Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3777/19 #1Usnesení ÚS ze dne 04.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Šumperk
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Šumperk
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3777.19.1
Datum podání22.11.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250b

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3777/19 ze dne 4. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. U., zastoupeného JUDr. Luborem Ludmou, advokátem, sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2019 č. j. 4 Tdo 645/2019-2053, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. října 2018 č. j. 2 To 176/2018-1970 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. června 2018 č. j. 4 T 32/2016-1928, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250b odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Těch se dle odsuzujícího rozsudku dopustil, stručně řečeno, tak, že si mezi roky 2008 a 2011 od různých osob a společností vypůjčil různé částky peněz, přičemž uvedeným subjektům uváděl nepravdivé informace o své majetkové situaci, v důsledku čehož nebyl schopen půjčky splatit a tím vznikla uvedeným subjektům škoda v řádech statisíců korun. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků a 6 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě svědeckých výpovědí a listinných důkazů, mapujících stěžovatelovy majetkové poměry (včetně listin z insolvenčního řízení). Dále okresní soud neuvěřil stěžovatelově obhajobě o významném příjmu ze zahraničí, neboť ten nebyl nijak doložen, jelikož stěžovatel předložil pouze pracovní smlouvu z roku 2004. Ze spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 6 T 33/2005 bylo zjištěno, že stěžovateli byly v té době odcizeny prostředky zaslané ze zahraničí, čímž však nedošlo k potvrzení, že by stěžovatel měl stabilní příjem v rozhodném období.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu. Rovněž dle odvolacího soudu se nepodařilo prokázat, že by stěžovatel disponoval v rozhodném období jakýmikoliv většími příjmy ze zahraničí.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle jeho odůvodnění většina stěžovatelových námitek nespadala pod žádný z tzv. dovolacích důvodů. V hodnocení soudů nižších stupňů není přítomen tzv. extrémní rozpor, neboť všechny závěry soudů jsou logické a snadno odvoditelné z jednotlivých důkazů.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy v jeho trestní věci otočily u klíčové okolnosti důkazní břemeno z obžaloby na obhajobu. Stěžovatel několika důkazy prokazoval existenci jeho pracovního poměru v zahraničí. Ačkoliv obžaloba dokonce ani neoznačila jediný důkaz potvrzující něco jiného, soudy dospěly k závěru, že stěžovatelovy příjmy ze zahraničí se potvrdit nepodařilo. Uvedené příjmy ze zahraničí byly navíc předmětem jiného trestního řízení, kde byly tyto příjmy stěžovateli, jakožto poškozenému, dvakrát na pobočce pošty odcizeny neznámým pachatelem, který odcizoval peníze z obálek i dalším osobám. Za nedostatečný důkaz tedy okresní soud považoval i soudní spis. Řadu důležitých okolností pak soudy zcela opomněly vyhodnotit (např. vyjádření poškozeného). Soudy nehodnotily kritérium společenské škodlivosti stěžovatelova jednání.

6. Stěžovatelovo stíhání bylo zahájeno na základě náhodné kontroly insolvenčních spisů, přičemž orgány činné v trestním řízení odhlédly od toho, že takto lze postihnout každého dlužníka, který sám podal insolvenční návrh. Skutečnost dobrovolného podání insolvenčního návrhu soudy rovněž nezohlednily. Rovněž tak měly být zohledněny splátky, které stěžovatel v rámci insolvenčního řízení učinil. Celé trestní stíhání, vzniklé pouze vytěžením insolvenčního spisu a nejspíše na podnět jednoho z poškozených po dlouhé době, považuje stěžovatel za nepřípustné.

7. Dále stěžovatel poukazuje na nepřípustnou nevěrohodnost vyšetřujícího policisty, který měl být pro mnohá pochybení a zjevnou podjatost dle stěžovatele z trestního řízení vyloučen, což se nestalo a došlo proto k porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. - na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny). Dále stěžovatel namítá, že daný případ má civilní povahu a došlo tedy k překročení zásady subsidiarity trestní represe. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (čl. 83 Ústavy), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Shora uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. V podrobnostech lze již uvést jen následující.

12. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování vybraných bodů uplatněné obhajoby, s níž se však soudy dostatečně vypořádaly. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat a lze odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění jak napadených rozhodnutí, tak rozhodnutí soudů nižších soudů. Vzhledem k jeho postavení (viz sub 9 a 10) není jeho úkolem, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu,

nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

13. Obecné soudy se především zevrubně vypořádaly se stěžovatelovou námitkou o existenci relevantních příjmů ze zahraničí. Logicky a srozumitelně přitom uvedly důvody, pro které nelze považovat takové tvrzení za věrohodné. Jejich hodnocení přitom nelze z hlediska ústavních principů cokoliv vytknout.

14. Stejně tak se soudy řádným způsobem vypořádaly s otázkou podjatosti jednoho z policistů. K tomu lze navíc poznamenat, že předmětem podané ústavní stížnosti nemůže být činnost policie, nýbrž pouze ústavní konformita napadených soudních rozhodnutí. Soudy pak otázku případné svévole ze strany policie posoudit neopomněly, výslovně se s ní vypořádaly a své rozhodnutí navíc opřely většinou o důkazy, které byly na policii zcela nezávislé.

15. Odmítnout je pak třeba i námitku nepřípustnosti hledání důkazů v insolvenčním spise. Takovému postupu nic nebrání. Insolvenční spis je navíc z větší části veřejně dostupný, a tudíž tím spíše státní orgány, zkoumající majetkové poměry dlužníka, z něj mohou čerpat informace. Skutečnost, že dlužník sám (dobrovolně) podá insolvenční návrh, nevylučuje jeho trestněprávní odpovědnost. Opačný názor by byl zcela absurdní, neboť vedle jednoho dobrodiní v možnosti využití prostředků insolvenčního práva by se dlužníkovi dostalo dobrodiní trestněprávní nepostižitelnosti.

16. Vzhledem k mírnosti stěžovateli uloženého trestu je zřejmé, že soudy vzaly v potaz jeho chování a snahu částečně odčinit následky trestného činu. Zároveň je však vzhledem k výši způsobené škody a časovému a kvantitativnímu rozsahu trestné činnosti zřejmé, že uspokojivým prostředkem nápravy nemohou být instituty soukromého práva.

17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru