Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 386/20 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 6
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.386.20.1
Datum podání04.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 386/20 ze dne 14. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem, sídlem Slovanská 338/66, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019 č. j. 4 Tdo 1297/2019-870, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2019 sp. zn. 67 To 96/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. ledna 2019 sp. zn. 16 T 83/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jejího názoru k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svoboda čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se dle soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že spolu s druhým obžalovaným zneužili špatného zdravotního stavu poškozené a například pod příslibem zařízení operace rakoviny prsu ji přiměli vybírat v bance peníze, které od ní následně přebírali a využívali pro vlastní potřebu, zneužívajíce její lehké formy demence a snadné ovlivnitelnosti, čímž jí způsobili škodu v celkové výši 170 000 Kč. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále obvodní soud obžalovaným uložil povinnost nahradit dědicům poškozené škodu ve výši 170 000 Kč. K závěru o vině stěžovatelky dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí (dle nichž obžalovaní doprovázeli poškozenou do banky), výpovědi poškozené z přípravného řízení, důkazů o provedených výběrech a skutečnosti, že poškozená peníze neužívala pro vlastní potřebu, přičemž po její smrti se žádné peníze nenašly.

3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným rozsudkem. Tak zvaná skutková věta není dle odvolacího soudu formulovaná ideálně, nicméně z hlediska určitosti a naplnění všech znaků obstojí. Stěžovatelčino zavinění (subjektivní stránka trestného činu) pak z popisu dostatečně vyplývá. V oblasti hodnocení důkazů se pak odvolací soud plně ztotožnil se závěry obvodního soudu. Stěžovatelčina vina byla dostatečně prokázána souborem nepřímých důkazů.

4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V hodnocení soudů nižších stupňů neshledal žádný rozpor. Strohost úvah obvodního soudu napravil soud odvolací, který závěry nalézacího soudu významně rozvedl, aniž by se však od nich jakkoliv odchyloval. Popis skutku je dostatečně určitý a obsahuje všechny relevantní znaky stěžovatelčina trestního jednání.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka především namítá, že soudy popsaný skutek není trestným činem. Ve výroku rozsudku zcela absentuje popis subjektivní stránky trestného činu. Samotný popis pak není dle stěžovatelky ani dostatečně určitý. Tuto chybu sice napravil odvolací soud a dále již nijak nezasáhl. V rozsudku obvodního soudu absentuje rovněž vlastní hodnocení důkazů (odůvodnění obsahuje pouze jejich popis), což nesplňuje ústavní požadavky. Závěry soudů jsou dle stěžovatelky v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Soudy neprokázaly, že by si stěžovatelka byla vědoma demence poškozené. Navíc při její údajné snadné ovlivnitelnosti vzniká pochybnost o věrohodnosti její výpovědi. Z provedených důkazů nevyplývá, že by poškozená měla peníze předávat obžalovaným a tito je následně užívat pro vlastní potřebu. Rovněž tak účel výběrů peněz poškozené nebyl prokázán. Soudy stěžovatelku dokonce odsoudily pro skutky, pro něž nebylo zahájeno trestní stíhání. Městský soud sám odlišně hodnotil důkazy, aniž by je prováděl. Konečně stěžovatelka namítá, že v její věci nerozhodoval nestranný soudce, což dovozuje citací části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se zvýšené potřeby chránit majetek starších osob před podvodným jednáním.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Toliko pro úplnost se dodává, že stěžovatelka výslovně nenavrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, avšak její námitky obsahově směřují i vůči tomuto rozhodnutí, proto je Ústavní soud vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatelka namítá.

10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.

11. Jak je patrno z argumentace předestřené stěžovatelkou, je založena pouze na opakování vybraných bodů uplatněné obhajoby, s níž se však soudy dostatečně vypořádaly. K jednotlivým námitkám stěžovatelky nemá Ústavní soud co dodat a lze odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Jeho úkolem není provádět přezkum důvodnosti stěžovatelčiny obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a závěry soudů) znovu, nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nespadá do kognice Ústavního soudu.

12. Odkázat na napadená rozhodnutí lze především při vypořádání námitek určitosti popsaného skutku a jeho popisu z hlediska všech znaků daného trestného činu (zejména subjektivní stránky, která z popisu jednoznačně vyplývá). Stručné hodnocení důkazů obvodním soudem napravil soud odvolací jejich upřesněním. Sám se přitom při hodnocení důkazů od závěrů nalézacího soudu nikterak neodchýlil. Rovněž tak je zjevně neopodstatněnou námitka porušení zásady zákazu reformatio in peius, neboť rozsudek obvodního soudu napadla rovněž státní zástupkyně. Dostatečně se odvolací soud vypořádal též s námitkou možné ovlivnitelnosti poškozené při výslechu. Osud finančních prostředků poškozené je pak s dostatečnou mírou jistoty prokázán souborem nepřímých důkazů. Konečně za neurčitou Ústavní soud považuje námitku podjatosti soudců městského soudu, kterou stěžovatelka opírá o citaci části napadeného rozhodnutí, týkající se zavrženíhodnosti trestné činnosti vůči zdravotně indisponovaným seniorům. Irelevanci námitky podjatosti již dostatečně vypořádal Nejvyšší soud. Mínila-li stěžovatelka, že uvedené závěry jsou z nějakého důvodu nesouladné s ústavním pořádkem, pak takový závěr neobstojí, neboť je v souladu s ústavními principy i předpisy trestního práva, zohlední-li soudy při výměře trestu takovou skutečnost, jakou je zvláštní zranitelnost oběti. Limitem takového postupu je pouze zásada zákazu dvojího přičítání, k jejímuž porušení však v dané věci nedošlo.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru