Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 379/99Usnesení ÚS ze dne 30.03.2000

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
soudce/podjatost
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.379.99
Datum podání04.08.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 155, § 202

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 30


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 379/99 ze dne 30. 3. 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Vladimíra Čermáka, a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové. ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. června 1999, sp. zn. 50 To 269/99, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. dubna 1999, sp. zn. 1 T 51/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 4. srpna 1999 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost stěžovatele, kterou napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku.

Stěžovatel byl napadeným rozsudkem odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, neboť byl shledán vinným z trestného činu útoku na veřejného činitele a výtržnictví, kterého se měl dopustit tím, že 13. prosince 1998 na veřejném WC v prostoru stanice metra Národní třída za OD TESCO napadl službu konajícího policistu v civilu.

Dle tvrzení stěžovatele byl při jeho výslechu před vyšetřovatelem přítomen jako policejní orgán pprap. A. B., který byl z části svědkem události pro níž bylo předmětné trestní řízení vedeno. Teprve následně byl pprap. A. B. vyslechnut a protokol o jeho výslechu byl čten u hlavního líčení u nalézacího soudu. Stěžovatel namítá, že dle ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr.ř."), je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen policejní orgán, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodovat. Jím vykonané úkony nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Z tohoto titulu je z projednávané věci vyloučen i orgán policie, který byl svědkem trestného činu. Uvedené jednání porušuje dále ustanovení § 209 odst. 1 tr. ř (per analogiam), které stanoví, že předseda senátu dbá na to, aby svědek dosud nevyslechnutý nebyl přítomen u výslechu obžalovaného a jiných svědků. Z toho stěžovatel odvozuje, že svědku nepřísluší být přítomen jakémukoliv úkonu u přípravného řízení, vyjma výslechu sebe samého. Přítomnost u výslechu stěžovatele snižuje věrohodnost svědectví, které je tak možno přizpůsobit, zejména je-li na to ze strany takového svědka nějaký osobní zájem. Tento zájem spočíval v tom, že zákrok, který vůči stěžovateli svědek použil, byl nepřiměřený a způsobil stěžovateli zranění.

Stěžovatel je přesvědčen, že tímto postupem došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva"), tedy práva na spravedlivé projednání věci nestranným soudem. Nespravedlivé projednání věci shledává stěžovatel v tom, že klíčoví svědci vypovídali při znalosti výpovědi stěžovatele. Stěžovatel dále tvrdí, že jeho výpovědi byli přítomni též svědci R. V. (poškozený) a Z. N.. Stěžovatel si je ovšem vědom, že tuto skutečnost může jen velmi obtížně prokázat, byť svědek N. ve své výpovědi potvrdil, že byl přítomen sdělení obvinění a nevyloučil, že byl přítomen u výslechu. Obecně byla uvedeným postupem porušena zásada neveřejnosti přípravného řízení.

Na základě uvedených skutečností se stěžovatel domnívá, že naznačeným postupem došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele obsaženého v čl. 90 Ústavy ČR , čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 60 odst. 1 Úmluvy.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu 5 To. Ve vyjádření se uvádí, že z obsahu spisu vedeného ve věci u Obvodního soudu pro Prahu 1 je patrno, že výslechu stěžovatele 13. prosince 1998 (den spáchání trestného činu) byl přítomen pozdější svědek B. Dle názoru účastníka však tato skutečnost není v rozporu s trestním řádem, neboť napadené ustanovení § 209 odst. 1 trestního řádu upravuje výhradně postup soudu při provádění důkazů při hlavním líčení a nikoliv vyšetřovatele v přípravném řízení. Uvedená skutečnost není ani v rozporu s ustanovením § 30 odst. 1 trestního řádu, neboť osoba, která je dle ustanovení § 95 odst. 1 trestního řádu přítomna přečtení protokolu a jeho podpisu, v žádném případě nevykonává úkon dle trestního řádu Za nejpodstatnější však účastník považuje skutečnost, že pro správnost skutkových zjištění není obsah výpovědi svědka B. nijak podstatný. Odvolací soud ve shodě se soudem nalézacím dospěl k závěru, že jednání je plně prokázáno svědectvím poškozeného V. a svědka P. Svědci N. a B. popisovali události až po incidentu, proto tato svědectví nebyla pro posouzení věci nijak závažná. Za uvedené situace je Městský soud v Praze toho názoru, že ani případné pochybení vyšetřovatele, spočívající v přítomnosti svědka B. při výslechu stěžovatele, by nemělo žádný vliv na správnost skutkových zjištění.

Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil i Obvodní soud pro Prahu 1 prostřednictvím předsedkyně senátu 1 T. Ve vyjádření se uvádí, že je sice pravdou, že výslechu stěžovatele byl přítomen pozdější svědek B., ovšem toto pochybení vyšetřovatele nemohl již soud nikterak odstranit. Přesto se svědek B. vyjádřil ve své výpovědi shodně jako svědek N., který dle protokolu o výpovědi stěžovatele ze dne 13. prosince 1998, nebyl při tomto přítomen. Mimo to svědek B. jako orgán činný v trestním řízení nikterak ve věci nerozhodoval. I kdyby soud v provedeném dokazování nepřihlížel k výpovědi svědka B., dospěl by, vzhledem k ostatním provedeným důkazům, ke stejnému rozhodnutí. V tomto směru odkazuje předsedkyně senátu na odůvodnění rozsudku ze dne 19. dubna 1999, který byl odvolacím soudem zrušen a vrácen soudu nalézacímu k novému projednání. K tvrzení stěžovatele o přítomnosti svědků V. a N. při výslechu stěžovatele, nelze toto nijak doložit.

K ústavní stížnosti se vyjádřil též vedlejší účastník - státní zástupkyně Městského státní zastupitelství v Praze, která neshledává v postupu v uvedené věci pochybení, ani porušení postupu dle ustanovení § 2 odst. 5,6 trestního řádu nemohlo tedy nemohlo dojít k porušení základních práv a svobod stěžovatele.

K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal též kompletní spis vedený v uvedené věci a po posouzení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelem namítané tvrzení, že obecné soudy svým rozhodnutím porušily stěžovatelovo právo dle čl. 8 odst. 2 Listiny, nenachází oporu v předložených podkladech, neboť stěžovatel zcela opomíjí skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům právě k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, tedy, aby ony rozhodovaly o důvodnosti a způsobu zbavení osobní svobody, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) a právě hodnocení důkazů patří právě k základním atributům soudcovské nezávislosti.

Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do pravomoci obecných soudů, pokud se týká provádění dokazování a výkladu skutkových zjištění, provedených těmito soudy a ani nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zejména za situace, kdy obecné soudy dodržely v průběhu řízení procesní předpisy, které jim ukládají zjistit náležitě skutkový stav projednávané věci a vyvodit z něj odpovídající právní závěry.

V daném případě Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel byl postupem obecných soudů zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno. Také neobstojí tvrzení stěžovatele, že přítomnost jednoho ze svědků při jeho výslechu v přípravném řízení byla schopna podstatnou měrou ovlivnit rozhodování soudu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná též judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které proti tvrzení, zda proces byl veden fair způsobem, je třeba hodnotit proces jako celek (viz. např. rozsudek ve věci Vidal z roku 1992, A 235 - B). Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu.

Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavnísoud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 30. března 2000

JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru