Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3815/17 #1Usnesení ÚS ze dne 22.01.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkodůvodnění
pokuta
soud/jednání
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.3815.17.1
Datum podání06.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 66 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3815/17 ze dne 22. 1. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Machem, advokátem sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 2017, č. j. 3 To 569/2017-628, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2017, č. j. 32 T 145/2016-603, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 38 a čl. 40 Listiny.

V záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") byla stěžovateli uložena podle § 66 odst. 1 trestního řádu pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč z důvodu, že se stěžovatel bez dostatečné omluvy nedostavil k hlavnímu líčení konanému dne 3. 8. 2017 v trestní věci stěžovatele jako obžalovaného. Své usnesení odůvodnil okresní soud tím, že se jednalo již o v pořadí čtvrté hlavní líčení, kdy předchozí hlavní líčení byla z důvodu žádosti stěžovatele nebo jeho obhájce odročena. Dále žádost o odročení předmětného hlavního líčení byla okresnímu soudu zaslána až dne 1. 8. 2017. Jejím obsahem je pouhé konstatování "zdravotní indispozice obžalovaného trvající v rámci rekonvalescence po úrazu" (z ústavní stížnosti a k ní připojených příloh vyplývá, že šlo o úraz levého kolenního kloubu) a její přílohou kopie lékařského rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 9. 2. 2017, na němž je uvedeno, že stěžovatel má již od 9. 2. 2017 povoleny vycházky. Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení poukazuje rovněž na to, že k hlavnímu líčení se stěžovatel ani jeho obhájce nedostavili i přesto, že obhájce stěžovatele byl dne 2. 8. 2017 e-mailem vyrozuměn, že předmětné hlavní líčení odročeno nebude. Jednání stěžovatele, jenž se k soudu bez řádné omluvy nedostavil, navíc se sám, ani prostřednictvím svého obhájce předem nezajímal o stanovisko soudu k situaci, pokud žádosti o odročení hlavního líčení nevyhoví, proto okresní soud, v kontextu se shora uvedenými skutečnostmi, vyhodnotil jako obstrukční snahu s cílem prodloužit dobu trestního řízení. Výši pořádkové pokuty stanovil okresní soud jednak s ohledem na aktuální majetkové poměry stěžovatele, který je v insolvenčním řízení, jednak s poukazem na skutečnost, že v souvislosti s absencí stěžovatele u hlavního líčení vznikly nemalé náklady na straně soudu, neboť kromě soudce a senátu, kteří byli u hlavního líčení přítomni, se musela dostavit státní zástupkyně, zmocněnkyně poškozeného a předvoláno bylo dalších pět svědků.

Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl v záhlaví uvedeným usnesením. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené usnesení okresního soudu je ve svém výroku zákonné a odůvodněné a podaná stížnost stěžovatele je nedůvodná.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z nařízeného hlavního líčení se dostatečně omluvil, a proto mu pořádková pokuta neměla být vůbec uložena. V únoru 2017 utrpěl stěžovatel závažný úraz kolene, na základě výsledků vyšetření ze dne 16. 5. 2017 nakonec podstoupil dne 3. 6. 2017 komplikovanou operaci a stále u něj probíhá rekonvalescence i trvá pracovní neschopnost. Z důvodu uvedeného závažného a nezlepšujícího se zdravotního stavu o odročení hlavního líčení v předstihu požádal a v žádosti výslovně vyjádřil, že si přeje účastnit se hlavního líčení osobně. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že tento svůj zdravotní stav, bránící mu v účasti na hlavním líčení, doložil kopií rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 9. 2. 2017, na které byly uvedeny všechny termíny lékařských kontrol již absolvovaných i plánovaných na dny po konání hlavního líčení, které podle stěžovatele nepochybně prokazují skutečnost, že je i nadále v pracovní neschopnosti. Jeho závažný zdravotní stav mu nedovoloval se nejen na hlavní líčení dostavit, ale rovněž vylučoval možnost jeho efektivní obhajoby. Okresní soud podle stěžovatele vůbec nereflektoval rozhodnutí o pracovní neschopnosti stěžovatele a v rozporu se zásadou zákazu překvapivých rozhodnutí přijal závěr, že stěžovatel je způsobilý se hlavního líčení zúčastnit bez řádného odůvodnění. Měl-li podle stěžovatele soud jakékoli pochybnosti o jeho zdravotním stavu, mohl jej vyzvat k předložení dalších důkazních prostředků prokazujících jeho tvrzení nebo se se svými požadavky obrátit přímo na lékaře stěžovatele.

Ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu stěžovatel dále doložil, že trpěl v době konání hlavního líčení ještě další nemocí (infekční zánět krku), jejíž léčba vyžadovala antibiotika a klidový režim. Výsledky léčby ohledně této nemoci však byly stěžovateli sděleny až dne 31. 7. 2017 s tím, že musí nadále užívat antibiotika a nelze proto stěžovateli klást za vinu, že svou neúčast neomluvil dříve. Stěžovatel proti usnesení krajského soudu namítá, že ačkoliv obě nemoci, kterými stěžovatel v době hlavního líčení trpěl, výrazně snižují jeho pohybovou a hlasovou schopnost a tím i možnost efektivní obhajoby, krajský soud dospěl k překvapivému závěru, že stěžovatelem tvrzené a prokázané diagnózy mu nebrání v účasti na hlavním líčení. V této souvislosti stěžovatel dodává, že ze skutečnosti, že má povolené vycházky, nelze dovozovat automaticky závěr, že je stěžovatel pohybu schopný a možnost vycházek reálně využívá. Stěžovatel přitom dále zdůrazňuje, že jeho místo pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti bylo v Praze, zatímco hlavní líčení se konalo v Českých Budějovicích a takový přesun nebyl s ohledem na jeho zdravotní stav reálný. Stěžovatel ve své stížnosti krajskému soudu poukázal rovněž na soudní judikaturu, ze které vyplývá, že pracovní neschopnost ze zdravotních důvodů je dostatečnou omluvou ve smyslu § 66 odst. 1 trestního řádu, a dále, že pokud soud neakceptuje další potvrzení obviněného o dočasné pracovní neschopnosti a koná hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, aniž by ho v daném směru poučil, jde o porušení práva na spravedlivý proces, a konečně že v situaci, kdy se obžalovaný řádně k hlavnímu líčení omluví a doloží důvod neúčasti, měl by soud zjistit, zda je obžalovaný srozuměn s tím, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti a zda s takovým postupem souhlasí, jinak dochází ke zkrácení práva obžalovaného na obhajobu.

Stěžovatel konečně ve své ústavní stížnosti rozporuje i výši uložené pořádkové pokuty, která je s ohledem na poměry stěžovatele neproporcionálně vysoká. Stěžovatel k uvedenému tvrdí, že se nachází v tíživé majetkové situaci, jelikož je proti němu vedeno insolvenční řízení a snaží se plnit podmínky oddlužení. Pokuta ve výši 10 000 Kč proto představuje citelný zásah do majetkové sféry stěžovatele. Z těchto důvodů rovněž žádá, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem nebo alespoň jejich část.

III.

Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

Ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu stanoví, že kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč.

Takto vymezená pořádková pokuta je jedním z prostředků, které umožňují zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení; při jeho aplikaci je však vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález IV. ÚS 31/05, Sb. n. u., sv. 38, s. 167). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (viz Sb. n. u., sv. 35, s. 391) Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání; jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci, pročež je lze klást na roveň (zpravidla) rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 28/98, Sb. n. u., sv. 16, s. 185). V nálezu sp. zn. III. ÚS 766/2000 (Sb. n. u., sv. 22, s. 311) Ústavní soud dovodil, že proto musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod.

V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v průběhu řízení před krajským soudem.

Namítá-li stěžovatel, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 9. 2. 2017 nepochybně prokazuje, že jeho zdravotní stav mu nedovoloval se k hlavnímu líčení dostavit a současně vylučoval možnost efektivní obhajoby v jeho průběhu, Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem přehodnocovat soudy provedené hodnocení důkazů. K tomu přistoupí pouze tehdy, je-li v jejich rozhodnutí patrný zjevný exces. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010, na které v jiných souvislostech odkazuje ve své ústavní stížnosti i sám stěžovatel (k tomu viz dále v odůvodnění), potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely a ještě nikterak neprokazuje, že obviněný není schopen se hlavního líčení účastnit, resp. samo o sobě nepředstavuje řádnou omluvu nepřítomnosti v hlavním líčení. Na druhou stranu Ústavní soud musí přisvědčit stěžovateli v tom, že samotné povolení vycházek v rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti nedokládá, že těchto vycházek byl stěžovatel skutečně schopen.

Ústavní soud však zdůrazňuje, že okresní soud k závěru, že omluva stěžovatele z hlavního líčení nebyla dostatečná, dospěl - vedle povolených vycházek - na základě dalších skutečností. Okresní soud dále vycházel z toho, že stěžovatel pravidelně docházel na lékařské kontroly a rehabilitace (elektroléčba, whirlpool, tělocvična), a to včetně termínu plánovaného hlavního líčení. Navíc již dříve, v souvislosti s vyhověním žádosti stěžovatele ze dne 9. 2. 2017 o odročení hlavního líčení plánovaného na 19. 2. 2017, předseda senátu okresního soudu stěžovatele upozornil, že jde o postup výjimečný, neboť z odůvodnění této předchozí žádosti - spočívajícího v předmětném úrazu kolene stěžovatele - podle předsedy senátu nevyplývalo, že by stěžovatel nebyl účasti u hlavního líčení schopen. Při posouzení dostatečnosti omluvy z předmětného hlavního líčení soud přihlédl také ke skutečnosti, že ačkoliv byl stěžovatel o termínu hlavního líčení (plánovaného na 3. 8. 2017) vyrozuměn již dne 8. 7. 2017, přesto byla žádost stěžovatele o odročení doručena soudu až 1. 8. 2017. Pokud stěžovatel v této souvislosti ve své ústavní stížnosti namítá, že mu nelze klást za vinu, že svou neúčast neomluvil dříve, neboť v době před termínem hlavního líčení trpěl navíc také infekčním zánětem krku, při kterém musel užívat antibiotika, není Ústavnímu soudu zřejmé, jak by uvedené mohlo být překážkou pro dřívější podání omluvy ze dne 1. 8. 2017, a to prostřednictvím obhájce stěžovatele.

K tomu Ústavní soud dále uvádí, že na toto další onemocnění stěžovatel v souvislosti s omluvou z hlavního líčení poukázal až ve své stížnosti ke krajskému soudu. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že tato další diagnóza a s tím související potřeba užívat antibiotika stěžovateli nebránily v účasti na rehabilitaci (v termínu plánovaného konání hlavního líčení) a současně ji za překážku pro účast na hlavním líčení nepovažoval. Ústavní soud k tomu dodává, že dovolávání se této diagnózy až poté, co okresní soud omluvu nepřijal, působí navíc účelově. Stěžovatel takové zdravotní komplikace - ke kterým nadto, jak sám ve své ústavní stížnosti uvádí, obdržel informace již dne 31. 7. 2017 - totiž ve své žádosti o odročení ze dne 1. 8. 2017 jako zdravotní překážku pro účast na hlavním líčení nezmiňoval (odkazoval se pouze na zdravotní potíže související s úrazem kolene).

Proto pokud okresní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že omluva nebyla dostatečná a jednání stěžovatele vyhodnotil jako obstrukční snahu s cílem prodloužit dobu trestního řízení, nespatřuje Ústavní soud na uvedeném závěru nic protiústavního.

Odkazuje-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti na závěr již shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010 - podle kterého "koná-li se hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, neboť nebylo soudem akceptováno další potvrzení obviněného o dočasné pracovní neschopnosti, aniž by o tom byl obviněný poučen a ze spisu by současně nevyplývaly pochybnosti o věrohodnosti takového potvrzení, jde o porušení práva obviněného na spravedlivý proces" - Ústavní soud upozorňuje, že tento závěr na nyní projednávanou věc nedopadá již proto, že o předmětném postupu byl stěžovatel ze strany okresního soudu řádně předem poučen (již v rámci vyhovění žádosti stěžovatele o odročení hlavního líčení plánovaného na 19. 2. 2017 a následně také v reakci na omluvu z hlavního líčení ze dne 1. 8. 2017 - k tomu viz výše), a nemohlo být proto pro obviněného překvapivé a nepředvídatelné. Rovněž závěr usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 6 To 947/2004, který stěžovatel ve své ústavní stížnosti cituje, na nyní posuzovanou věc nedopadá, neboť se vztahuje na postup soudu v případě, kdy se obžalovaný řádně k hlavnímu líčení omluví a doloží důvod neúčasti, zatímco okresní soud v nyní posuzované věci dospěl k závěru, že omluva dostatečná nebyla.

Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně nepřiměřenosti výše uložené pokuty s ohledem na jeho majetkové poměry, okresní soud v napadeném usnesení vzal v úvahu jak aktuální finanční situaci stěžovatele, který je v insolvenci, tak i náklady, které vznikly na straně státu zmařením hlavního líčení, k němuž v důsledku nečinnosti stěžovatele došlo, přičemž pokutu uložil v jedné pětině zákonem stanoveného rozmezí. Ústavní soud považuje takové odůvodnění výše pokuty za dostatečné a samotnou výši pokuty za ústavně konformní.

Co se týče návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, z § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že tak může Ústavní soud učinit toliko v odůvodněných případech podle výsledku řízení. Stěžovatel však v řízení nebyl úspěšný, a proto mu Ústavní soud náhradu nákladů nepřiznal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2019

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru