Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3825/16 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Břeclav
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
řízení/zastavení
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3825.16.1
Datum podání18.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 169 odst.2, § 268


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3825/16 ze dne 31. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem Bratislavská 25, Hustopeče, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016 č. j. 20 Cdo 2573/2016-116, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2016 č. j. 26 Co 288/2015-98 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 12. 2014 č. j. 15 Nc 3276/2003-76, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva ve smyslu čl. 4 a 90 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Břeclavi zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce ze dne 7. 7. 2013, ve znění pozdějších podání, který odůvodnil svou nemajetností, a vznesl námitku promlčení. Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné s odůvodněním, že dovolání má vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Stěžovatel tvrdí, že soudy hodnotily důkazy svévolně a některé neprávem opomenuly. Konkrétně poukazuje na to, že soud prvního ani druhého stupně při projednávání důvodu zastavení exekuce pro nemajetnost dostatečně nezkoumaly, zda hodnota nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele postačí alespoň ke krytí nákladů exekuce. Stěžovatel současně namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily námitku promlčení. Podle jeho názoru v dané věci uplynula jak subjektivní, tak i objektivní lhůta pro podání návrhu na nařízení exekuce.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani žádnou další přezkumnou instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, přísluší nezávislým soudům.

Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudu prvního a druhého stupně o existenci důvodů pro zastavení exekuce. K tomu Ústavní soud konstatuje, že soud prvního stupně srozumitelně objasnil, proč neshledal důvodným návrh stěžovatele na zastavení exekuce pro nemajetnost. Uvedl mimo jiné, že i když ze zpráv exekutorky vyplývá, že na předmětných nemovitostech vázne velké množství zástav, nelze vyloučit, že prodejem podílu povinného může být oprávněný alespoň částečně uspokojen. Na majetek stěžovatele je vedeno mnoho dalších exekucí a stěžovatel u jednání sám uvedl, že nemá v úmyslu předmětnou pohledávku dobrovolně zaplatit. Odvolací soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele a dostatečně srozumitelně rozvedl závěry, které jej vedly k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyjádřil se též podrobně a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i k námitce stěžovatele k otázce promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí.

Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele je založeno na závěru, že z obsahu dovolání nelze dovodit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu nepodléhá jeho přezkumné pravomoci, neboť podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Nejvyšší soud však své závěry dostatečně odůvodnil. Ostatně stěžovatel proti odůvodnění dovolacího soudu v ústavní stížnosti ani nic konkrétního nenamítá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru