Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3874/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na od... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
škoda/odpovědnost za škodu
soud/rozvrh práce
žaloba/pro zmatečnost
Notář
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3874.14.1
Datum podání09.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

37/1992 Sb.

82/1998 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3874/14 ze dne 3. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ing. Pavla Radoně, právně zastoupeného advokátem JUDr. Danielem Novotným, Ph. D., společníka Advokátní kanceláře Novotný & Partners, s. r. o., se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 30 Cdo 254/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013 sp. zn. 22 Co 119/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 25 C 28/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 9. 12. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel podal u Ministerstva spravedlnosti ČR stížnost na nesprávný Rozvrh práce Krajského soudu v Praze, na jehož základě byli pověřováni notáři jako soudní komisaři v řízení o dědictví. Ve své stížnosti stěžovatel namítal, že způsob pověřování notářů jako soudních komisařů úkony o dědictví v obvodu Krajského soudu v Praze na rok 2010 a 2011 je sestaven v rozporu se zákonem a tudíž je neplatný. Rozvrh práce krajského soudu je podle stěžovatele sestaven v rozporu se zákonnou normou pro sestavování rozvrhu práce, kterou je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb.

Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli odpovědělo na jeho podnět v tom smyslu, že podle zákona č. 6/2002 Sb. není nadáno pravomocí prověřovat správnost rozvrhů práce jednotlivých soudů a jejich soulad se zákonem.

S tímto závěrem se stěžovatel neztotožnil a žalobou se u příslušného obvodního soudu domáhal vyslovení nesprávného úředního postupu ministerstva, současně brojil též proti průtahům v řízení a dožadoval se poskytnutí odškodného podle zákona č. 82/1998 Sb.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodní soud žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl. K podanému odvolání městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel poukázal především na přílohu I Organizačního řádu Ministerstva spravedlnosti č. j. 42/2010-OP-ORG-Obsahová náplň činnosti organizačních útvarů Ministerstva spravedlnosti. Podle něj odbor 320 Ministerstva spravedlnosti je povinen evidovat a kontrolovat rozvrhy práce krajských a vrchních soudů a zpracovávat stanoviska k těmto rozvrhům pro vedení ministerstva. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že se ministerstvo mělo jeho návrhem zabývat a nikoliv apriorně tvrdit, že nedisponuje dostatečnou pravomocí.

Tím, že ministerstvo vyřídilo podnět ke kontrole rozvrhu práce Krajského soudu v Praze v rozporu s interním předpisem ministerstva, dopustilo se nesprávného úředního postupu, kdy stěžovateli v příčinné souvislosti vznikla tímto nesprávným úředním postupem újma, opravňující nárokovat její náhradu vůči ČR. Obecné soudy v extrémním rozporu s provedenými důkazy danou věc nesprávně právně posoudily.

Ministerstvo spravedlnosti je povinno podnět stěžovatele k provedení kontroly vyřídit zákonným způsobem v souladu s výše zmíněnými právními předpisy. V opačném případě by se pak mělo jednat o diskriminaci. Ministerstvo spravedlnosti je povinno dbát o zachování zákonnosti v okruhu své působnosti a činit opatření potřebná k nápravě. Ze strany ministerstva se tak podle stěžovatele jedná jednoznačně o nesprávný úřední postup.

Závěry ministerstva spravedlnosti o tom, že nemůže rušit rozhodnutí soudů učiněná v dědickém řízení, jsou zcela vadné. Stěžovatel se domáhal především toho, aby ministerstvo vyřídilo podnět stěžovatele ke kontrole Rozvrhu způsobu pověřování notářů jako soudních komisařů v konkrétní věci.

Nejvyšší soud nebyl schopen rozpoznat otázku zásadního právního významu pro rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoli mu ji stěžovatel v dovolání více než jasně předestřel. Z uvedeného důvodu pak stěžovatel namítá porušení svého práva na přístup k dovolacímu soudu.

Další část ústavní stížnosti věnoval stěžovatel argumentaci vztahující se k nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí a tzv. opomenutým důkazům. V souvislosti s uvedeným pak stěžovatel namítá, že soud I. stupně neprovedl dokazování na základě spisu 24 D 534/2010 Okresního soudu v Nymburce. Stejně tak jsou nepravdivá tvrzení odvolacího soudu ve shodě s prvoinstančním soudem ohledně toho, že se stěžovatel neomluvil z jednání soudu I. stupně konaného dne 3. 10. 2012. Obecné soudy zcela ignorovaly skutková tvrzení a právní argumentaci stěžovatele obsaženou mj. v písemném vyjádření stěžovatele ze dne 1. 10. 2012. Soudy řádně neodůvodnily, proč stěžovatelem navržené důkazy neprovedly a rovněž neuvedly, proč k jeho argumentaci a skutkovým tvrzením nepřihlédly.

Podle náhledu stěžovatele postupovaly obecné soudy v rozporu s čl. 13 evropské Úmluvy, neboť mu neposkytly soudní ochranu. Současně byla porušena jeho základní práva, jež jsou mu garantována čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv garantovaných čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí ani vrcholem v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Uvádí-li stěžovatel, že soud prvního stupně neprovedl jím navržený důkaz spisem Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 24 D 534/2010, lze jej zcela odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se s touto námitkou v rámci svého odůvodnění již vypořádal. K otázce dokazování Ústavní soud konstatuje, že je věcí obecného soudu, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Namítá-li stěžovatel, že se domáhal toho, aby Ministerstvo spravedlnosti vyřídilo jeho podnět ke kontrole, je třeba uvést, že ministerstvo může jakoukoli kontrolu provádět jen na základě zákona a nikoli pouhého podnětu či přání navrhovatele. Vztah, resp. rozsah pravomoci ministerstva k rozvrhům práce u jednotlivých soudů je v odůvodnění jak nalézacího, tak i odvolacího soudu odůvodněn ústavně konformně, vycházeje přitom z důsledného rozlišování mezi mocí soudní a mocí výkonnou. Moc výkonná nemůže žádným způsobem zasahovat či ovlivňovat institut zákonného soudce. Je třeba zopakovat, že role Ministerstva spravedlnosti se ve vztahu k rozvrhu práce soudů naplňuje pouhou kontrolou jejich úplnosti nikoli zákonnosti. Pokud měl stěžovatel pochybnost o tom, že jeho věc byla přidělena nesprávnému soudnímu komisaři, měl uplatnit jiný procesní prostředek, a to žalobu pro zmatečnost.

Podle náhledu Ústavního soudu obecné soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí logicky a zcela přesvědčivě odůvodnily, proč nelze v jednání ministerstva spatřovat nesprávný úřední postup a z jakého důvodu tedy nelze jeho žalobnímu petitu vyhovět. Pokud se stěžovateli nepodařilo v řízení před obecnými soudy prokázat existenci nesprávného úředního postupu tak, jak to má na mysli zákon č. 82/1998 Sb., nebyl naplněn základní předpoklad vyvození odpovědnosti státu.

Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, jak Nejvyšší soud posoudil otázku nepřípustnosti dovolání, nezbývá než připomenout, že posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci Nejvyšší soud srozumitelně zdůvodnil, proč neshledal stěžovatelem formulované otázky za natolik zásadní, aby dovodil přípustnost dovolání. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právní argumentací Nejvyššího soudu jeho rozhodnutí protiústavním nečiní.

K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala.

Vzhledem k uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru