Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3767/17 #1Usnesení ÚS ze dne 09.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
zavinění/úmyslné
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3767.17.1
Datum podání01.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3767/17 ze dne 9. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Pelcem, advokátem se sídlem Praha 1, V Jámě 699/5 proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017 č. j. 4 Tdo 1113/ 2017-31, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2017 č. j. 2 To 35/ 2017-782 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. 46 T 5/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jímž byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen pouze ve výroku o trestu a stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovatel navrhuje také zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že trestní soudy nesprávně do škody, kterou měl svým činem způsobit, započítaly i částku 1 580 000 Kč, jíž poškozenému vrátil. Celková výše způsobené škody tak mohla činit maximálně 3 420 000 Kč, takže jeho čin by musel být posuzován mírněji, pouze podle ustanovení § 209 odst. 4 trestního zákoníku. Podle jeho názoru nebyla v průběhu trestního řízení ani dostatečně prokázána existence podvodného úmyslu. V této souvislosti zdůrazňuje, že peníze, které od poškozeného obdržel na základě uzavřené smlouvy, měly být zhodnoceny obchodní transakcí, jejíž riskantnost si poškozený musel uvědomovat. Protože k tomuto zhodnocení nedošlo, stěžovatel se cítí být trestán pouze za to, že nebyl schopen dostát svým smluvním závazkům.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel opakovaně uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Ústavní soud zároveň konstatuje, že trestní soudy se těmito jeho námitkami pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.

Pokud jde o námitku, že do škody způsobené trestným činem neměla být započítána částka 1 580 000 Kč, kterou stěžovatel poškozenému vrátil, trestní soudy ji odmítly s tím, že v příčinné souvislosti s trestným jednáním stěžovatele vznikla škoda 5 000 000 Kč. Poskytnutí právě této částky bylo totiž sjednáno ve smlouvě uzavřené s poškozeným, přičemž tuto částku také poškozený stěžovateli skutečně poskytl. Částku, kterou stěžovatel následně poškozenému zaplatil, trestní soudy vyhodnotily jako snahu stěžovatele oddálit své odhalení a zároveň jako snahu nahradit způsobenou škodu, přičemž Vrchní soud v Olomouci k této skutečnosti také přihlédl při vyměřování výše trestu.

Ústavní soud považuje právní závěry trestních soudů za bezchybné. Trestný čin podvodu je dokonán již okamžikem, kdy dojde k obohacení pachatele či jiné osoby, a za škodu je proto třeba považovat celou částku, kterou pachatel na poškozeném vylákal. Pozdější vrácení takto získaných finančních prostředků nebo jejich části je považováno pouze za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít vliv toliko při úvahách soudu o výši trestu a náhradě škody (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3824/12).

Otázce podvodného úmyslu, jehož prokázání stěžovatel zpochybňuje, věnovaly trestní soudy mimořádnou pozornost. Ústavní soud proto odkazuje zejména na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, který poukázal na rozpory v jednotlivých tvrzeních stěžovatele a logicky zpochybnil věrohodnost jím uváděných údajů (č. l. 6-7). Nalézací soud dále podrobně a precizně odůvodnil svůj závěr, že stěžovatel podával poškozenému nepravdivé informace, jež měly vytvářet dojem o reálnosti obchodu, k jehož provedení byly peněžní prostředky půjčené poškozeným určeny, přičemž zejména šlo o smyšlené informace o zapojení švýcarské banky do vlastního obchodu (č. l. 16). Krajský soud v Brně dovodil, že stěžovatel musel být minimálně srozuměn s tím, že zamýšlený obchod nebude s úspěchem realizován, a že tedy nebude schopen půjčenou peněžní částku poškozenému vrátit. Soud tento závěr přitom opíral o rozumové schopnosti stěžovatele, jeho vzdělání a dlouhodobou existenci kontaktů v ekonomických vztazích (č. l. 18-19). Tuto argumentaci dále vhodně doplnil odvolací soud (srov. č. l. 7-8 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). Ústavní soud považuje tyto úvahy a závěry trestních soudů za zcela racionální a neshledává v nich žádný logický rozpor.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru