Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 381/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
soudce/podjatost
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.381.11.1
Datum podání08.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

451/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.b

99/1963 Sb., § 14, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 381/11 ze dne 14. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2010 č. j. 1 Co 48/2009-254 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 34 C 67/2005-170, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soudu v Praze potvrdil tamtéž uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby bylo určeno, že byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., a dále rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatelem podané dovolání, opřené o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posléze Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 30 Cdo 3635/2010-270 jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř].

Rozsudky Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností a domáhal se, aby je Ústavní soud nálezem zrušil a podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl o nákladech jeho právního zastoupení.

Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Mělo se tak stát tím, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevyhověly jeho důkazním návrhům, a to co do odůvodnění způsobem, který vykazuje znaky kategorie opomenutých důkazů ve smyslu (stěžovatelem příkladmo uvedené) judikatury Ústavního soudu. Rovněž i tím, že se odvolací soud dostatečně dle přesvědčení stěžovatele nevypořádal s námitkou podjatosti jím vznesenou ve vztahu ke Kriminalistickému ústavu v Praze, jenž je začleněn do rezortu Ministerstva spravedlnosti ČR. V této souvislosti na podporu svých vývodů stěžovatel odkázal i na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 13/06, I. ÚS 722/05, I. ÚS 371/04, II. ÚS 35/03.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Pokud se týče výhrad stěžovatele týkajících se provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není z důvodů daných mezemi ústavněprávního přezkumu oprávněn přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů; nadto aniž by je sám při respektování zásad ústnosti a bezprostřednosti (resp. kontradiktornosti) provedl. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí ingeruje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další); toto se ovšem z odůvodnění napadených rozhodnutí nepodává. Obecné soudy též v nezbytném rozsahu vyložily, proč nevyhověly důkazním návrhům stěžovatele, případně jak provedené důkazy hodnotily (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).

Ani výtky stran pochybnosti stěžovatele o nepodjatosti Kriminalistického ústavu Praha pro jeho zařazení pod Ministerstvo vnitra ČR, takto jednající za Českou republiku (tj. v řízení před obecnými soudy žalovanou), neshledal Ústavní soud opodstatněnými. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že stěžovatel jednak mohl vznést námitky proti ustanovení tohoto znaleckého ústavu již v době, kdy byl soudem v usnesení ze dne 25. ledna 2008 č. j. 34 C 67/2005-116 o tomto procesním úkonu poučen, což neučinil, a jednak že samotné zařazení znaleckého ústavu pod organizační složku, která jedná za žalovanou, a který je navíc jediným ústavem v České republice s touto specializací, ještě nevzbuzuje pochybnosti o podjatosti znaleckého ústavu pro jeho poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům. Toto odůvodnění lze akceptovat a nedostává se do rozporu s rozhodovacími důvody obsaženými ve stěžovatelem odkazovaných nálezech sp. zn. Pl. ÚS 13/06, I. ÚS 722/05, I. ÚS 371/04 (týkaly se otázky nestrannosti soudce) a II. ÚS 35/03 (vycházeje z reprodukovaného odůvodnění Vrchního soudu v Praze, v něm posuzované okolnosti a možnosti jejich odlišného řešení nejsou připodobitelné záležitosti stěžovatele).

Při respektování skutečnosti, že Ústavní soud coby soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí v systému obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, čl. 81, čl. 90, čl. 91 Ústavy ČR], nutno poukázat na to, že úvahy nalézacího i odvolacího soudu se zakládají na racionální argumentaci a jsou, obdobně jako souvztažné kontextuální hodnocení celkové důkazní situace, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování, vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.

Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek navrhovatele, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Náhradu nákladů řízení potom navrhovateli nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení § 62 odst. 4 citovaného zákona nebyly dány zákonné podmínky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 14. března 2011

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru