Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3858/14 #1Usnesení ÚS ze dne 04.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro neodstraněné vady
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3858.14.1
Datum podání08.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3858/14 ze dne 4. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ladislava Regnarda, bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, č.j. 26 Cdo 3337/2014-110, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2014, stěžovatel brojí proti rozhodovací činnosti obecných soudů.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Návrh stěžovatele trpí formálními vadami. Stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a k jeho návrhu nejsou připojeny kopie napadených rozhodnutí (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).

Ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom fyzickým a právnickým osobám ukládá povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti.

Pokud podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem není splněna, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění této vady ve stanovené lhůtě.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami, tj. především neexistencí povinného zastoupení advokátem. Na tyto nedostatky byl stěžovatel opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (srov. např. řízení evidovaná pod sp. zn. IV. ÚS 1561/09, sp. zn. III. ÚS 2077/10, sp. zn. IV. ÚS 2657/11, sp. zn. I. ÚS 1614/13, sp. zn. III. ÚS 1615/13, sp. zn. I. ÚS 2476/14). Stěžovatel však volí postup, kterým ignoruje povinné zastoupení advokátem a jiné formální náležitosti ústavní stížnosti, opakovaně, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě, která mu k tomu byla určena. Ústavní soud však zároveň konstatuje, že v řízení o ústavních stížnostech není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a dalších náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, a že ústavní stížnost musí obsahovat též další náležitosti, pak se setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jeví jako postup neefektivní a formalistický.

Jak je z výše uvedeného patrné, stěžovatel byl v nedávné době opakovaně obeznámen s podmínkou povinného advokátního zastoupení a s dalšími zákonnými náležitostmi ústavní stížnosti. V okamžiku podání této ústavní stížnosti si tak stěžovatel nepochybně musel být vědom zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, přesto však jím podaná ústavní stížnost tyto požadavky nesplňuje.

Za dané situace lze přitom považovat za neúčelné, aby byl stěžovatel opětovně vyzýván k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Zákonem o Ústavním soudu stanovená dvouměsíční lhůta je přitom plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Obdobný postup (odmítnutí ústavní stížnosti pro neodstraněné vady bez opakovaného vyzývání stěžovatele k jejich odstranění) byl přitom již zvolen při rozhodování o předchozích ústavních stížnostech stěžovatele - například viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3469/12 ze dne 2. 10. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 3687/12 ze dne 4. 10. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3768/12 ze dne 16. 10. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 989/14 ze dne 21. 3. 2014.

Ústavní soud proto z důvodu nenaplnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti návrh stěžovatele soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2015

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru