Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3866/12 #1Usnesení ÚS ze dne 08.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.3866.12.1
Datum podání09.10.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 221


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3866/12 ze dne 8. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou ve věci stěžovatelky REAMER, s. r. o., se sídlem Dr. Steinera 34, Kladno, zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, se sídlem Renoirova 624, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2012 č. j. 24 Co 303/2012-155, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení výše citovaného usnesení Krajského soudu v Praze, neboť má zato, že jím byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), a to zejména právo na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků před soudem.

Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z dokumentu k ní přiložených, přitom plyne, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně z 20. 1. 2012 č. j. 12 C 10/2010-122 byl zamítnut návrh žalobkyně (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastníce), aby jí stěžovatelka zaplatila tam specifikovanou částku s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. pak byla žalobkyni uložena povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyně pak následně Krajský soud v Praze svým usnesením z 30. 8. 2012 č. j. 24 Co 303/2012-155 rozhodl tak, že shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto usnesení pak stěžovatelka podává právě projednávanou ústavní stížnost, když zároveň navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o přednostním projednání této ústavní stížnosti podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

II.

Ústavní soud - předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti - je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká podmínek ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přitom tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (pozn.: konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Okresní soud v Kladně), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.

Z uvedeného vyplývá, že tato ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity, musí nyní věc projednat Okresní soud v Kladně. V závislosti na jeho rozhodnutí bude moci stěžovatelka případně využít další opravné prostředky v rámci obecného soudnictví, kupříkladu odvolání nebo dovolání. Teprve po té, bude-li zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavě, bylo porušeno její základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát až tehdy, kdy stěžovatelka vyčerpá všechny procesní prostředky poskytnuté mu k ochraně jejího práva a kdy již nebude zákonem povolán k posouzení stěžovatelčiny věci orgán jiný. Nadto v projednávané věci stěžovatelky nepřipadá v úvahu ani případná aplikace výjimek podle ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu (srov. k tomu např. Wagnerová, E. a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 371).

Za tohoto stavu, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2012

Michaela Židlická, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru