Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 376/2000Nález ÚS ze dne 23.05.2001Rozsah a změna vzájemné vyživovací povinnosti manželů. Odmítnutí provedení navrhovaných důkazů. Rovnost účastníků řízení.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVýživné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 78/22 SbNU 161
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.376.2000
Datum vyhlášení28.05.2001
Datum podání21.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 91 odst.2, § 96 odst.1, § 91 odst.1, § 99


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 376/2000 ze dne 23. 5. 2001

N 78/22 SbNU 161

Rozsah a změna vzájemné vyživovací povinnosti manželů. Odmítnutí provedení navrhovaných důkazů. Rovnost účastníků řízení.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti D. Š-ové.,

proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 Co

50/2000, ze dne 19. 4. 2000, za účastni Krajského soudu v Hradci

Králové, jako účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 Co

50/2000, ze dne 19. 4. 2000, a rozsudek Okresního soudu

v Náchodě, čj. 8 C 98/99-58, ze dne 18. 11. 1999, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl potvrzen

rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 11. 1999, čj. 8

C 98/99-58, kterým byla zrušena povinnost žalobce platit

stěžovatelce výživné v částce 4.000,- Kč měsíčně, stěžovatelka

uvádí, že v řízení před tímto soudem došlo k porušení jejích

ústavních práv a svobod zaručených čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl.

96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále pak

ústavních práv a svobod zaručených čl. 32 odst.1 a odst. 4, čl.

37 odst. 3 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") a porušení jejího zákonného práva na výživné

od jejího manžela ve smyslu ust. § 91 odst. 1 a odst. 2 zákona č.

94/1963 Sb., zákona o rodině (dále jen "zákon o rodině").

V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě

uvedla, že krajský soud, stejně tak jako i okresní soud,

nerespektovaly v předmětné věci o zrušení vyživovací povinnosti

rovné postavení účastníků řízení, neboť tyto soudy nezkoumaly

a nehodnotily změnu poměrů na straně žalobce, pouze zkoumaly

a hodnotily zlepšení majetkových poměrů na straně stěžovatelky.

Přestože stěžovatelka předkládala v řízení řadu důkazů svědčících

taktéž o změně poměrů žalobce, soudy je dle jejího tvrzení bez

náležitého zkoumání nehodnotily objektivně a dostatečně, zejména

pak nehodnotily majetkový prospěch žalobce při provozování jeho

podnikatelských aktivit. Dále stěžovatelka namítá, že jí v řízení

před okresním a stejně tak i krajským soudem nebyla poskytnuta

možnost, aby se mohla vyjádřit ke všem změnám poměrů účastníků

řízení a prováděným důkazům, zejména k důkazům, vztahujícím se

k majetkovým poměrům druhého účastníka řízení, tedy žalobce.

Z tohoto, jakož i z dalších důvodů, domáhá se stěžovatelka zrušení

ústavní stížností napadeného rozsudku.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, který v něm především

odkazuje na to, že ústavní stížnost stěžovatelky je ve svém obsahu

opakováním důvodů odvolání do rozsudku okresního soudu, a dále

odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že navrhuje, aby

Ústavní soud stížnost zamítl.

Vedlejší účastník, Ing. M. Š., se ve lhůtě určené Ústavním

soudem k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Dále si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu

v Náchodě, sp. zn. 8 C 98/99, z něhož zjistil, že rozsudkem tohoto

soudu ze dne 18. 11. 1999, čj. 8C 98/99-58, byla zrušena

vyživovací povinnost Ing. M. Š., tedy žalobce v řízení před

obecnými soudy, vůči stěžovatelce. Na základě provedeného

dokazování okresní soud dospěl k závěru, dle něhož došlo k takové

změně poměrů na straně obou účastníků řízení, jež neodůvodňují

další trvání povinnosti žalobce platit žalované (stěžovatelce)

výživné manželky v částce 4.000,- Kč, přiznané rozsudkem Okresního

soudu v Náchodě ze dne 23. 12. 1997, čj. 11 C 51/97-49,

potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové dne 15. 3.

1999, čj. 18 Co 137/98-113. Provedené důkazní řízení bylo zaměřeno

k výši finančních prostředků, které stěžovatelka získala prodejem

domu v L., a následně byl pak, jak plyne z odůvodnění rozsudku

soudem I. stupně, učiněn závěr, že s ohledem na to, že

stěžovatelka obdržela finanční prostředky, ze kterých je schopna

si zajišťovat své potřeby dostatečně, jsou dány podmínky pro

zrušení vyživovací povinnosti žalobce k ní.

K odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku okresního

soudu o zrušení vyživovací povinnosti rozhodl krajský soud ústavní

stížností napadeným rozhodnutím tak, že rozsudek soudu prvního

stupně potvrdil. Ve svém odůvodnění odvolací soud odkázal

především na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a dále pak

uvedl, že "zvýšení příspěvku (patrně měl na mysli zvýšení rozsahu

vyživovací povinnosti, o "příspěvek" se jedná v případě výživného

rozvedeného manžela dle § 92 odst. 1 zákona o rodině) nebylo

požadováno, bylo by proto nadbytečným v rámci tohoto řízení

provádět důkazy nově ověřující současné poměry žalobce." S tímto

právním názorem obecného soudu se Ústavní soud neztotožňuje, a to

z důvodů, jak dále uvedeno.

Rozsah vzájemné vyživovací povinnosti manželů, tedy vzájemné

vyživovací povinnosti trvající po celou dobu existence manželství,

tak jak je upraven zákonem o rodině, stanoví soud tehdy, jestliže

některý z manželů tuto svou povinnost neplní dobrovolně buď vůbec

nebo v dostatečné míře, na návrh dotčeného manžela tak, aby hmotná

a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Z toho vyplývá

povinnost soudu zjišťovat výši majetku a závazků obou manželů,

a to zejména v případě, kdy strany tohoto řízení, tedy každý

z manželů, plní vůči soudu nejen svou povinnost tvrzení, tedy

tvrdí všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, ale taktéž

označí důkazy k jejich prokázání. Pakliže obecný soud provede

převážně důkazy svědčící pouze ve prospěch jedné strany řízení

a odmítne provést navržené důkazy k prokázání tvrzení druhé

strany, dopouští se porušení zásady rovnosti účastníků řízení,

a tím i práva na spravedlivý proces.

Shora uvedené platí stejným způsobem i v případě, kdy již

bylo o výživném pravomocně rozhodnuto a soud na návrh, odůvodněný

podstatnou změnou poměrů, rozhoduje o změně či zrušení vyživovací

povinnosti. I v této situaci je nutno respektovat ustanovení § 91

odst. 2 zákona o rodině a posoudit změněné poměry komplexně.

Je-li v návrhu požadována jakákoliv změna rozsahu vyživovací

povinnosti, je vždy nezbytné pro určení její důvodnosti zjistit

majetkové poměry každého z manželů, a to z důvodu, že stanovený

rozsah vyživovací povinnosti se odvíjí od "hmotné a kulturní

úrovně obou manželů".

Předmětem žaloby v dané věci byl návrh žalobce na zrušení

jeho vyživovací povinnosti vůči manželce, odůvodněný změnou poměrů

podle ustanovení § 99 odst. 1 zákona o rodině, a to v souvislosti

s finančními prostředky, které stěžovatelka získala prodejem domu

v L. Zmíněné zákonné ustanovení takové rozhodnutí soudu o změně

výše výživného připouští za předpokladu, že došlo ke změně poměrů,

a to za podmínek, které stanoví ustanovení § 91 odst. 2 a § 96

odst. 1 zákona o rodině.

Pouze změna závažnějšího rázu odůvodňuje pak závěr, že jsou

podmínky pro nové rozhodnutí o vyživovací povinnosti dané změnou

poměrů. V opačném případě by šlo o nepřípustnou reparaci

pravomocného soudního rozhodnutí, jímž jsou jak účastníci, tak

i soud, vázáni. V každém jednotlivém případě je proto třeba znovu

na základě důkazního řízení zjistit u účastníků řízení aktuální

výši příjmů a konkrétní osobní a majetkové poměry, míru jejich

potřeb danou povahou práce, způsobem života, zdravotním stavem

apod. Při rozhodování o změně rozhodnutí soudu je přitom třeba

vždy vyjít ze spisového materiálu vztahujícího se k řízení, v němž

bylo vydáno předcházející rozhodnutí o výživném. Pouze

z posouzení změny poměrů, za nichž bylo vydáno předcházející

rozhodnutí, a těch poměrů, vzhledem k nimž je reparace soudního

rozhodnutí navrhována, lze učinit závěr, že jsou dány předpoklady

pro změnu rozhodnutí soudu o výživném, tedy závěr, že výživné

stanovené v předchozím rozhodnutí již neodpovídá změněným poměrům,

a to jak na straně osoby k výživě povinné, tak na straně osoby

k výživě oprávněné.

Z obsahu spisu je patrno, že obecný soud v řízení provedl

sice řadu důkazů, přesto však Ústavní soud, který jako orgán

ochrany ústavnosti musí zkoumat, zda řízení jako celek bylo

spravedlivé, zda v řízení byly dodrženy principy spravedlivého

procesu, mezi jehož hlavní znaky patří princip rovnosti zbraní, je

nucen konstatovat, že k plnému uplatnění práva stěžovatelky,

prokázat prostřednictvím provedení jí navržených důkazů pravdivost

tvrzených skutečností, posuzovaný proces zatím nevyhověl.

Odmítnutím provést důkazy, které by vedly ke zjištění

skutkového stavu věci požadovaného ustanoveními hmotného práva, ve

svém důsledku v tomto posuzovaném případě znamená porušení práva

na spravedlivý proces, tak jak jej zaručuje článek 36 odst. 1

Listiny, dle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu. Tato ústavní zásada

přiznává právo na soudní ochranu a zaručuje každému zákonné

a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za

plného respektování podmínek plynoucích z článku 95 odst. 1 Ústavy

ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, ve věci

této ústavní stížnosti, tedy mimo jiné zejména zákonem o rodině.

Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že v řízení o ústavní

stížnosti stěžovatelkou předložené důkazy sám nehodnotil, neboť,

jak již uvedl, respektuje, že tato činnost náleží především

obecným soudům, nicméně jakkoliv z odůvodnění rozsudku okresního

soudu je patrná snaha se věcí zabývat s náležitou pozorností,

nelze přehlédnout, že v odůvodnění jeho rozhodnutí, stejně jako

v odůvodnění odvolacího soudu, je kladen důraz na ty důkazy, které

svědčí v neprospěch stěžovatelky, zatímco důkazy svědčící ve

prospěch jejího tvrzení, nebyly soudem vůbec provedeny.

Ústavní soud tedy sdílí názor stěžovatelky, že rozhodnutím

obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod.

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro

porušení shora uvedených ústavně zaručených práv podle § 82 odst.

2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

o Ústavnímsoudu, vyhověl a shora označené rozhodnutí podle § 82

odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. května 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru