Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3811/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
posudky, stanoviska, vyjádření
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3811.14.1
Datum podání04.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

114/1992 Sb., § 56


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3811/14 ze dne 13. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Lubomíra Mazoucha a Ing. Aleše Mazoucha, zastoupených JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem se sídlem Anglická 4, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 100/2014-36 ze dne 23. 9. 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 A 240/2010-48 ze dne 14. 5. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé požádali dne 28. 1. 2010 o udělení výjimky ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných druhů rostlin podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny pro již dříve postoupený ideový záměr. Obdobnou žádostí ze dne 18. 2. 2010 usilovali o povolení této výjimky ve věci dodatečného povolení úprav na pozemcích parc. č. X1 a X2 dle projektové dokumentace zpracované projekční kanceláří GRAFIC. Správa Krkonošského národního parku (dále též "Správa KRNAP") sloučila řízení o uvedených výjimkách a dne 5. 5. 2010 vydala rozhodnutí č. j. KRNAP 03323/2010, kterým požadovanou výjimku nepovolila. Proti rozhodnutí Správy KRNAP podali stěžovatelé odvolání, které Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím č. j. 1050/550/10-Hr, 71680/ENV/10 ze dne 17. 9. 2010 zamítlo.

Proti uvedenému rozhodnutí Ministerstva životního prostředí podal stěžovatel JUDr. Lubomír Mazouch (Ing. Aleš Mazouch vystupoval v postavení osoby zúčastněné na řízení) správní žalobu, již Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") jako nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutí městského soudu následně prvý stěžovatel podal kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou dle § 110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé tvrdí, že formalizovaný přístup soudů bez ohledu na reálný současný stav věci je v rozporu s účelem a smyslem zákona o ochraně přírody a krajiny, jakož i dalších souvisejících právních předpisů, a proto nesouhlasí s odůvodněním, se závěry i právními důsledky napadených rozsudků. Vedlejší účastník se domnívá, že před Městským soudem v Praze mu bylo zabráněno vyjádřit se ke všem předloženým důkazům a navrhnout důkazy další; při jednání mu bylo zabráněno v uvádění dalších důkazů a výkladu stanovisek tím, že byl přerušen a bylo mu odňato slovo. Stěžovatelům dále dle jejich názoru nebylo Městským soudem v Praze umožněno dát zpracovat a předložit aktuální znalecké posudky či vyjádření kompetentních orgánů ochrany přírody, protože soudy akceptovaly zejména stanoviska předložená Správou KRNAP bez ohledu na jejich objektivitu a vyjádření k situaci v roce 2009, stěžovateli věcně a obsahově napadané. Stěžovatelé dle svých slov soudům doložili, že realizovaným uložením zeminy nedošlo k takovému zásahu do ochrany přírody, který by odůvodňoval zamítnutí jejich žádosti, a potřebný veřejný zájem spatřují v zajištění jediné možné přístupové, resp. příjezdové cesty vedoucí přes parcely v jejich vlastnictví a k jejich objektu č. p. 36, tedy v naplnění práva zajistit si vlastní přístup a příjezd k nemovitosti ve svém vlastnictví a po svých pozemcích. Za rozhodující pokládají stěžovatelé skutečnost, že oba soudy odmítly faktickou možnost dodatečné nápravy skutkového stavu v ochraně přírody, a to s naprosto formálním zdůvodněním, že taková náprava je možná jen tehdy, kdyby byly podmínky pro udělení výjimky splněny ještě před provedením zásahu. Tyto své argumenty stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelů. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními soudy, s níž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal. Skutečnost, že se stěžovatelé s tímto vypořádáním subjektivně neztotožňují, nečiní napadená soudní rozhodnutí rozpornými s ústavním pořádkem. K tomu je třeba poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti již instančně nenavazuje ani na správní řízení, ani na řízení před správními soudy, a proto se v něm nelze úspěšně domáhat revize skutkových okolností, konkrétně toho, zda realizovaným uložením zeminy ze strany stěžovatelů nedošlo k vážnému zásahu do ochrany přírody, resp. že veřejný zájem je nutno spatřovat v zajištění jediné možné přístupové, resp. příjezdové cesty k jejich objektu vedoucí přes parcely v jejich vlastnictví. Takový zájem z podstaty věci nemůže být (re)definován Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti, neboť deklarace jeho existence či absence je primárně úkolem a smyslem samotného správního řízení s možností revize jeho výsledků ve správním soudnictví.

Pokud jde o námitku stěžovatele Ing. Aleše Mazoucha stran údajného přerušení jeho přednesu odnětím slova, a tím i údajnému zabránění uvádění výkladu stanovisek, nemohl se Ústavní soud touto námitkou zabývat, resp. k ní přihlédnout, neboť nebyla uplatněna v řízení o kasační stížnosti, kdy tento argument se z námitek kasační stížnosti nepodává (srov. body 12 až 18 napadeného rozsudku kasačního soudu) a stěžovatelé v ústavní stížnosti současně nezpochybňují, že by tuto námitku Nejvyšší správní soud nevypořádal.

Pokud jde o námitku vztahující se k tvrzené nemožnosti dát zpracovat a předložit aktuální znalecké posudky či vyjádření kompetentních orgánů ochrany přírody, zabýval se jí Nejvyšší správní soud a patřičným způsobem ji vyvrátil (srov. bod 31 předmětného rozsudku), aniž by se přitom dopustil zjevného excesu.

Konečně pokud jde o výklad zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, konkrétně ustanovení § 56 o povolení výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, i její povahou se soudy náležitě zabývaly. Závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že pro provedení jakýchkoliv zásahů v územích, kde se vyskytují zvláště chráněné rostliny, je nezbytné vydání výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny a až po povolení této výjimky lze zásah na takovém území provést, resp. požádat v souvislosti s plánovanými terénními úpravami o příslušné stavební povolení, není ani překvapivým, poněvadž vyvěrá z dřívější judikatury (konkrétně rozsudku téhož soudu sp. zn. 1 As 37/2005 ze dne 14. 2. 2008), podle které musí být povolení výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny vydáno před vydáním rozhodnutí o umístění stavby, ani rozporný se samotnou dikcí předmětného ustanovení, z níž je patrná orientace povolovaných činností do budoucnosti (srov. "povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany"). Ani zde se správní soudy nedopustily žádného excesu vybočujícího z hlavy páté Listiny.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. ledna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru