Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3874/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
Dobré mravy
opravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
interpretace
Dovolání
Pracovní poměr
zaměstnanec
nepřezkoumatelnost
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3874.17.1
Datum podání12.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 69 odst.2

99/1963 Sb., § 243c odst.1, § 241a, § 241b odst.3, § 243b, § 132, § 237, § 243f odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3874/17 ze dne 31. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Agentura J. L. M. s. r. o., se sídlem Táborská 847/15, Praha, zastoupené JUDr. Jakubem Tomšejem, Ph.D., advokátem se sídlem Petra Slezáka 548/8, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017 č. j. 21 Cdo 3476/2017-206 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2017 č. j. 23 Co 20/2017-180, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a za účasti 1. Mgr. Vladimíra Picka a 2. Obvodního soudu pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která, podle jejího názoru, porušila její ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 10. 2016 č. j. 10 C 168/2015-137 ve věci žalobce Mgr. Vladimíra Picka proti žalované v řízení o zaplacení částky 713 272 Kč uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 700 647,64 Kč s příslušenstvím (výrok I) a ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II).

Obvodní soud vyšel ze skutkových zjištění, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl dne 26. 4. 2002 na základě pracovní smlouvy, podle níž žalobce pracoval jako odborný referent v oblasti vztahů s veřejností a sdělovacími prostředky. Dopisem ze dne 29. 4. 2013 žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr s žalobcem z důvodu porušení pracovních povinností. Okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované bylo v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 100/2013 shledáno neplatným. Žalobce žalované dopisem ze dne 6. 5. 2013 oznámil, že i nadále trvá na svém dalším zaměstnávání. Dne 11. 6. 2015 vznikl žalobci nárok na starobní důchod.

Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že tvrzení žalované o úmyslu žalobce ukončit pracovní poměr nevyplývá z žádné zjištěné skutečnosti, z provedených důkazů lze pouze dovodit, že žalobce o rozvázání pracovního poměru s žalovanou uvažoval, ale neučinil tak. Přitom nebylo povinností žalobce jako zaměstnance využít veškerých možností k nalezení zaměstnání, jak tvrdí žalovaná. Z jednání žalobce obvodní soud nedospěl k závěru, že se žalobce nechtěl zapojit do práce. Obvodní soud uzavřel, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy z neplatně rozvázaného pracovního poměru, neboť z jeho strany byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vznik nároku podle § 69 zákoníku práce. Obvodní soud v jednání žalobce nezjistil rozpor s dobrými mravy, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce chtěl podáním žaloby poškodit především žalovanou. Nebylo zjištěno, že by se žalobce do pracovního procesu nezapojil úmyslně, že by se bez vážného důvodu práci vyhýbal; byl evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, plnil pokyny tohoto úřadu, k zajištění zaměstnání vyvíjel i vlastní aktivitu, přičemž v rozhodném období vykonával i příležitostné práce.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 1. 3. 2017 č. j. 23 Co 20/2017-180 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem v rozsahu, jak byl zjištěn obvodním soudem, přičemž jeho skutková zjištění považoval za úplná a správná. Ztotožnil se i s právním závěrem obvodního soudu, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro přiznání náhrady mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce. Všechny námitky žalované označil odvolací soud jako nedůvodné.

Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 29. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 3476/2017-206 dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v něm žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení 241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení tak nebylo možné pro tento nedostatek pokračovat.

III.

Stěžovatelka se ústavní stížnosti především vymezuje proti usnesení dovolacího soudu, které je podle jejího názoru pro svou stručnost nepřezkoumatelné, a z tohoto důvodu neodpovídá ústavním garancím práva na spravedlivý proces. Napadené usnesení údajně obsahuje "hrubě nepřesné údaje o dovolání stěžovatelky", svými závěry prý ignoruje ustálenou judikaturu Ústavního soudu i právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ve svém dovolání namítala, že odvolací soud "nepřiměřeně restriktivním způsobem" vyložil ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce; konkrétně odvolacímu soudu vytkla, že dostatečným způsobem nepřihlédl k tomu, že žalobce nevyvinul dostatečnou iniciativu k hledání zaměstnání, přičemž odvolací soud odpovídajícím způsobem nezkoumal důvod, pro který se žalobce nezapojil do práce.

Stěžovatelka v dovolání argumentovala i skutkovým stavem projednávané věci, neboť odvolací soud údajně nezohlednil tvrzení a důkazní návrhy stěžovatelky. Stěžovatelka prý v dovolání postupovala v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který konstatoval, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně chráněná práva musí být respektována též v řízení o všech opravných prostředcích, a to i v případě, že daný zásah se vztahuje ke skutkovým závěrům soudu. Dovolací soud se však v odůvodnění napadeného usnesení nijak nezabýval právní argumentací stěžovatelky, nevysvětlil, jaká pravidla pro moderaci náhrady mzdy jsou v dané věci relevantní či jaká rozhodnutí dovolacího soudu na danou problematiku dopadají. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, která se vztahují k požadavku na řádné a dostatečné odůvodnění rozhodnutí, jako součásti práva na spravedlivý proces. I když podle ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. je možné usnesení o odmítnutí dovolání odůvodnit jen stručně, je nutné, zdůrazňuje stěžovatelka, v něm vyložit důvody odmítnutí.

Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů a tím i porušení jejího práva na spravedlivý proces. Dovolací soud podle názoru stěžovatelky pochybil, když v odmítavém usnesení nevylíčil, z jakého důvodu argumentaci stěžovatelky neshledal přiléhavou. Stěžovatelka tvrdí, že soudy nepřihlédly k tomu, že v jednání žalobce, lze spatřovat porušení dobrých mravů, neboť mu byla nucena kompenzovat náhradu mzdy za dobu, kdy žalobce nemusel vykonávat žádnou práci a rovněž nevynakládal úsilí k nalezení jiné práce.

IV.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V.

Ústavní soud po posouzení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížností napadá stěžovatelka jednak údajně ústavně nesouladný výklad příslušných ustanovení (§ 69 odst. 2 zákoníku práce), přičemž tvrdí, že obecné soudy tato ustanovení vyložily v rozporu se smyslem a účelem hmotně právních ustanovení zákoníku práce. Další námitky stěžovatelky směřují proti údajně "nepřesnému a svévolnému hodnocení důkazů", přičemž obecným soudům rovněž vytýká neprovedení jí navržených důkazů (svědecká výpověď Zdeňka Levého).

Ve vztahu k výše uvedeným námitkám stěžovatelky je třeba poukázat na odůvodnění především rozhodnutí odvolacího soudu, který při shrnutí průběhu dosud provedeného řízení zdůraznil, že obvodní soud nevyhověl návrhu žalované na provedení důkazu svědeckou výpovědí svědka Zdeňka Levého pro její nadbytečnost, neboť ověřil správnost a věrohodnost výpovědí jmenovaného svědka listinným důkazem - vyjádřením svědka a e-mailovou korespondencí ze dne 23. 3. 2013. Pokud stěžovatelka zpochybňuje skutková zjištění obvodního soudu ohledně (ne)dostatečné aktivity žalobce při hledání odpovídajícího nového zaměstnání, nejsou tato její tvrzení podložena odpovídajícími důkazy, ale pohybují se na hranici spekulací. Odvolací soud konstatoval, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy z neplatně rozvázaného pracovního poměru, neboť okamžité zrušení pracovního poměru bylo soudem shledáno neplatným a žalobce dne 14. 5. 2013 sdělil stěžovatelce, že je považuje za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání a tím splnil zákonem stanovené předpoklady pro vznik nároku podle § 69 zákoníku práce. Za této situace bylo věcí žalované jako zaměstnavatelky, aby žalobci poskytovala práci podle pracovní smlouvy i v době soudního řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru.

V těchto závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity.

Stěžovatelka se mýlí, pokud se domnívá, že podmínkou vyplacení náhrady mzdy ve smyslu ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce byla povinnost žalobce po okamžitém zrušení pracovního poměru přijmout a vykonávat jakoukoli práci, tedy i takovou, která z důvodu nižších kvalifikačních požadavků či sníženého pracovního úvazku byla i značně méně honorována. Takový výklad citovaného ustanovení zákoníku práce neodpovídá právům a povinnostem účastníků pracovněprávních vztahů. Stěžovatelce se rovněž nepodařil prokázat úmysl žalobce poškodit (resp. jednat v rozporu s dobrými mravy) žalovanou tím, že za nevykonanou práci bude požadovat náhradu mzdy.

V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů.

Tento závěr se bezezbytku uplatní i ve vztahu k dovolacímu řízení. Posouzení přípustnosti dovolání je tedy zásadně věcí dovolacího soudu. K uvedenému lze doplnit, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje vymezení kritérií jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.). Jelikož tak stěžovatelka neučinila a v dovolacím řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud přistoupil k odmítnutí dovolání pro vady (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), kterýžto krok dostatečně odůvodnil. Z ústavně právního hlediska mu tedy nelze nic vytknout. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), "pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup." Ústavní soud ověřil z obsahu dovolání, že stěžovatelka daný zákonný postup nerespektovala, neboť v dovolání ohledně přípustnosti dovolání uvedla, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, že nebyly splněny podmínky pro moderaci výše náhrady mzdy podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce (bod 3 dovolání) a zpochybnila správnost postupu obvodního soudu, pokud tento odmítl provést jí navrhované důkazní návrh (bod 4 dovolání).

Ústavní soud do otázek souvisejících s přípustností dovolání zasahuje pouze ve výjimečných situacích, kdy je postup dovolacího soudu při posuzování přípustnosti až přehnaně formalistický a ve svém důsledku zakládá zásah do základních práv a svobod (např. nález ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14). V nyní projednávané věci je však situace odlišná.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru