Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3779/11 #2Nález ÚS ze dne 10.01.2013K povinnosti soudu přezkoumat otázku (nedostatku) pravomoci rozhodce i v exekučním řízení, a to i bez námitky účastníka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkExekuce
rozhodčí nález
rozhodce
úvěr
pravomoc
neplatnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 9/68 SbNU 153
EcliECLI:CZ:US:2013:4.US.3779.11.2
Datum vyhlášení23.01.2013
Datum podání16.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 2

40/1964 Sb., § 39


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Otázku pravomoci rozhodce jsou soudy povinny zkoumat i v exekučním řízení, a to i bez námitky účastníků. Právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze totiž přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování. Aprobování rozhodčího nálezu vydaného při nedostatku pravomoci rozhodce je zásahem do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Rudolfa Hlaváčka zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 10. ledna 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2011 č. j. 14 Co 436/2011-91 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel brojil ústavní stížností proti usnesení krajského soudu potvrzujícímu usnesení okresního soudu, kterým byla nařízená exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky vzniklé na základě úvěrové smlouvy o revolvingovém úvěru. Titulem pro nařízení exekuce byl rozhodčí nález vydaný rozhodcem jmenovaným na základě rozhodčí doložky sjednané v úvěrové smlouvě. Dle rozhodčí doložky měly být veškeré spory ze smlouvy rozhodovány v rozhodčím řízení „jedním rozhodcem jmenovaným Správcem, kterého jmenuje a odvolává předsednictvo Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. ze Seznamu rozhodců vedených Společností pro rozhodčí řízení, a. s..“

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po přezkoumání rozhodčí smlouvy a příslušných spisů dospěl k závěru, že krajský soud pochybil tím, že nezkoumal platnost rozhodčí doložky a tedy i pravomoc rozhodce vydat předmětný nález.

Ústavní soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které je soud v exekučním řízení povinen zkoumat otázku pravomoci rozhodce, a to i bez námitky účastníků. Připomněl dál, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011). Povinnost zkoumat pravomoc rozhodce vyplývá ze skutečnosti, že i na rozhodčí řízení lze přiměřeně vztáhnout právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování.
Ani v projednávaném případě rozhodčí doložka neumožňovala transparentní výběr rozhodce, přičemž krajský soud se touto otázkou vůbec nezabýval. Jeho postupem tak bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces stěžovatele garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, pročež bylo nutné rozhodnutí soudu zrušit.

Soudcem zpravodajem ve věci byla Michaela Židlická. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3779/11 ze dne 10. 1. 2013

N 9/68 SbNU 153

K povinnosti soudu přezkoumat otázku (nedostatku) pravomoci rozhodce i v exekučním řízení, a to i bez námitky účastníka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 10. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 3779/11 ve věci ústavní stížnosti Rudolfa Hlaváčka, za účasti manželky stěžovatele Marie Hlaváčkové, obou zastoupených JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2011 č. j. 14 Co 436/2011-91, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. dubna 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-30 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. března 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-22 o nařízení exekuce a udělení pověření k jejímu provedení pro 6 800,82 Kč, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a společnosti PPF B1 B. V., se sídlem Strawinskylaan 933, WRC TWR B 1077XX Amsterodam, Nizozemí, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2011 č. j. 14 Co 436/2011-91 se ruší, neboť postupem předcházejícím jeho vydání došlo k porušení práv stěžovatele zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i pro porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, podala PPF B1 B. V., soukromá společnost s ručením omezeným, založená dle právních předpisů Nizozemského království, jako oprávněná (vedlejší účastnice) k Okresnímu soudu Plzeň-město návrh na nařízení exekuce pro vymožení peněžité částky 6 800,82 Kč s příslušenstvím a na udělení pověření k jejímu provedení. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 9. března 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-22 nařídil exekuci, přičemž ve výroku I k ní uvedl "... podle vykonatelného rozhodnutí sp. zn. V2009/00656, které vydal rozhodce JUDr. Michaela Lang Rozhodnutí sp. H/2007/05058, které vydal rozhodce JUDr. Michaela Lang dne 8. 2. 2008 dne 30. 12. 2009 pro zaplacení ...". Proti tomuto usnesení s takto zmatečným označením vykonatelného rozhodnutí podal stěžovatel i jeho manželka včas odvolání, ve kterém navrhovali, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Usnesením ze dne 26. dubna 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-30 Okresní soud Plzeň-město vydal opravné usnesení, ve kterém opravil označení vykonatelného rozhodnutí "... podle vykonatelného rozhodnutí sp. zn. V2009/00656, které vydal rozhodce JUDr. Michaela Lang dne 30. 12. 2009 pro zaplacení ..." s tím, že ke zmatečnosti došlo písařskou chybou. I proti tomuto opravnému usnesení podal stěžovatel i jeho manželka včas odvolání, ve kterém rovněž navrhovali, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. K oběma podaným odvoláním stěžovatele a jeho manželky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. října 2011 č. j. 14 Co 436/2011-91 usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. března 2011 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. dubna 2011 potvrdil.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvádí průběh exekučního řízení z hlediska postupu vedlejší účastnice, obecných soudů a pověřeného soudního exekutora JUDr. Karla Urbana Exekutorského úřadu Brno-město a poukazuje na jejich pochybení. Předně uvádí, že se soudy prvního ani druhého stupně nezabývaly jeho námitkou, že společnost PPF B1 B. V., založená dle právních předpisů Nizozemského království, nemůže na území České republiky vystupovat a jednat prostřednictvím právního zástupce na základě jemu udělené plné moci. Okresním soudem Plzeň-město vydané usnesení ze dne 9. března 2011 bylo v důsledku zmatečného označení vykonatelného rozhodnutí chaotické a nevykonatelné a následně vydané opravné usnesení navíc ani nebylo stěžovateli doručováno do vlastních rukou, nýbrž zasláno na doručenku a vhozeno do poštovní schránky. Stěžovatel proto považuje obě tato usnesení Okresního soudu Plzeň-město za nepřezkoumatelná. Stěžovatel dále vyslovuje názor, že opravným usnesením byla jemu a jeho manželce odebrána možnost, aby o jejich odvoláních mohl odvolací soud vůbec rozhodnout. Odvolací soud neprojednal jeho věc bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, takže mu nebyla dána možnost se bránit, a soud nepostupoval zákonným způsobem, když celý případ o nařízení exekuce rozdělil na dvě části a rozhodl tak odděleně o stěžovatelových odvoláních a pak pod jinou spisovou značkou o částečném zastavení exekuce. V době vydání opravného usnesení Okresního soudu Plzeň-město již navíc stěžovatel na základě výzvy pověřeného Exekutorského úřadu Brno-město fakticky všechny své závazky dne 8. 4. 2011 uhradil, na což v odvolání proti opravnému usnesení upozornil. Na tuto skutečnost mělo být ze strany ostatních zúčastněných na exekuci, včetně obecných soudů, reagováno. Ze všech těchto důvodů stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů pro zásah do jeho základních práv zrušil.

4. Přípisem ze dne 16. 1. 2012 vznesla právní zástupkyně jménem stěžovatele námitku podjatosti JUDr. Vlasty Formánkové jako bývalé kolegyně soudkyně Krajského soudu v Plzni JUDr. Aleny Polednové, která rozhodovala o odvolání v dané věci sp. zn. 14 Co 436/2011. Zároveň uvedla, že stěžovatel má za to, že i JUDr. Michaela Židlická, která byla podle rozvrhu práce Ústavního soudu ustanovena soudcem zpravodajem, by neměla v daném případě současně působit, resp. rozhodovat v senátu, který by měl o věci rozhodnout.

II.

5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil exekuční spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 77 EXE 23/2011 a rozhodčí spis sp. zn. V2009/00656 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu Plzeň-město a vedlejší účastnice.

6. Ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 77 EXE 23/2011 a rozhodčího spisu sp. zn. V2009/00656 Ústavní soud zjistil, že předmětná pohledávka vznikla na základě úvěrové smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 5. 5. 2003 č. 5305018810 uzavřené mezi stěžovatelem a obchodní společností Home Credit Finance, a. s. Později byla tato pohledávka právním nástupcem obchodní společnosti Home Credit Finance, a. s., postoupena žalující straně (vedlejší účastnici), která ji uplatnila v rozhodčím řízení. Rozhodčí nález k nesplněné části pohledávky stěžovatele vydal rozhodce (JUDr. Michaela Lang), jenž byl pro dané rozhodčí řízení jmenován na základě rozhodčí doložky sjednané v úvěrové smlouvě v hlavě 9 § 15 rozhodnutím představenstva Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. Dle uvedeného ustanovení hlavy 9 § 15 úvěrové smlouvy: "Veškeré spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení jedním rozhodcem jmenovaným Správcem, kterého jmenuje a odvolává předsednictvo Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., ze Seznamu rozhodců vedených Společností pro rozhodčí řízení, a. s., se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, podle jednacího řádu Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s." Na základě rozhodčího nálezu podala vedlejší účastnice návrh na nařízení exekuce, o němž v souladu s návrhem rozhodly ústavní stížností napadenými rozhodnutími Okresní soud Plzeň-město a Krajský soud v Plzni.

III.

7. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 6. 2012 pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 3. října 2011 č. j. 14 Co 436/2011-91 a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

8. Vedlejší účastnice v právním zastoupení v obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 6. 2012 zrekapitulovala vývoj vzniku předmětné pohledávky a dovodila správnost nařízení exekuce obecnými soudy, neboť stěžovatel neuhradil na nákladech předcházejícího řízení částku, k níž byl podán návrh na nařízení exekuce. Pro nařízení exekuce byly splněny rozhodné skutečnosti - vykonatelný rozhodčí nález a povinný do dne podání návrhu na nařízení exekuce nesplnil v plné výši povinnosti stanovené mu rozhodčím nálezem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel po podání návrhu na nařízení exekuce uhradil část pohledávky, navrhla vedlejší účastnice pro tuto částku částečné zastavení exekuce. S ohledem na shora uvedené vyslovuje vedlejší účastnice přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo správné, a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost v plném rozsahu zamítl. Současně souhlasí, aby ve věci bylo upuštěno od ústního jednání.

9. Stěžovatel v replice ze dne 20. 9. 2012 k vyjádření vedlejší účastnice uvádí, že je jen opakováním argumentace uplatňované vedlejší účastnicí v řízení před obecnými soudy, aniž by relevantním způsobem vyvrátila tvrzení stěžovatele. Stěžovatel proto v plném rozsahu odkazuje na obsah podané ústavní stížnosti a trvá na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů. Současně souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud měl za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, upustil v předmětné věci od ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

11. Po přezkoumání napadených usnesení Okresního soudu Plzeň-město, Krajského soudu v Plzni a připojených spisových materiálů z hlediska porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud se shoduje s Krajským soudem v Plzni v závěru, že k nařízení exekuce je třeba, aby oprávněný prokázal, že má vůči povinnému právo přiznané exekučním titulem, a tvrdil, že povinný povinnost stanovenou exekučním titulem dobrovolně nesplnil. Nesouhlasí však s postupem Krajského soudu v Plzni při posuzování otázky, zda předmětný rozhodčí nález byl způsobilým exekučním titulem.

13. Podle Ústavního soudu nevylučuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Podle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 ze dne 28. 7. 2011) takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že stěžovatel v řízení před Krajským soudem v Plzni nedostatek pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení nenamítl.

14. V projednávané věci rozhodce svoji pravomoc rozhodnout spor opíral o rozhodčí doložku sjednanou v úvěrové smlouvě o revolvingovém úvěru obchodní společností Home Credit Finance, a. s. Ujednání o rozhodčí doložce (srov. bod 6 tohoto nálezu) však neodpovídalo požadavkům kladeným judikaturou obecných soudů na rozhodčí doložky, neboť neumožňovalo transparentní výběr rozhodce. V tomto směru lze odkázat na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 (dostupné na http://www.nsoud.cz), jímž došlo ke sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů v otázce náležitostí a platnosti rozhodčích smluv bez přímého určení ad hoc rozhodce. Podle tohoto usnesení Nejvyššího soudu "Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,rozhodčí řád' vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák." Stejně nahlíží na transparentní výběr rozhodce i nálezová judikaturu Ústavního soudu verifikující náhled Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171), sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155), sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205), sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 71/65 SbNU 9), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz].

15. Ústavnísoud dává ve své rozhodovací praxi najevo, že základní zásady řízení platí i v řízení před rozhodci a že právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodčí řízení. Požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce zdůrazňuje proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování.

16. Krajskýsoud v Plzni tedy pochybil, pokud se nezabýval otázkou pravomoci rozhodce spor rozhodnout. Ústavní soud veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů usoudil, že pro nápravu zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele postačí zrušit pouze rozhodnutí odvolacího soudu, který při novém projednání opravného prostředku (odvolání) stěžovatele posoudí, zda rozhodce jmenovaný představenstvem podle jednacího řádu Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., která není stálým rozhodčím soudem, disponoval pravomocí spor rozhodnout.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v tomto rozsahu vyhověl a usnesení Krajského soudu v Plzni podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. března 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-22 a ze dne 26. dubna 2011 č. j. 77 EXE 23/2011-30 odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. S ohledem na výše učiněný závěr se již Ústavní soud nezabýval dalšími stěžovatelem v ústavní stížnosti uváděnými námitkami.

18. Vznesenou námitkou podjatosti se po vyjádřenísoudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické zabýval III. senát Ústavního soudu a v usnesení ze dne 23. 2. 2012 vyslovil, že uvedené soudkyně nejsou z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3779/11 vyloučeny.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru