Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 385/03Nález ÚS ze dne 21.04.2004Rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuzastaveno
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/limit délky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 59/33 SbNU 95
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.385.03
Datum vyhlášení06.05.2004
Datum podání17.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.4, § 71 odst.6, § 72 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 385/03 ze dne 21. 4. 2004

N 59/33 SbNU 95

Rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 21. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 385/03 ve věci ústavní stížnosti S. K. proti nečinnosti Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 49 T 12/2002.

I. Městský soud v Praze porušil svou nečinností ve věci vedené pod sp. zn. 49 T 12/2002 spočívající v nerozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na svobodu dle § 71 odst. 6, odst. 4 trestního řádu v době od 29. 11. 2002 do 15. 7. 2003 základní práva stěžovatele ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. V části požadující, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal mu propustit jej z vazby na svobodu, se řízení o ústavní stížnosti zastavuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel postup Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 49 T 12/2002 s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V odůvodnění svého návrhu uvedl, že počínaje minimálně dnem 29. 11. 2002 byl bez právní opory v procesně relevantním rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 6 a 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. řád") omezen ve své osobní svobodě výkonem vazby, jež na něj byla uvalena v souvislosti s trestním řízením proti němu vedeném pro trestný čin podle § 187 odst. 1 a 4 trestního zákona u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 12/2002.

Poukazoval na to, že při respektování lhůty stanovené v § 71 odst. 5 tr. řádu rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2002 sp. zn. 49 T 12/2002 o tom, že stěžovatel se ponechává ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) tr. řádu. Jeho stížnost do citovaného rozhodnutí byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. 2 To 153/2002 zamítnuta a tímto dnem nabylo předmětné rozhodnutí právní moci.

Stěžovatel namítá, že naposled citovaná usnesení nemohou nahradit rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě, jak je má na mysli § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu. V této souvislosti je totiž soud povinen při nutnosti splnění lhůty tří měsíců od právní moci rozhodnutí podle § 71 odst. 5 tr. řádu rovněž dovodit i naplnění podmínky, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit, a dále podmínky, dle níž propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Jelikož ve shora citovaných usneseních se těmito předpoklady obecné soudy nezabývaly, když rozhodovaly toliko o jeho žádosti o propuštění z vazby, má stěžovatel za to, že měl být dnem následujícím po marném uplynutí tříměsíční lhůty od vydání usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. 2 To 153/2002, tj. 29. 11. 2002, propuštěn z vazby na svobodu.

Protože se tak nestalo, stěžovatel se domáhal, aby

I. Ústavní soud nálezem vyslovil, že Městský soud v Praze porušil svou nečinností spočívající v nerozhodnutí o ponechání obviněného (stěžovatele) ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na svobodu podle § 71 odst. 6, odst. 4 tr. řádu jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy,

a dále aby

II. Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování jeho základních práv a přikázal mu propustit jej na svobodu.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, a to stěžovatel podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2003, Městský soud v Praze podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2003, a Městské státní zastupitelství v Praze podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2003, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Vedlejší účastník Vrchní soud v Praze se přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2003 postavení vedlejšího účastníka vzdal; stejně tak učinilo Vrchní státní zastupitelství v Praze podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2003.

V ústavní stížnosti za účastníka označené Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích a Obvodní soud pro Prahu 4 postavení účastníků či vedlejších účastníků v řízení o podané ústavní stížnosti nemají.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 12/2002 a po přezkoumání posuzované věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. Přitom dbal svého ústavního postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, a tím současně zasáhly do ústavnosti právního státu. V povaze tohoto přezkumu, tj. v relevanci dotčení toliko některé z ústavních kautel, které teprve může založit ingerenci Ústavního soudu, tkví rovněž základní podstata odlišující ústavní soudnictví od soudnictví obecného, čímž je dáno i rozdělení (rozhraničení) pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem v rovině, která mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti bez dalšího nepřísluší. Vycházev z tohoto obecného východiska, posuzoval Ústavní soud v intencích své jurisdikce vymezené aspektem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod i posuzovaný případ.

Z pohledu ústavněprávního směřujícího ke zjištění, zda došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele, se Ústavní soud zaměřil na základní otázku projednávané věci, tedy posouzení toho, zda omezení osobní svobody stěžovatele výkonem vazby po dni 28. 11. 2002, kdy podle jeho tvrzení uplynula lhůta rozhodná ve smyslu § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu, má oporu v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002 sp. zn. 49 T 12/2002 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. 2 To 153/2002. Pro důvody dále vyložené Ústavní soud shledal, že stěžovatel byl držen ve výkonu vazby v období od 29. 11. 2002 do 15. 7. 2003 bezprávně.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 12/2002 lze rozhodující momenty rozhodování soudů o stěžovatelově vazbě ve vztahu k podané ústavní stížnosti zrekapitulovat takto:

- stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 2359/2001 ze dne 25. 5. 2001 z důvodů § 67 písm. a), b) a c) tr. řádu s účinností od 23. 5. 2001; dne 2. 4. 2002 usnesením č. j. Kzv 2143/2001-3047 rozhodl státní zástupce MSZ v Praze o jeho ponechání ve vazbě z důvodů § 67 písm. a) a c) tr. řádu; stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2002 č. j. 67 To 223/2002-3069 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu;

- dne 20. 5. 2002 byla na stěžovatele podána obžaloba pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákona, útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písmeno b) trestního zákona a pokusu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 171 odst. 2 trestního zákona;

- dne 19. 6. 2002 Městský soud v Praze usnesením č. j. 49 T 12/2002-3128 rozhodl, že ponechává stěžovatele ve vazbě z důvodů § 67 písm. a) a c) tr. řádu;

- toto rozhodnutí napadl stěžovatel dne 27. 6. 2002 stížností, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2002 č. j. 2 To 153/2002-3167 zamítl;

- dne 10. 9. 2002 podal stěžovatel novou žádost o propuštění z vazby a současně nabídl slib obviněného podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu;

- Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2002 č. j. 49 T 12/2002-3197 žádost podle § 72 odst. 3 tr. řádu zamítl. Současně nepřijal písemný slib stěžovatele; proti tomuto rozhodnutí stěžovatel stížnost nepodal;

- dne 16. 12. 2002 podal stěžovatel další žádost o propuštění z vazby a nabídl přijetí slibu podle § 72 odst. 3 tr. řádu a § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu;

- dne 21. 1. 2003 podal stěžovatel stížnost na postup Městského soudu v Praze ve věci vazby, neboť do tohoto dne nebylo o jeho žádosti ze dne 16. 12. 2002 rozhodnuto;

- dne 27. 1. 2003 v rámci hlavního líčení Městský soud v Praze dal stěžovateli poučení o důvodech, pro které nebylo rozhodováno o dalším trvání vazby; podle soudu neuplynula lhůta podle § 71 odst. 4 a 6 tr. řádu;

- dne 31. 1. 2003 v rámci hlavního líčení Městský soud v Praze usnesením č. j. 49 T 12/2002-3435 zamítl podle § 72 odst. 3 tr. řádu žádost stěžovatele o propuštění z vazby a současně nepřijal jeho písemný slib obžalovaného podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu;

- dne 17. 2. 2003 podal stěžovatel do výše uvedeného usnesení stížnost, v níž uvedl, že Městský soud v Praze rozhodoval o jeho žádosti o propuštění z vazby podle § 72 odst. 3 tr. řádu, nikoliv o prodloužení vazby podle § 71 odst. 4 tr. řádu;

- Vrchní soud v Praze dne 16. 4. 2003 usnesením č. j. 2 To 67/2003-3564 stížnost zamítl; v odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně splnil podmínku uvedenou v § 71 odst. 4 tr. řádu, když o dalším trvání vazby rozhodl na základě žádosti obviněného o propuštění z vazby podle § 72 odst. 3 tr. řádu; od právní moci tohoto rozhodnutí začínají běžet lhůty pro další rozhodnutí o trvání vazby; Vrchní soud v Praze proto podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost zamítl, neboť důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) tr. řádu stále trvá s tím, že tento závěr stížnostního soudu je třeba považovat i za rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 4 a 7 tr. řádu;

- dne 9. 5. 2003 podal stěžovatel další žádost o propuštění z vazby a nabízel písemný slib podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu; tuto žádost vzal stěžovatel dne 16. 5. 2003 zpět;

- dne 15. 7. 2003 Městský soud v Praze usnesením č. j. 49 T 12/2002-3659 rozhodl podle § 71 odst. 4 a 6 o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů § 67 písm. a) a c) tr. řádu.

Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že účelem trestního řízení není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale rovněž "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu [viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 46, str. 57 a násl.; vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.]. Uvedený postulát je třeba vztáhnout rovněž na vazební řízení.

Ústavní soud poznamenává, že se problematikou ústavnosti rozhodování soudů o vazbě podle § 71 odst. 6 a § 71 odst. 4 tr. řádu zabýval i ve věci stěžovatele V. S. (shodou okolností spoluobviněného stěžovatele S. K.) skutkově obdobné nyní projednávanému případu. Na závěrech obsažených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 157/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 112) nemá Ústavní soud důvod nesetrvat, takže odůvodnění nyní přijímaného nálezu do značné míry opakuje právě ty důvody, o něž se opíralo rozhodnutí přijaté ve věci sp. zn. IV. ÚS 157/03.

Z rekapitulační části odůvodnění tohoto nálezu je zřejmé, že v dané věci rozhodující soudy přisuzovaly usnesením, jimiž bylo rozhodováno o žádostech obviněných o propuštění z vazby, resp. o stížnostech proti zamítnutí těchto žádostí, kvalitu rozhodnutí plnohodnotně suplujících rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 6 ve spojení s odst. 4 tr. řádu, jímž soud rozhoduje o ponechání obviněného ve vazbě (či jeho propuštění na svobodu). Těmto závěrům však, se zřetelem ke skutkovému a procesnímu stavu posuzované věci, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu přisvědčit.

V rámci rozhodování k žádosti o propuštění obviněného z vazby na svobodu totiž soud "pouze" zkoumá, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci, zda u obviněného nacházejícího se ve vazbě vazební důvody stále trvají. Kritéria uvedená v § 71 odst. 4 tr. řádu však vyžadují k rozhodování stran ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě zpřísněné podmínky pro vyvození závěru odůvodňujícího další detenci vazebně stíhané osoby. První z těchto dalších kumulativně konstruovaných podmínek pro možnost podřazení skutkových okolností pod hypotézu citovaného ustanovení je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě (to jest nejpozději ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí učiněného ve smyslu § 71 odst. 5 tr. řádu) skončit, a druhou pak stav, dle něhož propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Výchozí podmínka ohledně obecných důvodů vazby podle § 67 tr. řádu včetně naplnění některé z alternativ vyjmenovaných pod písmeny a), b) nebo c) je tedy při daném rozhodování k učinění zákonu a ústavnímu pořádku (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) odpovídajících závěrů vedoucích k ponechání obviněného ve vazbě podmínkou nutnou, nikoliv však dostatečnou. Přitom dalšími dvěma uvedenými podmínkami současně požadovanými pro možnost ponechání obviněného ve vazbě se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly, a proto nelze učinit závěr, že by citovaná usnesení mohla co do svého obsahu nahradit rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě podle § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu. Na termín "obdobně" formulovaný v § 71 odst. 6 tr. řádu a odkazující na použití odstavce 4 téhož ustanovení potom rozhodně nelze ve vztahu k jeho výkladu nahlížet způsobem vykazujícím prvky libovůle, tj. tak, že by na rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě nebylo nutné vztáhnout vyšší požadavky (§ 71 odst. 4 tr. řádu) než na rozhodování o vzetí obviněného do vazby či o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že transparentní a předvídatelná shoda mezi deklarovaným právním pravidlem a postupem orgánů veřejné moci (obecných soudů) je nezbytnou podmínkou právního státu. K jednomu ze základních předpokladů materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) totiž patří rovněž princip právní jistoty a s ním spojená předvídatelnost právního řádu a rozpoznatelnost důsledků rozhodnutí na jeho základě vydaných, jež jsou a musí být co do svých náležitostí formálně i materiálně ve shodě se zákonem (čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy).

Ústavní soud je v kontextu této teze přesvědčen o tom, že ve vztahu k rozhodnutí, jímž má být založen právní následek v podobě právně odůvodněného ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu dalšího trvání vazby (přesahující lhůtu založenou předchozím rozhodnutím), se jeví nezbytným, aby tento "údaj" o ponechání ve vazbě byl konstatován výrokovou částí rozhodnutí, mající způsobilost, na rozdíl od vlastního odůvodnění, zakládat právní následky a nabývat právní moci. Ztotožnění rozebíraných typů rozhodnutí bez tohoto výroku (rozhodnutí podle § 72 odst. 3 a § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu) totiž nezanedbatelným způsobem narušuje princip právní jistoty, neboť bez něj není vůbec zřejmé, s ohledem na přísné vymezení lhůt, v nichž je rozhodováno v návaznosti na novelu tr. řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. (pravidelně) o ponechání obviněného ve vazbě, od kterého okamžiku počíná běh lhůty, od níž se odvíjí rovněž konečný časový moment, do kterého je nutno právně relevantně rozhodnout o propuštění obviněného z vazby na svobodu nebo o jeho ponechání ve vazbě. Podle § 72 odst. 3 tr. řádu byla-li žádost (o propuštění z vazby na svobodu) zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Je tak evidentní, že v praxi nelze vyloučit případy, kdy by nebylo zřejmé, kterým rozhodnutím o takové žádosti vlastně došlo k ponechání stěžovatele ve vazbě, a tudíž by bylo možno v konečném důsledku dospět k nepřijatelnému konstatování, že není - jak již řečeno - ani jisto, od kdy začíná běžet lhůta k dalšímu rozhodování o vazbě obviněného (uvedený postulát, co se výroku rozhodnutí týče, potom platí i ohledně ostatních případů rozhodování o vazbě). Takový stav nejistoty, nadto se zřetelem k ústavně zaručenému právu na osobní svobodu, není možno v právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana připustit (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Závěry výše vyvozené však neznamenají, že by k žádosti o propuštění z vazby na svobodu obecný soud nemohl současně rozhodovat, a to především z důvodů procesní ekonomie, o ponechání obviněného ve vazbě kvalifikovaného rámcem § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu. Nicméně uvedené rozhodování musí být z této procesní činnosti, jakož i jejího konečného výsledku zřejmé nejen z odůvodnění, nýbrž i z vlastního výroku rozhodnutí soudu. Za těchto podmínek potom může jít obsahově o jedno rozhodnutí o trvání vazby. Výkon spravedlnosti směřující ke stíhání trestných činů však musí být nepochybně podroben i z pohledu vazebního stíhání zákonnému procesně právnímu rámci, tj. vždy a bezvýhradně podložen zákonnými a ústavními kautelami právního státu.

Ve vztahu k právním následkům marného uplynutí lhůty podle § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu bez vydání rozhodnutí splňujícího rozebírané požadavky, nejsou-li tyto právní následky zákonem expressis verbis pro uvažovanou situaci formulovány, Ústavní soud vychází při posuzování charakteru lhůty uvedené v § 71 odst. 4 tr. řádu z jejího bezprostředního dopadu na omezení osobní svobody jednotlivce a má za to, že je-li v jejím rámci stanovena výslovná povinnost rozhodnout o dalším trvání vazby obviněného, pak má taková lhůta přímou návaznost na čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Povaha a smysl této lhůty nepřipouští stav, že by její nedodržení nemělo žádný následek, tj. žádný vliv na další omezení osobní svobody jednotlivce. Pořádkový charakter lhůty by znamenal, že jakékoliv prodlení soudu či jeho nečinnost by bylo možno zhojit kdykoliv dodatečným rozhodnutím, což je především z hlediska právní jistoty obviněného, ale i počátku běhu dalších lhůt stanovených v ustanovení § 71 tr. řádu nepřijatelné, a pro takovéto dodatečné rozhodnutí není v příslušných ustanoveních trestního řádu žádná opora. Byla-li by tedy v praxi orgánů činných v trestním řízení připouštěna možnost jiného výkladu, pak Ústavní soud připomíná, že jedinou správnou interpretací tohoto ustanovení je interpretace ústavně konformní, a podle ní je třeba tuto lhůtu považovat za lhůtu, jejímž marným uplynutím ztrácí vazba zákonného podkladu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 692/02 ze dne 4. 2. 2003, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 17).

Z vyloženého rozboru vyplývá, že stěžovatel nebyl držen ode dne 29. 11. 2002 do 15. 7. 2003 ve vazbě na základě řádného rozhodnutí soudu předvídaného procesním předpisem (tr. řádem), neboť rozhodnutí o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. řádu, učiněné podle § 71 odst. 4 a 6 tr. řádu, vydal soud až v neveřejném zasedání dne 15. 7. 2003; písemné vyhotovení tohoto usnesení bylo stěžovateli doručeno při hlavním líčení dne 21. 7. 2002, přičemž stěžovatel se práva stížnosti proti tomuto usnesení do protokolu vzdal. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že stěžovatel opakovaně namítal absenci rozhodnutí soudu podle § 71 odst. 4 tr. řádu (viz např. jeho podání z 16. 1. 2003, doručené Vrchnímu soudu v Praze dne 21. 1. 2003), avšak tyto jeho výhrady zůstaly právě až do 15. 7. 2003 oslyšeny.

Z vazby byl stěžovatel později propuštěn na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2003 č. j. 49 T 12/2002-3815 vydaného v průběhu hlavního líčení podle § 72 odst. 3 tr. řádu.

Městskýsoud v Praze tak tím, že uvedené řádné rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě podle § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu v době od 29. 11. 2002 do 15. 7. 2003 nevydal, zasáhl svou nečinností do ústavně zaručených práv stěžovatele chráněných čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto z uvedených důvodů v této části ústavní stížnosti odpovídající bodu I. jejího petitu vyhověl a rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí pod bodem I. uvedeno [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

V části ústavní stížnosti požadující, aby Ústavnísoud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal mu propustit jej z vazby na svobodu (bod II. petitu ústavní stížnosti), bylo řízení o ústavní stížnosti zastaveno podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 104 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť důvod k požadovanému zakazovacímu a přikazovacímu výroku odpadl jak tím, že shora citovaným usnesením soudu z 15. 7. 2003 byla předcházející nečinnost soudu odstraněna, tak především tím, že stěžovatel se již ve vazbě nenachází.

V posuzované věci - stejně jako v případu stěžovatele V. S. (sp. zn. IV. ÚS 157/03) - musel však Ústavnísoud před meritorním rozhodováním vyřešit otázku své pravomoci rozhodnout výrokem obsaženým v bodu I. tohoto nálezu. Jak již bylo vyloženo, je nutno nečinnost obecných soudů hodnotit v této cause jako jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]; v takovém případě nepřichází podle § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu při vyhovění ústavní stížnosti v úvahu kasace (není tu totiž žádné rozhodnutí, které by bylo možno rušit), nýbrž zakazovací či též přikazovací výrok podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Zásadně tedy platí, že Ústavní soud není povolán k pouhé akademické konstataci existence protiústavního zásahu. V dané věci však Ústavní soud považuje výrok nálezu za zcela souladný s posláním Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož soudci jsou povinni chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana (čl. 85 odst. 2 Ústavy). Je jisto, že v době podání ústavní stížnosti byl stěžovatel držen ve vazbě nezákonně a protiústavně, přičemž nápravy tohoto stavu se marně domáhal v rámci soustavy obecných soudů procesními prostředky, na jejichž využití soudy nereagovaly adekvátně; proto jedinou jeho možností, jak se domoci ochrany svého základního práva, zůstala ústavní stížnost, přičemž její petit správně požadoval kromě konstatování protiústavní nečinnosti Městského soudu v Praze i zákaz a příkaz tomuto soudu adresovaný. Odpadl-li v průběhu řízení důvod k zakazovacímu a přikazovacímu výroku, nemůže to být v dané konkrétní vazební věci důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti v její zbývající části; takový postup odpírající stěžovateli přístup k Ústavnímu soudu jen na základě později nastalé a v podstatě nahodilé skutečnosti považoval by Ústavní soud za nepřijatelnou rezignaci na plnění právě těch úkolů, které mu Ústava svěřuje. Navíc autoritativní výrok tohoto nálezu není jen výrokem akademickým, neboť může mít pro stěžovatele právní význam; není úkolem Ústavního soudu, aby jakkoli předjímal, bude-li jej mít skutečně a v jakém směru.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že v přípravném řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu v době od 18. 6. 2001 do 20. 8. 2001, Ústavnísoud se jí nezabýval, neboť o tomto porušení základních práv se stěžovatel zmiňuje jen v rámci odůvodnění ústavní stížnosti směřující proti nezákonnosti vazby a v petitu stížnosti v tomto směru žádný výrok nenavrhuje.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru