Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3834/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na př... více
Věcný rejstříkDokazování
dovolání/přípustnost
dovolání/otázka zásadního právního významu
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3834.14.1
Datum podání08.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a odst.3, § 237 odst.3, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3834/14 ze dne 19. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Agentura MM Praha, s.r.o., se sídlem v Řitce, Sportovní 122, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Chýni, Západní 449, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 776/2013-164 ze dne 26. 8. 2014, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 59/2012-101 ze dne 10. 7. 2012 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Cm 94/2008-75 ze dne 20. 5. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 4 odst. 2 a odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Cm 94/2008 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze jeho v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovaná BAUER MEDIA, v.o.s. (dále jen "žalovaná") byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 628.623,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jeho v záhlaví citovaným usnesením odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu, podle kterého dovoláním stěžovatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, když stěžovatelka zpochybňuje skutková tvrzení a uplatňuje dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 3 o.s.ř., který však v daném případě nemá k dispozici, a nepředkládá dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku zásadního významu, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená určitá právní otázka posouzená jinak. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že jasně označila otázky zásadního právního významu, a to že byla nesprávně hodnocena investice ze strany stěžovatelky, kdy je v dovolání uvedeno, že: "...je nutno rozlišovat mezi investicí, která byla dohodnuta a zejména pro níž se žalobce rozhodnul v rámci smlouvou stanovených mantinelů a investicí, která byla vynucena...", což je podle stěžovatelky zásadní otázka, která byla vyřešena nesprávně. Stěžovatelka podle ústavní stížnosti také zdůraznila, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako v rozhodnutí soudu prvého stupně, je zcela nesprávně po právní stránce hodnocen kauzální nexus mezi vzniklou újmou na straně stěžovatelky a protiprávním jednáním na straně žalované a rovněž je zcela nesprávně právně hodnocena újma na straně stěžovatelky, když je tvrzeno, že se o újmu - škodu nejedná. Stěžovatelka dále tvrdí, že rozhodnutí dovolacího soudu působí dojmem, že se dovolací soud neseznámil s obsahem spisu, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky, neboť rozhodoval dle svých slov podle znění o.s.ř. platného a účinného do 31. 12. 2012, avšak podle stěžovatelky nepostupoval v souladu s tímto deklarovaným zněním o.s.ř., nýbrž pohlížel na podané dovolání už z pohledu znění účinného od 1. 1. 2013, což je podle stěžovatelky přístup rovněž protiústavní.

Stěžovatelka dále namítá, že ani soud prvého stupně, ani soud odvolací neprovedly potřebné důkazy, které, jak podle ústavní stížnosti uvedla stěžovatelka v odvolání i dovolání, měly soudu vysvětlit zákonitosti, kterým soud zjevně nerozumí. Stěžovatelce tak byla podle ústavní stížnosti bezdůvodně odňata možnost obrany před soudem, když byly v rozporu se zákonem odmítnuty zásadní důkazy, které, pokud by byly provedeny, by měly naprosto zásadní vliv na ty závěry soudů obou stupňů, které byly napadány dovoláním a které jsou shora označeny. Podle stěžovatelky se jednalo zejména o vysvětlení toho, jak vlastně funguje spolupráce mezi vydavatelstvím a umělcem, potažmo zastupující agenturou, jaký je rozsah reklamy v rámci uzavřené smlouvy s vydavatelstvím, co je to radiotour, kdy se užívá, jaký vliv na samotný projekt měl konkrétní článek, který vydala žalovaná, jak to ovlivnilo přijetí nového projektu v rádiích a podobně, stejně jako o důkazy k tomu, že samotný článek je nepravdivý a že se jedná o úmyslnou zlovolnost na straně žalovaného. To vše jsou přitom podle stěžovatelky okolnosti, bezprostředně související s řešenou otázkou, zda došlo ke vzniku škody na straně stěžovatelky a zda tato má příčinnou souvislost sjednáním žalovaného, potažmo zda jednání žalovaného bylo či nebylo protiprávní.

Stěžovatelka konečně též namítá, že přístupem soudů, včetně soudu dovolacího, je nastolena situace, kdy došlo nejenom k zásahu do jejího práva na svobodné podnikání, ale také k porušení ústavních principů ve smyslu čl. 4 odst. 2 a odst. 4 Listiny.

Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy postupovaly a ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též zcela logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v napadených rozhodnutích vypořádaly dostatečně se všemi rozhodujícími skutečnostmi a jejich závěry nelze rozhodně označit ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. To platí též o stěžejním závěru soudu prvního stupně i soudu odvolacího, dle kterého v dané věci nebyl prokázán vznik škody stěžovatelce. Ústavní soud na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, proto především odkazuje.

K námitkám stěžovatelky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud po přezkoumání dovolání přisvědčuje Nejvyššímu soudu, že stěžovatelka skutečně dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku zásadního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2012 nepředložila. Řešení otázek kauzálního nexu mezi vzniklou újmou na straně stěžovatelky a protiprávním jednáním na straně žalované a rozlišování jejích investic, jejichž právní posouzení stěžovatelka v dovolání zpochybňuje, nemělo pro rozhodnutí odvolacího určující význam, a proto se o otázku zásadního právního významu, resp. otázku činící rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, nejednalo. Ve vztahu k posouzení vzniku škody stěžovatelce pak stěžovatelka v dovolání pouze popisným způsobem tvrdí, že jí škoda vznikla, ale žádnou otázku ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2012, řešenou (nesprávně) odvolacím soudem, neuvedla. Nejvyšší soud tak podle náhledu Ústavního soudu nepochybil, když dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že Nejvyšší soud nepostupoval v souladu s deklarovaným zněním o.s.ř. do 31. 12. 2012, nýbrž pohlížel na podané dovolání už z pohledu znění od 1. 1. 2013, když takový přístup dovolacího nezjistil a postup Nejvyššího soudu považuje naopak za zcela souladný s o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2012.

Stran námitky stěžovatelky o neprovedení, resp. zamítnutí důkazů soudem prvního stupně a soudem odvolacím, konstatuje Ústavní soud, že pokud soud prvního stupně považoval skutkový stav za zjištěný v míře potřebné pro jeho rozhodnutí, a proto další stěžovatelkou označené důkazy považoval za nadbytečné, přičemž tuto skutečnost v odůvodnění rozhodnutí uvedl, není podle judikatury Ústavního soudu tento postup rozporný s právem na spravedlivý proces. Ačkoli se pak odvolací soud s námitkou stěžovatelky týkající se neprovedení některých jí navržených důkazů výslovně nevypořádal, byť tak měl učinit, nýbrž pouze odkázal na skutkové zjištění soudu prvního stupně s tím, že se s ním ztotožňuje, nepovažuje Ústavní soud toto pochybení za tak závažné, aby vyžadovalo jeho kasační zásah.

Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. března 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru