka povinností mlčenlivosti, na kterou se svědek odkazuje v okamžiku, kdy bylo pro něj nevýhodné vypovídat.

Za další zásadní pochybení považuje stěžovatel tu skutečnost, že v celém soudním řízení nebyla ani tvrzena a ani prokázána jakákoliv výše škody. Znalci v základním nálezu svého posudku dospěli k závěru, že výši škody v žádném rozsahu prokázat nelze. Nebylo tedy definováno, zda a v jaké míře byla daň zkrácena a nelze tedy hovořit o naplnění objektivní stránky trestného činu. Na uvedené pochybení poukázal ve svých dvou zrušujících rozhodnutích též Nejvyšší soud ČR, který však nalézacímu soudu uložil, aby od tohoto svého požadavku ustoupil. Výše škody je přitom v daném případě zásadním kvalifikačním momentem.

Stěžovatel považuje v neposlední řadě za vadu řízení i samotou jeho délku, neboť toto trvalo od vznesení obvinění po dobu 11 let. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva by v takovém případě neměly být ukládány tresty nepodmíněné.

III.

K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že úkolem orgánů činných v trestním řízení je stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví. Pokud by tedy svědkové Martin Pávek a Radek Vohradský spáchali nějaký trestný čin, je povinností Policie ČR učinit kroky k zahájení trestního stíhání. Na druhou stranu nelze přehlížet, že právo na vedení trestního stíhání náleží pouze státu a nikoliv tedy např. fyzickým či právnickým osobám. Ústavní soud také ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, přičemž žádné, natož pak ústavně zaručené subjektivní právo fyzické či právnické osoby na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána, neexistuje [viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343) nebo ze dne 8. 4. 1998 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291)]. Trestní oznámení tak nemůže mít charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (§ 1 odst. 2 tr. ř.). Jinými slovy řečeno, tím, že orgány Policie ČR doposud neshledaly důvody pro zahájení trestního stíhání výše uvedených svědků, nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, který není nositelem práva na zahájení či vedení trestního stíhání.

K tvrzení stěžovatele, týkající se nezákonných odposlechů či sporné domovní prohlídky, lze uvést, že se jedná toliko o obecné tvrzení, bez nástinu bližších souvislostí ke konkrétnímu případu.

Stanovení konkrétní výše škody, jako objektivní stránky trestného činu, se řádně věnoval v napadeném rozsudku Městský soud v Praze, když relativně podrobně rozebral důvody, pro nemožnost určení její přesné výše (k tomu srov. č. l. 23.257 příslušného spisu, případně k tomu se vztahující argumentace vrchního soudu na č. l. 23.436). Za situace, kdy nebylo vedeno řádně účetnictví, byla způsobená škoda stanovena jako minimální. Pokud by orgány činné v trestním řízení musely vždy vyčíslit přesně vzniklou škodu, bylo by prakticky nemožné stíhat určitý typ hospodářské kriminality.

Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že za zcela zásadní považuje stěžovatel tvrzené ovlivňování soudního řízení ze strany orgánů Policie ČR. Jedná se především o tu část hlavního líčení, v níž svědek Pávek v průběhu přestávky telefonicky kontaktoval nejmenovaného pracovníka Policie ČR. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 3. 2006 se podává, že svědek Pávek o přestávce konané v rámci hlavního líčení skutečně telefonicky kontaktoval pracovníka Policie ČR, nicméně z uvedeného nevyplývá, že by na základě proběhlého hovoru došlo k ovlivnění výpovědi svědka. Stěžovatel sice namítá, že se výrazně liší výpověď svědka před přestávkou a po ní, nicméně opět neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, v čem se výpověď svědka liší a nijak neprokazuje, že tvrzená změna výpovědi proběhla v důsledku hovoru svědka s příslušníkem Policie ČR. K uvedenému lze rovněž odkázat na argumentaci městského soudu obsaženou na str. 64 napadeného rozsudku. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že svědek nekontaktoval žádnou třetí osobu poté, co mu byla předsedkyní senátu či účastníky řízení položena konkrétní otázka v rámci hlavního líčení a jeho odpověď lze tak považovat za bezprostřední. Výše uvedené námitky stěžovatele zapadají do zvoleného schématu obrany obviněných, kteří, jak vyplývá z výše uvedeného protokolu o hlavním líčení, se v průběhu výslechu snažili znevěrohodnit výpověď svědka tvrzením, že měl být ve své činnosti řízen Policií ČR. Z napadeného rozsudku městského soudu se dále podává, že tento se věrohodností svědka Pávka relativně podrobně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že jeho výpověď není jediným usvědčujícím důkazem a že koresponduje s dalšími důkazy založenými ve spise (srov. str. 63 a násl. napadeného rozsudku nalézacího soudu).

Stěžovatel dále brojil též proti samotné délce trestního stíhání, které od vznesení obvinění trvalo cca 11 let. Podle náhledu Ústavního soudu je v souvislosti s uvedenou námitkou podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy zohlednily délku trestního stíhání při ukládání trestu. Městský soud v Praze v souvislosti s uvedeným poukázal na skutečnost, že se jednalo o případ složitý a trest byl ukládán s ohledem na momentální osobní poměry obžalovaných. Samotná délka trestního stíhání přitom nemůže pro pachatele trestné činnosti znamenat automaticky uložení podmíněně odloženého trestu.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru