Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3819/18 #1Usnesení ÚS ze dne 22.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - vnitra
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Policie České republiky
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3819.18.1
Datum podání21.11.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

273/2008 Sb., § 95 odst.1

82/1998 Sb.

89/2012 Sb., § 2895, § 2256 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3819/18 ze dne 22. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, sídlem Hlavní 241, Svinařov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2018 č. j. 28 Co 255/2018-53, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 11. 2018, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatel je vlastníkem budovy v P., ve které se nachází byt, který jako pronajímatel pronajal na základě smlouvy o nájmu ze dne 30. 10. 2016 nájemci A. K. na dobu určitou do 31. 10. 2017. Dne 28. 2. 2017 byla na základě žádosti Policie České republiky, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Strakonice, se souhlasem náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro vnější službu a státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích vyslána skupina šesti příslušníků zásahové jednotky k zadržení uvedeného nájemce, u něhož bylo podezření, že jde o pachatele závažné trestné činnosti. Zákrok byl započat v 5.40 hod. a ke vstupu do bytu byly použity prostředky k násilnému překonání překážky poté, co na učiněné výzvy nikdo nereagoval. Byly tak poškozeny vstupní dveře do domu i vstupní dveře do bytu, přičemž náklady vynaložené na uvedení do původního stavu činily 11 716 Kč. Stěžovatel má za to, že mu následkem policejního zákroku vznikla škoda, a s nárokem na její náhradu se obrátil na Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, která spisový materiál postoupila Ministerstvu vnitra (dále jen "ministerstvo"). Protože ministerstvo odmítlo škodu nahradit, stěžovatel se domáhal zaplacení uvedené částky žalobou.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 3. 2018 č. j. 10 C 279/2017-34 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 11 716 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně ode dne 6. 4. 2017 do zaplacení (výrok I.) a dále nahradit mu náklady řízení ve výši 7 824,40 Kč (výrok II.). Podle obvodního soudu bylo v dané věci namístě použít § 95 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č. 303/2013 Sb. (dále jen "zákon o Policii České republiky"), jenž stanoví objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou Policií České republiky (dále jen "policie") v souvislosti s plněním jejích úkolů. Toto ustanovení, které navazuje na § 2895 občanského zákoníku, obecně upravuje odpovědnost policie za škodu způsobenou jakýmkoli postupem (legálním i nelegálním) při plnění úkolů v její působnost. Podle obvodního soudu bylo řízením prokázáno, že zásahem policie došlo ke škodě na majetku. Vedlejší účastnice přitom nerozporovala výši této škody. Protože stěžovatelův nájemce není vlastníkem poškozených dveří a vůči stěžovateli jako pronajímateli ani neporušil žádnou svou povinnost vyplývající z nájemní smlouvy, obvodní soud žalobě vyhověl.

4. K odvolání vedlejší účastnice byl tento rozsudek změněn rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") tak, že se žaloba stěžovatele na zaplacení částky 11 716 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II.). Pro rozhodnutí městského soudu bylo podstatné, že stěžovatel jako vlastník domu pronajal byt ve své nemovitosti nájemci, vůči němuž proběhl oprávněný a přiměřený zákrok policie. Podle § 2256 odst. 2 občanského zákoníku nájemce dodržuje po dobu nájmu pravidla obvyklá pro chování v domě a rozumné pokyny pronajímatele pro zachování náležitého pořádku obvyklého podle místních poměrů. Jde o dodržování zásad občanského soužití, což zahrnuje i nepoškozování cizího majetku v domě. Nájemce bytu se choval tak, že proti němu muselo být použito ze strany policie oprávněně násilí, což mělo za následek vznik škody. Právě nájemce bytu tak odpovídá za vzniklou škodu vůči pronajímateli, který měl v souladu s § 2254 odst. 2 občanského zákoníku možnost použít k uspokojení své pohledávky jistotu, kterou mu nájemce podle smlouvy zaplatil ve výši dvojnásobku sjednaného měsíčního nájemného, tedy v celkové výši 18 000 Kč, a náhradu škody započíst. Městský soud se neztotožnil se závěry obvodního soudu, že vedlejší účastnice má nahradit škodu na vstupních dveřích do domu a do bytu stěžovateli jako vlastníkovi nemovitosti.

III.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel zdůrazňuje, že ačkoli zákrok policie nesměřoval vůči němu, v jeho důsledku došlo ke škodě právě na jeho majetku. Ze sémantického, systematického, logického i teleologického výkladu § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky vyplývá, že stát je povinen mu tuto škodu nahradit. Závěr městského soudu, podle něhož měl stěžovatel požadovat náhradu škody vůči nájemci, proti kterému zákrok policie směřoval, neodpovídá zákonu. Městský soud tím podle stěžovatele zprostil stát povinnosti k náhradě škody a tuto povinnost přenesl na soukromou osobu. Ta přitom stěžovateli nic neplnila, neboť k tomu neměla sebemenší důvod. Zmíněná kauce je již navíc dávno vypořádána. Tím, že se stěžovateli nedostalo odškodnění za škodu způsobenou policejním zákrokem na jeho majetku, mělo být porušeno jeho vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 10 C 279/2017 a vyzval účastníka i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

7. Městský soud ve svém vyjádření ze dne 20. 12. 2018 shrnul důvody, pro které rozhodl o zamítnutí žaloby. V této souvislosti poznamenal, že při posuzování předpokladů vzniku uplatněného nároku podle § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky zvažoval všechny zjištěné skutečnosti. Ústavní stížnost navrhl zamítnout.

8. Ministerstvo již ve vyjádřeních k žalobě či odvolání stěžovatele uvedlo, že nájemce bytu byl jako zákonný a oprávněný držitel nemovité věci odpovědný svému pronajímateli za škodu způsobenou na nemovité věci analogicky, jako by škodu způsobila například jeho návštěva, ať již zvaná nebo nezvaná. Předmětná nájemní smlouva výslovně stanovila, že částku představující jistotu ve výší 18 000 Kč je pronajímatel povinen započíst pro úhradu případných budoucích nákladů na uvedení pronajatých prostor a věcí do stavu, v němž byly stíhané osobě předány, jakož i na úhradu dluhů a případných škod. Ministerstvo upozornilo, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu může být nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci") úspěšně uplatněn vůči státu pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen. Stejný výklad by se měl uplatnit i v případech, kdy nejde o nesprávný úřední postup, tedy pokud policie postupuje řádně v mezích zákona. V opačném případě by totiž byla vedlejší účastnice povinna pouze mechanicky zjišťovat, kdo je vlastníkem poškozené věci a kdo je osobou, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala. V dané věci nelze odhlédnout od toho, že v souladu s nájemní smlouvou za škodu prvotně odpovídal právě nájemce. Rozsudkem městského soudu proto nedošlo k porušení stěžovatelem namítaného ústavně zaručeného základního práva, což je důvod pro zamítnutí ústavní stížnosti.

9. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který využil možnost na ně reagovat. Ve svém podání ze dne 21. 3. 2019 uvedl, že mu není zřejmé, z jakého důvodu vedlejší účastnice opírá svou argumentaci o zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a na něj navazující judikaturu, neboť tento předpis na danou věc nedopadá. Rovněž nelze přehlédnout mimořádně novátorské nahlížení vedlejší účastnice na instituty vlastnického práva, držby a detence, podle něhož škoda poškozením vstupních dveří domu i bytu vlastně nevznikla vlastníkovi domu, ale nájemníkovi, na něhož byla nájemní smlouvou převedena držba. Stěžovatel by se raději přidržel standardní interpretace odpovědnosti za škodu.

10. Stěžovatel zdůrazňuje, že škodu na vstupních dveřích nezpůsobila osoba, proti které směřoval zákrok, ale policie. Z hlediska taktiky zásahu je zřejmé, že policie překonala násilím vstupní dveře do domu, aniž by vůbec vyzvala osobu, proti které směřuje zákrok, aby domovní dveře otevřela. Škoda vznikla majiteli domu, a nikoli nájemci bytu, proti kterému směřoval zákrok. Nájemce bytu neporušil nájemní smlouvu ani jinou právní povinnost, a tudíž by nebyl pasivně legitimován v případném řízení o náhradě škody, kterou nezpůsobil. Jakékoli krácení složené jistoty v souvislosti s opravou vchodových dveří do domu a bytu by bylo protiprávní. Argumentace vedlejší účastnice, že nájemce odpovídá za škodu způsobenou na majetku pronajímatele osobami, které jej hodlají navštívit, je neudržitelná s ohledem na obecné zásady vzniku odpovědnosti za škodu a zcela nepoužitelná pro tento případ. Jestliže by městským soudem provedený výklad právních předpisů o odpovědnosti státu za škodu vedlejším účastníkem v souvislosti se zákrokem policie byl shledán jako přiléhavý, pak by stát za takovou škodu vlastně nikdy neodpovídal. S takovýmto výkladem stěžovatel zásadně nesouhlasí a setrvává na ústavní stížnosti.

V.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

VI.

Vlastní posouzení

12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím a obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 10 C 279/2017, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Účelem tohoto řízení tedy není sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů, pokud jde o výklad tzv. podústavního práva, neboť k tomu jsou povolány především obecné soudy, a Ústavní soud může jejich výklad přehodnocovat jen za předpokladu, že neobstojí z hlediska požadavků vyplývajících z ústavně zaručených základních práv a svobod.

14. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny tím, že mu měl být následkem nesprávného právního posouzení věci odepřen nárok na náhradu škody vůči státu, který podle § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky odpovídá za škodu způsobenou policií při plnění jejích úkonů. K poškození dveří do domu i do bytu mělo dojít následkem zákroku policie, a nikoli jednáním nájemce bytu, vůči němuž zákrok směřoval. Zároveň nemělo jít dovodit, že by ke vzniku škody došlo následkem protiprávního jednání nájemce, ani že by nájemce odpovídal místo státu za škodu způsobenou zákrokem policie, který proti němu směřoval.

15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, jejichž součástí jsou vedle požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94].

16. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití tzv. podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)], nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.

17. V rovině tzv. podústavního práva byl pro posouzení žalobou uplatněného nároku stěžovatele rozhodující zejména § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky, jenž stanoví, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou policií v souvislosti s plněním úkolů; to neplatí, pokud se jedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala. Podle § 95 odst. 6 tohoto zákona náhradu škody poskytuje ministerstvo.

18. Ustanovení § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky stanoví jeden z případů předpokládaných v § 2895 občanského zákoníku, kdy povinnost škůdce k náhradě škody vzniká bez ohledu na jeho zavinění (objektivní odpovědnost). Stát takto obecně odpovídá za škodu způsobenou policií, jestliže vznikla v souvislosti s plněním jejích úkolů, a to i když policie postupovala v souladu se zákonem. Tato odpovědnost však nevznikne, jde-li o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala. Je třeba zdůraznit, že prostřednictvím § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky je poskytována ochrana vlastnickému právu osob dotčených jednáním policie podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve své podstatě jde o poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, k němuž dochází v souvislosti s plněním úkolů policie.

19. V posuzované věci spočíval zákrok policie v násilném vstupu do bytu, kde se zdržovala osoba, která měla být zadržena (§ 76 odst. 1 trestního řádu), tedy v překonání překážky bránící vstupu do obydlí za účelem zadržení této osoby, kterou představovaly vstupní dveře do domu a vstupní dveře do bytu [§ 83c odst. 2 písm. c), § 85a odst. 2 trestního řádu]. Již zmíněný liberační důvod podle § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky by se proto uplatnil jen pod podmínkou, že by předmětný zákrok policie byl oprávněný a přiměřený, a jen pokud jde o škodu, která by vznikla osobě, která měla být zadržena, tedy přímo nájemci bytu. Na škodu způsobenou tímto zákrokem stěžovateli jakožto vlastníkovi bytu se naopak žádný zákonem stanovený liberační důvod nevztahuje.

20. Z napadeného rozsudku vyplývá, že podle městského soudu bylo příčinou vzniku škody na majetku stěžovatele jednání nájemce, který neumožnil policii vstup do svého obydlí za účelem svého zadržení, ačkoli podle § 85a odst. 1 trestního řádu byl povinen takovýto zákrok strpět. Porušení této povinnosti mělo současně představovat porušení povinnosti nájemce podle § 2256 odst. 2 občanského zákoníku dodržovat po dobu nájmu pravidla obvyklá pro chování v domě a rozumné pokyny pronajímatele pro zachování náležitého pořádku obvyklého podle místních poměrů. Městský soud tak shledal odpovědnost nájemce vůči stěžovateli za vznik škody na dveřích, k čemuž dodal, že stěžovatel se mohl domoci náhrady škody vůči nájemci započtením takto vzniklé pohledávky proti pohledávce nájemce ze složené jistoty podle § 2254 odst. 2 občanského zákoníku. Použitelností § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky se městský soud výslovně nezabýval.

21. Ústavní soud zastává názor, že právní hodnocení městského soudu se vyznačuje nedostatky v několika směrech. Předně se v něm nevysvětluje, jaký je vztah nároku na náhradu škody způsobenou policií v souvislosti s plněním úkolů podle § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky a nároku na náhradu škody, který měl stěžovateli vzniknout v důsledku zákroku policie vůči nájemci bytu, který jej vyvolal. Stěžovateli vznikla škoda poškozením obou dveří, které svým jednáním způsobila policie. Tím není vyloučeno, že odpovědnost za takto vzniklou škodu má i nájemce bytu, ať už by vznikla v důsledku porušení povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy, nebo z jiného právního důvodu. V napadeném rozsudku již ale není uvedeno, zda možnost stěžovatele domáhat se náhrady škody vůči nájemci bytu zcela vylučuje jeho nárok vůči státu, nebo zda by takovýto nárok mohl vzniknout jen za určitých podmínek, například pokud by se stěžovatel vůči nájemci žádné náhrady škody nedomohl. Nepřesvědčivým je poukaz na povinnost nájemce podle § 2256 odst. 2 občanského zákoníku dodržovat po dobu nájmu pravidla obvyklá pro chování v domě, protože toto ustanovení zjevně nemíří na povinnost nájemce strpět vstup policie do obydlí, jsou-li k tomu dány zákonem stanovené důvody.

22. Všechny tyto nedostatky se týkají výkladu použitých zákonných ustanovení, ve svém celku však nezpochybňují výsledek řízení jako celek. Ústavní soud nemá pochybnost o tom, že stěžovateli vznikl vůči nájemci bytu nárok na náhradu škody, která vznikla poškozením dveří při zákroku policie, a to přinejmenším s ohledem na obecnou povinnost nájemce podle § 2213 občanského zákoníku užívat věc jako řádný hospodář k ujednanému účelu, nebo není-li ujednán, k účelu obvyklému. Právnímu posouzení městského soudu, byť to v jeho rozsudku není výslovně vyjádřeno, lze současně rozumět v tom smyslu, že nárok stěžovatele jakožto vlastníka bytu podle § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky na náhradu škody způsobenou policií v souvislosti se zákrokem vyvolaným nájemcem, k němuž došlo v tomto bytě, není dán, jestliže bylo prokázáno, že stěžovatel nejenže měl odpovídající nárok na náhradu škody i vůči nájemci, ale že s ohledem na nájemcem složenou jistotu, kterou po dobu trvání nájemního vztahu disponoval, měl také reálnou možnost domoci se uspokojení tohoto nároku započtením své pohledávky proti pohledávce plynoucí z povinnosti předmětnou jistotu vrátit podle § 2254 odst. 2 občanského zákoníku. Takovýto výklad výše uvedených zákonných ustanovení obstojí z hlediska obecně akceptovaných metod výkladu právních norem, pročež v něm nelze spatřovat kvalifikovaný exces v rámci hmotněprávního posouzení věci, který by zakládal porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s právem na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

23. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že závěr o ústavnosti provedeného výkladu nezavazuje obecné soudy v možnosti zaujmout v budoucnu odlišný výklad relevantních zákonných ustanovení a podrobněji se vypořádat s právními otázkami, které při použití § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky vyvstávají. Úlohou Ústavního soudu v dané věci není sjednocovat výklad uvedeného ustanovení, nýbrž toliko vymezit meze přípustného výkladu. Bude-li případný jiný výklad provedený obecnými soudy tyto meze respektovat, pak bude přirozeně možné i jej hodnotit jako ústavně konformní.

24. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru