Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 38/10 #1Usnesení ÚS ze dne 19.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
Náklady řízení
registrace
Občanské sdružení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.38.10.1
Datum podání07.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

83/1990 Sb., § 6, § 8 odst.4

99/1963 Sb., § 142


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 38/10 ze dne 19. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatelů Občanského sdružení TWRA - Third World Relief Agency, se sídlem Praha 4, U Michelského lesa 366 a JUDr. J. R., zastoupených JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem se sídlem Praha 4, Zdiměřická 1452/26, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009 [zřejmě správně 14. 10. 2009] č. j. 39 Co 151/2009-88, a proti výroku II., III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 75/2007-55 ze dne 3. listopadu 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 7. 1. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí (resp. jejich jednotlivých výroků), neboť mají za to, že jimi bylo porušeno zejm. jejich základní subjektivní právo na spravedlivý proces, právo na rovné zacházení, právo na spravedlivé zadostiučinění, jakož i právo na náhradu nákladů řízení.

V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se každý ze stěžovatelů domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200.000,- Kč pro každého z nich (v této souvislosti budiž poznamenáno, že TWRA je občanským sdružením vzniklým 29. 6. 2006 a JUDr. J. R. byl zmocněncem přípravného výboru, jehož členové iniciovali vznik TWRA). Tato nemajetková újma měla stěžovatelům vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem (porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě), k němuž docházelo v soudních řízeních vedených proti rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky; Ministerstvo vnitra České republiky totiž opakovaně odmítalo TWRA registrovat.

Obvodní soud pro Prahu 2 přitom v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že: "I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci [JUDr. J. R.] částku 24 000,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. [...] II. Žaloba, jíž se [TWRA] domáhal[o] zaplacení částky 200 000,- Kč, se zamítá. [...] III. Žaloba, jíž se žalobce [JUDr. J. R.] domáhal zaplacení částky 176 000,- Kč, se zamítá. [...] IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení."

Vyšel z toho, že TWRA žádná škoda nevznikla, neboť toto sdružení vzniklo (stalo se tak aktivně legitimovaným účastníkem řízení) až právní mocí posledního meritorního rozhodnutí (to je 29. 6. 2006), a to v souladu s ustanovením § 8 odst. 4 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdější předpisů (dále jen "zákon č. 83/1990 Sb." nebo "zákon o sdružování občanů"); podle tohoto ustanovení je den právní moci rozhodnutí soudu dnem registrace sdružení. Ke zrušení předchozích rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ve věci registrace TWRA totiž došlo ne proto, že by nebylo na místě registraci odmítnout, ale proto, že předchozí rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky trpěla mj. nedostatečným odůvodněním (byla nepřezkoumatelná) a vycházela z nedostatečných skutkových zjištění. TWRA bylo podle obvodního soudu účastníkem řízení jako celku, v němž mu měla vzniknout újma fakticky jeden jediný den - žádná újma mu tedy ve skutečnosti vzniknout nemohla (žalobě tedy ve vztahu k TWRA nebylo vyhověno). Naopak JUDr. R. byl podle Obvodního soudu pro Prahu 2 účastníkem řízení jako celku (byl mimo jiné zmocněncem přípravného výboru ve smyslu § 6 zákona o sdružování občanů). Podle Obvodního soudu pro Prahu 2 mu skutečně byla způsobena nemajetková újma, za niž mu bylo přiznáno - vzhledem k okolnostem případu (závažnost důsledků nesprávného úředního postupu vůči JUDr. R.; skutečnost, že zadostiučinění bylo přiznáno již národním soudem, nikoliv až Evropským soudem pro lidská práva; průtahy byly namítány jen ve vztahu k soudnímu řízení, nikoliv k řízení před Ministerstvem vnitra České republiky) - zadostiučinění ve výši 24.000,- Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil Obvodní soud pro Prahu 2 ve vztahu mezi JUDr. R. a Českou republikou - Ministerstvem vnitra České republiky v souladu s "ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario, neboť žalované, jež měla ve věci převážný úspěch, žádné náklady v řízení nevznikly. Soud nepostupoval dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., podle nějž i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V dané věci sice záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, nicméně [JUDr. R.] požadoval plnění zjevně nepřiměřené (více jak 8x), popř. účelově zvýšené právě s ohledem na očekávané rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. (srov. v tomto směru Bureš/Drápal/Krčmář a kol.: Občanský soudní řád - komentář, 7. vydání, díl. I, Praha: C.H.Beck, 2006, str. 652)." Ve vztahu mezi TWRA a Českou republikou - Ministerstvem vnitra České republiky pak podle "ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario, neboť žalované, jež měla ve věci plný úspěch, žádné náklady v řízení nevznikly."

Odvolací soud v záhlaví citovaným rozhodnutím rozsudek prvostupňového soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění se zcela ztotožnil s prvostupňovým soudem. Nadto mimo jiné zdůraznil, že podle názoru Evropského soudu pro lidská práva jsou vnitrostátní orgány více, než sám tento soud, způsobilé stanovit výši příslušných částek tak, aby korespondovaly s životní úrovní v dané zemi a částkami, které jsou v tom kterém státě vypláceny jako odškodnění z titulu různých újem. Argumenty stěžovatelů, jimiž odůvodňují každým z nich požadovanou částku 200.000,- Kč, nelze rovněž podle názoru odvolacího soudu akceptovat, neboť nekorespondují s životní úrovní v České republice, jakož i s částkami, které jsou podle platných právních norem aktuálně vypláceny z titulu různých újem. Například za škodu způsobenou usmrcením osoby blízké totiž náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to manželovi a dětem každému ve výši 240.000,- Kč. Ve světle tohoto odškodnění je pak podle odvolacího soudu částka 24.000,- Kč zcela přiměřeným zadostiučiněním za to, že JUDr. R. nemohl v důsledku nesprávného postupu soudů realizovat svá občanská práva prostřednictvím občanského sdružení.

Stěžovatelé v reakci na tato odůvodnění obecných soudů v ústavní stížnosti zejména polemizují se závěrem, že TWRA vzniklo až právní mocí posledního meritorního rozhodnutí dne 29. 6. 2006; stěžovatelé se naopak domnívají, že právní subjektivita byla u tohoto sdružení založena již prvním zrušujícím soudním rozhodnutím z roku 1999. Tato skutečnost je podle stěžovatelů ostatně potvrzena rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, v němž Nejvyšší správní soud jednal z TWRA jako účastníkem řízení (z úřední činnosti přitom Ústavní soud zjistil, že se jedná o rozsudek Nejvyššího správního soudu z 13. 11. 2003 č. j. 7 A 13/2002-46). Dále se stěžovatelé domnívají, že výše zadostiučinění, které bylo JUDr. R. poskytnuto, je naprosto nedostatečná, a to i s ohledem na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Konečně stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že se obecné soudy dopustily svévole, rozhodly-li o náhradě nákladů řízení podle kritéria úspěchu ve smyslu § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), a nikoliv podle § 142 odst. 3 o. s. ř. zohledňujícího úvahu soudu ve vztahu k výši přiznaného plnění.

Ústavní soud měl při svém rozhodování k dispozici spis Obvodního soudu pro Prahu 2 evidovaný pod sp. zn. 12 C 75/2007 a vyjádření tohoto soudu k ústavní stížnosti. V něm tento soud zejména odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále podrobně rozebral své úvahy, které ho vedly k aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. a nikoliv § 142 odst. 3 o. s. ř. Zároveň souhlasil s případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé ve své replice k vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 2 zejména konstatovali, že stále trvají na ústavní stížnosti, neboť základní práva TWRA byla porušena tím, že soud nesprávně posoudil otázku vzniku jeho právního statutu. Základní práva JUDr. R. pak byla porušena tak, že mu soud neposkytl ochranu v dostatečné míře a ve vztahu k němu rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Způsob rozhodnutí o nákladech řízení navrhovaný stěžovateli v ústavní stížnosti je podle nich v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelé - nepřípadně - předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

Aniž by se tedy Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že v právě projednávané věci kvalifikovaný exces či libovůle, mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Naopak; oba soudy totiž podle mínění Ústavního soudu aplikovaly a interpretovaly ve věci relevantní právní předpisy zcela ústavně konformním způsobem.

Ke konkrétním námitkám stěžovatelů pak Ústavní soud doplňuje následující:

Namítají-li stěžovatelé, že právní subjektivitu TWRA je nutné odvozovat od právní moci prvního rozhodnutí soudu ve věci registrace tohoto sdružení, nikoliv od posledního meritorního rozhodnutí, pak s touto námitkou nemůže Ústavní soud souhlasit. Ne každé rozhodnutí soudu způsobující kasaci rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ve věci registrace občanských sdružení je právě tím rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 4 zákona o sdružování občanů, v němž soud dospěje k závěru, že nebylo důvodu registraci odmítnout (soud může ke kasaci rozhodnutí ministerstva vnitra přistoupit například proto, že zatím podle jeho názoru nebyla ve věci učiněna dostatečná skutková zjištění proto, aby mohlo ministerstvo vnitra, potažmo soud, ve věci registrace sdružení spravedlivě rozhodnout). Pokud stěžovatelé v této souvislosti odkazují na výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, pak toliko pro svoji argumentaci využívají písařské chyby, jíž se Nejvyšší správní soud v záhlaví a ve výroku zmíněného rozhodnutí dopustil - přitom již jen ze samotného odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je patrno, že aktivně legitimování k podání žaloby byli členové přípravného výboru jednající případně svým zmocněncem - srov. k tomu ostatně přiměřeně i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 A 41/98 ze dne 14. 10. 1998 (citováno podle: Soudní judikatura ve věcech správních, č. 10 - 12/1999, ročník 2, str. 292 - 293).

Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti, ostatně jak již bylo naznačeno výše, poněkud obsáhleji polemizují s výší zadostiučinění poskytnutého JUDr. R. Ovšem ve své argumentaci přehlíží zejména dvě zásadní skutečnosti (ze kterých ale oba ve věci rozhodující soudy vycházely): Odškodnění bylo přiznáno toliko doktoru R., jenž byl nesprávným úředním postupem omezen v možnosti realizovat svá občanská práva prostřednictvím konkrétního občanského sdružení; soudy v této souvislosti uvážily, že byť se jedná o zásah, který rozhodně nelze jakkoliv podceňovat, z pohledu samotného beneficia obdržení finančního obnosu (ve vztahu k hodnotám zde uplatňovaným), se toto jeví, zvláště ve srovnání se zadostiučiněním (odškodněním) poskytovaným v jiných případech, spíše doplňkovým. Zadostiučinění bylo JUDr. R. poskytnuto již národními soudy, proto, v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, mu bylo přiznáno zadostiučinění nižší, než bývá v obdobných případech přiznáváno samotným Evropským soudem pro lidská práva.

Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit námitce stěžovatelů v tom, že by v jejich věci nebylo spravedlivě rozhodnuto o nákladech řízení (tato výtka se týká zejména prvostupňového řízení, v němž bylo částečné zadostiučinění přiznáno). Obvodní soud pro Prahu 2 při svém rozhodování o nákladech řízení zcela zřetelně reflektoval možnost aplikace ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., traktovanou v judikatuře Ústavního soudu, nicméně v odůvodnění svého rozhodnutí akceptovatelným způsobem vysvětlil, proč nakonec při rozhodování o nákladech řízení rozhodl na základě kritéria úspěchu, tedy podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Protože v odvolacím řízení nebyli stěžovatelé (a ani žalovaná Česká republika) ve věci samé úspěšní, nelze odvolacímu soudu, co se odůvodnění nákladového výroku týká, nic vytknout.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru