Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 382/2000Nález ÚS ze dne 13.02.2001Pojem "tíseň" dle zákona č.229/1991 Sb., úprava vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, restituce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoVarvařovský Pavel
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkTíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 27/21 SbNU 239
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.382.2000
Datum vyhlášení28.02.2001
Datum podání26.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 382/2000 ze dne 13. 2. 2001

N 27/21 SbNU 239

Pojem "tíseň" dle zákona č.229/1991 Sb., úprava vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, restituce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti A.

B-ové a L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

20.3.2000, č.j. 22 Ca 216/99-26, a proti rozhodnutí Okresního

úřadu Přerov - okresního pozemkového úřadu ze dne 22.4.1999, č.j.

PÚ 5780/92-201/4 Vo-5, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.3.2000, č.j. 22

Ca 216/99-26, a rozhodnutí Okresního úřadu Přerov - okresního

pozemkového úřadu ze dne 22.4.1999, č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-5, se

zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhali

zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.3.2000, č.j.

22 Ca 216/99-26, a rozhodnutí Okresního úřadu Přerov- okresního

pozemkového úřadu ze dne 22.4.1999, č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-5,

jimiž nebylo vyhověno jejich návrhu na restituci nemovitostí podle

§ 9 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon o půdě). Ve stručném podání vyjádřili stěžovatelé

přesvědčení, že oba orgány porušily jejich zákonné právo na

ochranu vlastnictví, nárok neobjektivně a nezákonně posoudily

a poukázali na stav tísně v době uzavírání kupní smlouvy.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že nepovažuje tvrzení stěžovatelů o porušení jejich práva

na ochranu vlastnictví za důvodné. Odkázal na ustálenou judikaturu

Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 23/93, I.

ÚS 187/94) a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Okresní úřad Přerov - okresní pozemkový úřad setrval na

právním názoru prezentovaném ve výroku a odůvodnění napadeného

rozhodnutí a navrhl odmítnutí stížnosti jako nedůvodné.

Město Přerov, Pozemkový fond ČR a Stavební bytové družstvo

Přerov se vzdaly postavení vedlejšího účastníka.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání

stěžovatelů. Ústavní stížnost byla podána včas (s ohledem na

pravidla pro počítání času dle § 57 odst. 2 a 3 obč. soudního

řádu), stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni

a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich

práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Věc byla v další fází řízení hodnocena z hlediska její

opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je

v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným

rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů,

spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 216/99 a posouzením

právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že

stěžovatelé uplatnili dne 21.12.1992 u pozemkového úřadu nárok na

vydání zemědělského majetku. Pozemkový úřad dne 14.11.1996 vydal

rozhodnutí č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-3, kterým stěžovatelům

nepřiznal vlastnictví k ideálním podílům k pozemku parc. č. 1925

v kat. úz. Přerov, když neshledal, že by k uzavření kupní smlouvy

došlo v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Toto rozhodnutí

bylo Krajským soudem v Ostravě zrušeno, stejně jako další

rozhodnutí ze dne 12.2.1998 č.j. PÚ 5780/92-201/4 Vo-4, jímž

pozemkový úřad opětovně nepřiznal stěžovatelům vlastnictví

k požadovanému pozemku. Po doplnění důkazů vydal pozemkový úřad

napadené rozhodnutí, které odůvodnil argumentem, že nebyla při

uzavření kupní smlouvy prokázána tíseň, (a proto se již nezabýval

dalším zkoumáním nápadně nevýhodných podmínek). Proti rozhodnutí

podali stěžovatelé opravný prostředek, v němž požadovali jeho

zrušení, krajský soud však rozhodnutí potvrdil. Soud v odůvodnění

rozsudku zejména poukázal na neexistenci tísně, kromě jiného též

uvedl, že v nemovitosti, k níž požadovaný pozemek náležel,

stěžovatelé nikdy nebydleli, neboť jejich bydliště bylo vzdálené

asi 40 km, že nebylo prokázáno tvrzení o dlouhodobých silných

nátlacích na uzavření kupní smlouvy, když kupujícímu nebyla známá

skutečnost, že se stěžovatelé stali spoluvlastníky pozemku, a že

nepříznivou sociální situaci (odkázanost na skromný příjem) si

navrhovatelka vytvořila sama již několik let před uzavřením

předmětné kupní smlouvy, když přestala v produktivním věku

svévolně pracovat, aniž by bylo zřejmé, že pro to měla nějaké

konkrétní vážné důvody.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelů, že

pozemkový úřad a soud porušily jejich zákonné právo na ochranu

vlastnictví, neboť v restitučních záležitostech, dle konstantní

judikatury, nejde o ochranu existujícího vlastnictví, které může

být teprve posléze založeno. V tomto směru se Ústavní soud shoduje

s názorem Krajského soudu v Ostravě. Ústavní soud však shledal, že

přijatým výkladem podmínek restitučního nároku podle § 6 odst. 1

písm. k) zákona o půdě oba orgány zásadním způsobem zasáhly do

práva stěžovatelů domoci se právními prostředky nápravy minulých

majetkových křivd, čímž došlo k porušení čl. 90 Ústavy, dle něhož

je soud povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval

ochranu právům. Také tento závěr je souladný s dosavadní

rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález

Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se

dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží

alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných

křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv

a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny

postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se

zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách

má být alespoň částečně kompenzována (Sbírka usnesení a nálezů

Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, nález č. 16). Restituční

případy ve své většině představují skutkově značně komplikované

kauzy. Proto možnost posouzení oprávněnosti restitučního nároku

podle zák. č 403/1990 Sb. a 87/1991 Sb. minimálně dvěma soudními

instancemi je diametrálně odlišná od restitucí podle zákona

o půdě, kdy soud je povolán přezkoumat rozhodnutí správního orgánu

pouze z hlediska zákonnosti. V takové situaci se skupina

oprávněných osob uplatňujících nároky na zmírnění majetkových

křivd podle zákona o půdě může oprávněně cítit diskriminovanou ve

své šanci domoci se práva. Vzhledem k tomu, že v ČR dosud nebyl

zřízen Nejvyšší správní soud předpokládaný Ústavou, musí Ústavní

soud provádět ve věcech, které jsou projednávány v tzv. správním

soudnictví, tj. také restituční nároky podle zákona o půdě,

nápravu právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu.

Proto je namístě, aby Ústavní soud byl při posuzování takových

kauz důraznější, byť se i nadále nepovažuje za další (odvolací)

instanci. Nynější regulace správního soudnictví totiž nepřipouští

jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, nežli je ústavní

stížnost (na rozdíl od ostatních restitučních záležitostí,

v nichž je zajištěno jejich víceinstanční projednání v soudním

řízení). Vzhledem k uvedeným skutečnostem musí soudy

přezkoumávající rozhodnutí správních orgánů ve věcech podle zákona

o půdě důsledně dbát na striktní dodržování jejich poslání

vyjádřené v čl. 90 Ústavy. Notorickou podmínkou kladného vyřízení

restitučního nároku podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je

existence kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných

podmínek V tomto smyslu Ústavní soud opakovaně usměrňoval

judikaturu obecných soudů, zejména lze poukázat na závěry obsažené

v nálezu ve věci sp. zn. IV.ÚS 85/95 (nález č. 58, Sbírka nálezů

a usnesení, svazek 4., Praha 1996, str. 87), např. na zjištění, že

za stav tísně je třeba považovat i takový stav, kdy vlastník

nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem

vlastnictví je omezován represivní politikou, umožňovanou

nedostatkem existence právního a demokratického státu; o takový

stav nejde proto pouze v případě, kdy projev vůle v žádném směru

a mimo jakoukoli pochybnost nesouvisí se zmíněným politickým

nátlakem, ale je adekvátní reakcí na stav jednajícího, adekvátní

potud, že by jej učinil bez ohledu na poměry panující v uvedeném

období (viz též nález ve věci sp. zn. I. ÚS 349/97, nález č. 113,

Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15., Praha 2000, str. 99).

Z tohoto důvodu je třeba hodnotit předmětnou kupní smlouvu jako

úkon vyjadřující dispozici s vlastnictvím, avšak posouzení nemůže

ponechat stranou odpověď na otázku, zda by k uzavření kupní

smlouvy došlo bez ohledu na tehdejší sociální a ekonomické poměry.

Jestliže soud a pozemkový úřad tyto skutečnosti náležitě

nereflektovaly, zasáhly do výše uvedeného základního práva

stěžovatelů domoci se právními prostředky nápravy minulých

majetkových křivd a tím vybočily z mezí ústavnosti.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 3

písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek

Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.3.2000, č.j. 22 Ca 216/99-26,

zrušil; současně Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatelů

a z důvodu procesní ekonomie zrušil i rozhodnutí Okresního úřadu

Přerov - okresního pozemkového úřadu ze dne 22.4.1999, č.j. PÚ

5780/92-201/4 Vo-5, aby bylo možno bez dalších prodlení přikročit

k meritornímu projednání restitučního nároku, včetně zjištění

dalšího předpokladu restitučního nároku, tj. nápadně nevýhodných

podmínek, jejichž zkoumání oba orgány považovaly za nadbytečné,

jakož i případných překážek stanovených v § 11 zákona o půdě.

Poučení:

Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. února 2001

Odlišné stanovisko:

soudce Ústavního souduJUDr. Pavla Varvařovského k nálezu sp. zn. IV. ÚS 382/2000, ze dne 13. 2. 2001

Stejně jako na rozsudky obecnýchsoudů je i na nálezy Ústavního soudu kladen požadavek, aby jejich odůvodnění bylo přesvědčivé. Musím konstatovat, že postrádám přesvědčivé argumenty, tedy uvedení konkrétních okolností, které vedly většinu senátu k přesvědčení, že je pochybné, zda by k uzavření smlouvy bývalo bylo došlo, i nebýt tehdejších sociálních a ekonomických poměrů (připustím-li, že takové posouzení je vůbec možno, ex post, objektivně provést). Pokud by totiž stačil obecný poukaz na objektivní společenské prostředí v tzv. rozhodném období existující, pak by se stanovení podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek v restitučních zákonech stalo zbytečným.

Poukaz odůvodnění na neexistenci Ústavou předpokládaného Nejvyššího správníhosoudu (a z toho snad plynoucí širší pole působnosti Ústavního soudu) je v této věci nepřípadný, neboť nešlo o řešení otázky právní, ale o odlišný náhled na provedené dokazování. Přehodnocení skutkové stránky věci však Ústavnímu soudu nepřísluší (jak opětovně ve svých judikátech prohlásil) a nepříslušelo by zřejmě ani Nejvyššímu správnímu soudu (pokud by existoval).

V Brně dne 21. 2. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru