Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3812/16 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3812.16.1
Datum podání17.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37, § 685

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3812/16 ze dne 31. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti BraFil a. s., se sídlem Zahradní 360, Jeneč, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem Vrázova 7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016 č. j. 26 Cdo 709/2016-174, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015 č. j. 95 Co 167/2015-149 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2015 č. j. 31 C 32/2013-127, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žaloba, jíž se po žalované domáhala zaplacení částky 537 895 Kč s příslušenstvím. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání jako nepřípustné.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po žalované zaplacení výše uvedené částky jako dlužného nájemného a úhrady služeb spojených s nájmem nebytových prostor a smluvní pokuty specifikované v rozsudku. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nájemní smlouva uzavřená dne 2. 7. 2010 je pro nedostatečnou specifikaci předmětu nájmu absolutně neplatná ve smyslu § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť ani výkladem obsahu smlouvy nelze jednoznačně předmět nájmu zjistit. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry soudů a namítá, že předmět nájmu bylo možné v dané věci zjistit. Na podporu svého tvrzení odkazuje na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se výkladu předmětu nájmu ve vztahu k neplatnosti nájemní smlouvy. Podle stěžovatelky soudy k věci přistoupily ryze formalisticky a v rozporu s požadavky nálezů sp. zn. III ÚS 3900/12 a III. ÚS 1594/13. Uvádí, že Nejvyšší soud se nevypořádal se zásadní otázkou, jíž je odlišení pojmu předmětu smlouvy a pojmu předmětu nájmu. Obecné soudy postupovaly nesprávně, když aplikovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 512/2000, které se týká určitosti předmětu smlouvy, zatímco v daném případě se jedná o otázku určitosti předmětu nájmu.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani žádnou další přezkumnou instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima může být prolomena jen tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, přísluší nezávislým soudům.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že stěžovatelka a žalovaná uzavřely dne 2. 7. 2010 nájemní smlouvu, z jejíhož textu nebylo možné zjistit, jaké konkrétní prostory tvoří předmět nájmu. V situaci, kdy předmětem jiné nájemní smlouvy uzavřené s jiným nájemcem byly nebytové prostory v témže podlaží téže budovy, jevila se specifikace předmětu nájmu jako nedostatečná. Vymezení nebytových prostor nebylo možné jednoznačně určit ani z přílohy k nájemní smlouvě. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že nájemní smlouva je pro neurčitost svého předmětu absolutně neplatným právním úkonem. Soud poučil stěžovatelku o tom, že její nárok bude posuzován jako bezdůvodné obohacení a vyzval ji, aby v tomto smyslu doplnila svá skutková tvrzení a označila k nim důkazy. Stěžovatelka potřebná skutková tvrzení nedoplnila a neunesla jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Vzhledem k této skutečnosti soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl.

Odvolací soud se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil také, že soudu prvního stupně nezbylo, než stěžovatelkou uplatněný nárok zamítnout, neboť i přes výzvu svá skutková tvrzení nedoplnila a v podání ze dne 12. 1. 2015 soudu prvního stupně pouze sdělila, že trvá na platnosti nájemní smlouvy ze dne 2. 7. 2010.

Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a není dán důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud s odkazem na příslušnou judikaturu konstatoval, že pokud soud zjišťuje obsah smlouvy, a to i pomocí výkladů vůle, jedná se o skutková zjištění. Proto pokud stěžovatelka v dovolání zpochybňovala závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy poukazem na to, co bylo obsahem vůle jejích účastníků, napadla správnost skutkového, nikoli právního závěru odvolacího soudu. Nejvyšší soud také srozumitelně objasnil, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy pro neurčité vymezení předmětu nájmu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí.

Pokud jde o rozhodnutí Ústavního soudu, jimiž argumentuje stěžovatelka, je třeba konstatovat, že v těchto případech se z hlediska vymezení předmětu nájmu jedná o odlišné věci. V nyní posuzované věci totiž z nájemní smlouvy, kterou stěžovatelka uzavřela s jiným nájemcem dne 14. 2. 2012, vyplývalo, že předmět nájmu v ní byl vymezen shodně jako v předmětné smlouvě ze dne 2. 7. 2010.

Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru