Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 385/20 #1Usnesení ÚS ze dne 20.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPodjatost
konkurzní podstata/správce
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.385.20.1
Datum podání04.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 8, § 12, § 7

40/1964 Sb., § 106

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 385/20 ze dne 20. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bedřicha Hnilicy, zastoupeného JUDr. Milanem Říhou, advokátem, sídlem Nováčkova 418/11, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2019 č. j. 2 Ko 1/2019-874 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2018 č. j. (53) 24 K 174/2002-842, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GESTORE, v. o. s., sídlem Čechyňská 361/16, Trnitá, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 a 96 Ústavy. Dále jimi měl být porušen princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a podle čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že usnesením ze dne 26. 11. 2018 č. j. (53) 24 K 174/2002-842 Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl návrh stěžovatele jako úpadce, aby správkyně konkursní podstaty obchodní společnost GESTORE, v. o. s. - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice - byla zproštěna výkonu funkce. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 29 Cdo 3778/2019-899 odmítnuto, jelikož nebylo objektivně podle žádného ustanovení občanského soudního řádu přípustné; v daném případě totiž není usnesení krajského soudu, jež bylo vrchním soudem potvrzeno, usnesením ve věci samé, a na nepřípustnosti dovolání nemůže nic změnit ani vadné poučení vrchního soudu o jeho přípustnosti.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vedlejší účastnice, jako současná správkyně konkursní podstaty, nevymáhala na bývalém správci konkursní podstaty náhradu škody, kterou měl věřitelům a stěžovateli způsobit nezabráněním vyvedení nemovitých věcí z konkursní podstaty. Stěžovatel tvrdí, že současná správkyně konkursní podstaty (právnická osoba) tak měla učinit proto, že stěžovatelem jmenovaná osoba v jejím vedení je s bývalým správcem konkursní podstaty v přátelském vztahu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas [bez ohledu na nepřípustné dovolání stěžovatele - srov. k tomu např. nález ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07 (N 210/51 SbNU 627)], oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

7. Ústavní soud posoudil napadená usnesení a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť výše traktovaná pochybení ve stěžovatelově věci neshledal.

8. Oba soudy vyšly mimo jiné z toho, že není důvod zprostit vedlejší účastníci funkce správkyně konkursní podstaty, neboť eventuální nárok na náhradu škody proti bývalému správci konkursní podstaty je skutečně promlčen, tedy vedlejší účastnice postupovala správně, nežalovala-li ho. Nadto i bývalý správce konkursní podstaty postupoval správně, neboť pravomocným rozhodnutím jiného soudu bylo určeno, že stěžovatel jako úpadce sporné nemovité věci nenabyl, a proto nemohly být součástí konkursní podstaty.

9. Odkazuje-li stěžovatel v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 394/2002, pak tento na stěžovatelův případ bez dalšího aplikovat nelze, neboť se týká ochrany práv toho, kdo majetek z konkursní podstaty nabyl (na němž se nelze posléze domáhat vydání takového majetku obecnou určovací žalobou podle občanského soudního řádu). O takovou situaci však ve stěžovatelově případě zjevně nejde, neboť sám v ústavní stížnosti na str. 4 uvádí, že bývalý správce konkursní podstaty a budoucí nabyvatel nemovitého majetku z konkursní podstaty stěžovatele jako úpadce sehráli v řízení o určovací žalobě k vlastnictví tohoto majetku "divadlo". Nadto z uvedeného vyplývá, že majetek z konkursní podstaty stěžovatele jako úpadce byl "vyveden" na základě rozhodnutí soudu, nikoliv samotného bývalého správce konkursní podstaty. To ovšem samo o sobě konstrukci stěžovatele o odpovědnosti bývalého správce, natož pak přeneseně vedlejší účastnice, dosti oslabuje.

10. Ani další stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3933/2008 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 33 Odo 477/2001 týkajících se počátku běhu promlčecí lhůty, kdy se její běh má vázat až na okamžik, kdy se obohacení na úkor konkurzní podstaty stalo nevymahatelným proti novému nabyvateli takového majetku, není případný, neboť stěžovatel dostatečně nevysvětluje, jak by právní závěry těchto rozhodnutí mohly podpořit jeho východisko o tom, že nárok vůči bývalému správci konkursní podstaty není promlčen. Lze totiž naopak uvažovat i tak, že v důsledku ochrany práv třetích osob a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu odkazovanou stěžovatelem by se počátek běhu promlčecí lhůty posunul k dřívějšímu okamžiku, tedy právě k tomu, kdy bylo rozhodnuto o vlastnickém právu třetí osoby (tedy, že nemovité věci nepatří do konkursní podstaty stěžovatele jako úpadce). Takové úvahy však Ústavnímu soudu nepřísluší a nejsou ani podstatné. Sám konkursní soud totiž - jak je uvedeno v bodě 22. usnesení vrchního soudu - v rámci své dohlédací činnosti k opětovnému soupisu vyloučených nemovitých věcí nepřistoupil.

11. Oba soudy v napadených rozhodnutích přiléhavě vysvětlily, proč vedlejší účastnice není pro stěžovatelem tvrzený vztah k bývalému správci konkursní podstaty stěžovatele podjatá. Za situace, kdy stěžovatel ústavní stížností ve skutečnosti směřuje k tomu, aby se vyloučené nemovité věci do jeho konkursní podstaty vrátily, respektive k tomu, aby se mohl domáhat náhrady škody, kdy ovšem soudy zároveň nezjistily protiprávní (zaujaté) jednání ať už vedlejší účastnice nebo bývalého správce konkursní podstaty stěžovatele, Ústavní soud jejich rozhodnutí o nepodjatosti vedlejší účastnice akceptuje.

12. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru