Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3821/17 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
odůvodnění
dovolání/přípustnost
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3821.17.1
Datum podání06.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3821/17 ze dne 27. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti VSD Viehspedition und Dienstleistungs GmbH (dříve Otto Haug G.m.b.H.), se sídlem Franz-Wachter-Straße 19, Stuttgart, Spolková republika Německo, zastoupené Mgr. Alicí Kubíčkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Za Poříčskou bránou 375/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017 č. j. 32 Cdo 3219/2017-501, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2016 č. j. 8 Cmo 350/2015-458 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2015 č. j. 42 EVCM 1/2011-424 a o návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svého základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tam uvedeného dalšího návrhu.

Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem (v pořadí druhým), ve věci žalobkyně (Chovservis, a. s.) proti žalované stěžovatelce o zaplacení částky 1 963 557 Kč s příslušenstvím, rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 798 207,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení v částkách a v termínech specifikovaných ve výroku č. I., dále zamítl část žaloby o zaplacení částky 165 349,81 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok č. II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok č. III.). Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem (v pořadí druhým) uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové potvrdil ve výroku I. a změnil ve výroku III. tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 299 843,95 Kč (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 46 185, 21 Kč (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, jakož i z vlastních zjištění. Poukázal na to, že za situace vyplývající z neprokázané existence dohody účastníků o započítávání plateb a z toho, že stěžovatelka neurčila, který závazek plní, platí, že je splněn závazek nejdřív splatný, a to nejprve jeho příslušenství, což je v souladu s § 330 odst. 1 obch. zák., a konstatoval, že soud prvního stupně provedené důkazy vyhodnotil správně.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, když dospěl k závěru, že její dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť na stěžovatelkou předestřené otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Stěžovatelka nedostála ani požadavku na konkretizaci otázky hmotného nebo procesního práva a ustálené rozhodovací a judikaturní praxe, od níž se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) a ani nepopsala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když tento požadavek je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1983/2013). Dovolací soud uvedl také řadu vlastních judikátů, které argumentaci stěžovatelky nepřisvědčily nebo svědčily o nutné podmínce přípustnosti dovolání. Soud konečně odmítl dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to z důvodu deficitu požadavků na obligatorní náležitosti dovolání stanovených v § 241a odst. 2 o. s. ř. a vad dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlém shrnutí dosavadního procesního vývoje poukázala na to, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 330 odst. 2 obch. zák., když v (druhém napadeném) rozhodnutí soudu prvního stupně nepostupovaly souladně se závazným právním názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho prvním přezkumném rozhodnutí. Potvrzovací (druhé přezkumné napadené) rozhodnutí odvolacího soudu proto stěžovatelka považuje za porušující zásadu legitimního očekávání a za překvapivé.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí soudů a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud připomíná, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.

Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud v této souvislosti připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z citovaného stanoviska Ústavního soudu také vyplývá, že v případě, kdy dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný. K návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru