Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3737/16 #2Usnesení ÚS ze dne 25.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty
odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkdetence
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3737.16.2
Datum podání11.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 82


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3737/16 ze dne 25. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti P. P., zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem, sídlem Lípová 474/14, 120 00 Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 44 L 248/2016-5 ze dne 13. 4. 2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 44 L 248/2016-4 ze dne 13. 4 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále práv F. P. (otce stěžovatelky, dále také "pacient" či "umístěná osoba") garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny a konečně práv S. P. (matky stěžovatelky, manželky pacienta) garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 5 Listiny.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených dokumentů ze zdravotnické dokumentace, vyžádaného vyjádření a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (sp. zn. 44 L 248/2016) a vyžádaného vyšetřovacího spisu Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 2, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality sp. zn. KRP 180994 TČ/2016, který obsahuje i znalecký posudek (vycházející z lékařské a ošetřovatelské dokumentace), ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 44 L 248/2016-4 ze dne 13. 4 2016 bylo výrokem I. rozhodnuto o zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí umístěného F. P. do zdravotního ústavu. Výrokem II. pak byl umístěnému F. P. pro řízení o přípustnosti převzetí ustanoven opatrovník JUDr. Josef Bělohlávek. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 44 L 248/2016-5 ze dne 13. 4 2016 bylo rozhodnuto, že soud souhlasí s převzetím umístěného F. P. do zdravotního ústavu - Fakultní nemocnice v Motole (výrok I.) a bylo upuštěno od doručení rozhodnutí umístěnému pacientovi (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.).

Otec stěžovatelky F. P. se dle ústavní stížnosti dlouhodobě léčil s cukrovkou (dle znaleckého posudku také se zhoršenou funkcí ledvin, vysokým tlakem a onemocněním srdce). Byl nicméně dle ústavní stížnosti schopen sám chodit po bytě, provádět osobní hygienu, stravovat se či se dívat na televizi a číst noviny. Dva dny poté, co dne 9. 4. 2016 upadl v koupelně a začal si stěžovat na bolest nohy, jej Nemocnice na Homolce telefonicky informovala, že s ohledem na výsledky provedených krevních testů by měl navštívit obvodního lékaře. Ten následně sdělil rodině, že F. P. je v akutním ohrožení života (pro podezření na embolii, resp. trombózu) a musí neprodleně odjet na vyšetření do nemocnice. Na oddělení urgentního příjmu Fakultní nemocnice Motol nebyla při samotném vyšetření přítomna manželka pacienta (zůstala za dveřmi), přičemž pacient sám dle záznamu o ošetření na urgentním příjmu nevěděl, proč se v nemocnici nachází (což stěžovatelka interpretuje tak, že se pacient cítil dobře, a proto neviděl důvod k pobytu v nemocnici). Pacient podle záznamů z dokumentace nebyl orientován v místě a čase.

V nemocnici byla zjištěna dekompenzace cukrovky a konstatováno podezření na infekční komplikaci (erysipel), pacient byl proto uložen na interní kliniku. Pacient dle ústavní stížnosti s hospitalizací nesouhlasil, rodina však byla ráda, že přes noc v nemocnici zůstane. Nemocnice dne 12. 4. 2016 oznámila Obvodnímu soudu pro Prahu 5 převzetí pacienta bez jeho písemného souhlasu. O den později obvodní soud vydal ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž mimo jiné udělil souhlas s převzetím pacienta dle § 83 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních. Z vyjádření vyšetřujícího lékaře bylo dle rozhodnutí zjištěno, že další hospitalizace pacienta je nezbytná, pacient je nesoběstačný, vyžaduje ošetřovatelskou a lékařskou péči a není schopen vzhledem ke zdravotnímu stavu právně jednat (byl přijat ve stavu vylučujícím udělení souhlasu s hospitalizací).

Dle ústavní stížnosti byl mezitím pacient při vědomí a komunikoval, v nemocnici byl ale nespokojený a chtěl domů. Dle znaleckého posudku došlo záhy po přijetí do péče ke zhoršení mentálních funkcí a dne 13. 4. 2016 byla sepsána rozvaha o dalším řešení. Vzhledem ke zhoršení chůze nebylo možné propuštění do domácí péče, pacient se nacházel v predialyzační fázi renální insuficience (selhání ledvin). Dne 17. 4. 2016 pak došlo ke zhoršení kognitivních funkcí, pacient bil personál, nespolupracoval. Dne 21. 4. 2016 hovořila lékařka s manželkou pacienta o převzetí do domácí péče, což manželka odmítla. Pacient byl indikován k překladu na Centrum následné péče, k čemuž ale bylo potřeba vyřešit aplikaci výživy. Plného příjmu ústy se totiž nepodařilo dosáhnout a zavedení PEG (perkutánní endoskopické gastrostomie) rodina pacienta razantně odmítala, a tak od něj bylo dočasně upuštěno. Rodina následně přes upozornění na rizika pacienta opakovaně krmila a dne 27. 4. 2016 došlo k vyzvracení žaludečního obsahu, pročež byl perorální příjem ukončen. Byla diagnostikována aspirační bronchopneumonie (akutní zánět plic způsobený vdechnutím žaludečního obsahu; v návaznosti na krmení pacienta rodinou), u pacienta se navíc nadále zhoršoval stav vědomí a dne 9. 5. 2016 byl popsán jako sopor (druhý stupeň poruchy vědomí - reakce až na bolest). Téhož dne došlo s ohledem na pokračující problém nedostatečného perorálního příjmu k zavedení PEG. V noci z 11. 5. na 12. 5. 2016 pacient umírá, jako příčina uvedena bronchopneumonie.

Dne 11. 5. 2016 podala stěžovatelka trestní oznámení na lékaře Fakultní nemocnice Motol. Dne 7. 6. 2016 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci tohoto oznámení, a to pro podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Dne 7. 10. 2016 byl vypracován znalecký posudek, který na straně nemocnice neshledal žádné pochybení, naopak mimo jiné konstatoval, že rodinní příslušníci neakceptovali závažnost stavu F. P., vstupovali do léčebného procesu a nebyli ochotni nabídnout případné řešení. Podle posudku stav, při kterém dochází ke stížnostem, slovnímu napadání lékařů i ošetřovatelského personálu a nahrávání personálu na záznamová zařízení, je pro jakoukoli péči o pacienta velmi obtížný a nevede ke zlepšení kvality péče, ale k volení nekonfliktních rozhodnutí. Zasahování do zdravotnické péče a zpochybňování lékařských postupů a nerespektování řádu nemocnice bylo dle znalce naprosto kontraproduktivní.

Dne 19. 8. 2016 podala stěžovatelka žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu (dle § 157a odst. 1 trestního řádu), v němž nesouhlasila s přibráním znalce. Dne 22. 9. 2016 byla tato žádost Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 5 posouzena jako nedůvodná. Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 2, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality č. j. KRPA-180994-25/TČ/2016-001271 ze dne 24. 10. 2016 byla předmětná trestní věc odložena s tím, že je zřejmé, že se podezřelý lékař žádného trestného činu na osobě F. P. nedopustil.

Dne 11. 11. 2016 podala stěžovatelka ústavní stížnost, a to z důvodu porušení ústavně zaručených práv jejího otce, matky i jí samotné. Pokud jde o práva F. P., ta měla být porušena tím, že byl po dobu jednoho měsíce držen bez svého souhlasu ve zdravotním ústavu, kde byl proti své vůli podrobován lékařským zásahům do tělesné a duševní integrity, kterým nakonec podlehl. Napadená usnesení obvodního soudu nebyla F. P. (ani jeho rodině) nikdy doručena, tudíž se nikdy nedozvěděl ani o důvodech svého zadržení, ani o tom, že byl soudní cestou osobní svobody zbaven. Nemohl se tudíž údajně proti detenci bránit.

Porušení práva na spravedlivý proces svého otce spatřuje stěžovatelka právě v nedoručení rozhodnutí o detenci, ale i v tom, že toto rozhodnutí postrádá podrobnější odůvodnění. Porušení práva na spravedlivý proces i práva na osobní svobodu vedlo k porušení dalších práv - práva nebýt podroben krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení a práva na zachování lidské důstojnosti. Práva stěžovatelky a její matky pak byla porušena tím, že byly zcela vyloučeny z možnosti chránit práva a zájmy F. P. v detenčním řízení, např. v pozici opatrovníka v řízení nebo jej zastupovat při podání odvolání či v dalším řízení o přípustnosti držení v nemocnici. Tím, že soud i nemocnice zcela vyloučily rodinné příslušníky z řízení a nikdy jim nesdělily, že F. P. byl zbaven svobody či že bylo zahájeno detenční řízení, bylo údajně porušeno i jejich právo dle čl. 5 Listiny. Porušeno mělo být i jejich právo na rodinný život, jelikož jejich otec, resp. manžel byl bezdůvodně omezen na svobodě a nemohl se vrátit domů.

Stěžovatelka v napadených rozhodnutích spatřuje pět základních otázek s ústavněprávní relevancí. Prvně jde o otázku vůbec důvodnosti podání návrhu na udělení souhlasu s detencí, dále nedostatky v odůvodnění rozhodnutí, nevyslechnutí umístěného v detenčním řízení, absenci jeho efektivního právního zastoupení a nemožnost přístupu k odvolacímu soudu, resp. absenci možnosti využít dalších prostředků k ochraně práva (jednak nedoručením usnesení, jednak chybným poučením).

Stěžovatelka nechápe, proč byl jejímu otci ustanoven opatrovník, ačkoli byl zcela svéprávný. Alternativou mohlo být ustanovení opatrovníkem někoho z členů rodiny, k čemuž soud z neznámých důvodů nepřistoupil. Ustanovený opatrovník pak členy rodiny o řízení vůbec neinformoval, a na napadená usnesení ani nereagoval opravnými prostředky. Soudkyně v rozhodnutí uvádí, že vycházela z vyjádření ošetřující lékařky, podle níž pacient nebyl schopný právně jednat, nechápal obsah sdělení, nebyl schopen si vybrat opatrovníka ani se sám o sebe starat. Tyto informace však nemocnice údajně nebyla oprávněna soudu poskytnout a hodnotit schopnost svéprávného pacienta právně jednat. Toto hodnocení může učinit pouze soud v řízení o omezení svéprávnosti, a proto měl soud podrobit vyjádření lékařky ostré kritice.

Na základě uvedeného vyjádření soud navíc ani usnesení pacientovi nedoručoval, což údajně bylo v rozporu s § 79 zákona o zvláštních řízeních soudních. V důsledku toho napadená usnesení nikdy nenabyla právní moci a otec stěžovatelky byl v nemocnici držen protiústavně. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1974/14 ze dne 23. 3. 2015.

V ústavní stížnosti je obšírně popisován pobyt pacienta v nemocnici, stěžovatelka tvrdí, že s ní lékaři nekomunikovali, nevolili adekvátní léčbu, provedli PEG bez vědomí rodiny, prováděli i další úkony, které byly pro pacienta bolestivé či nevhodné (dle stěžovatelky dokonce personál bolestivými úkony pacienta trestal za to, že ošetřování odmítal), diagnostikovali pacientovi demenci bez patřičného vzdělání v oboru, nepřesně a neúplně vyplňovali zdravotnickou dokumentaci a odmítali pacientovi trpělivě poskytovat jídlo.

Pokud jde o průběh řízení před Ústavním soudem, po obdržení akceptačního dopisu a zjištění, že ve věci má rozhodovat IV. senát Ústavního soudu (ve složení z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové), stěžovatelka podala námitku podjatosti "celého Ústavního soudu" (i když konkrétně namítala podjatost právě členů IV. senátu a předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského) a dožadovala se toho, aby ve věci rozhodovala Kateřina Šimáčková.

Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3737/16 ze dne 7. 2. 2017 bylo rozhodnuto, že Vladimír Sládeček, Milada Tomková ani Jan Musil nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci.

Ústavní soud následně zaslal ústavní stížnost Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k vyjádření, v němž soud konstatoval, že vycházel jednak z oznámení nemocnice, a zejména z vyjádření ošetřujícího lékaře, podle něhož pacient nebyl schopen právně jednat, tento stav nebyl způsoben duševní poruchou, důvody hospitalizace trvaly a zdravotní stav vyžadoval poskytnutí neodkladné péče. Obvodní soud je toho názoru, že tento důkaz neměl důvod zpochybňovat, neměl navíc ani povinnost pacienta vyslýchat. Pokud jde o doručování, usnesení v souladu se zákonem doručil opatrovníkovi a zdravotnímu ústavu (v důsledku čehož byl výrok II. usnesení č. j. 44 L 248/2016-5, podle něhož se upouští od doručení umístěnému, údajně nadbytečný). Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje obvodní soud za dostačující, opatrovníka z řad advokátů pak jmenoval z toho důvodu, že nemocnice neuvedla žádnou kontaktní osobu. Dovolává-li se stěžovatelka aplikace § 79 zákona o zvláštních řízeních soudních, zjevně dle soudu přehlíží § 83 odst. 5 téhož zákona, podle kterého se § 79 na předmětné řízení nepoužije.

V replice k tomuto vyjádření stěžovatelka vesměs pouze zopakovala své námitky proti postupu nemocnice při ošetřování a léčbě pacienta.

Ústavní stížnost je podána osobou zjevně neoprávněnou, je opožděná, a nadto zčásti nepřípustná.

K uvedeným porušením stěžovatelčiných práv dle ústavní stížnosti došlo rozhodnutími soudu vydanými v řízení, jehož nebyla stěžovatelka účastníkem. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) ovšem přiznává aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí jen osobě, která byla účastníkem řízení vedoucího k vydání tohoto rozhodnutí, pročež ústavní stížnost neúčastníka je podána osobou zjevně neoprávněnou.

Teoreticky nelze vyloučit, že postupem v průběhu soudního řízení dojde k porušení práv osob, které nejsou jeho účastníky. V takovém případě by šlo o "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. I kdyby však Ústavní soud posuzoval stěžovatelčinu ústavní stížnost - ve prospěch stěžovatelky v rozporu s jejím petitem - jako stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, bylo by ji nutno odmítnout.

Ústavní stížnost proti jinému zásahu veřejné moci lze totiž podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu dozvěděl (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Ačkoli přitom stěžovatelka tvrdí, že o detenčním řízení vůbec nevěděla, z vyšetřovacího spisu je patrné, že to není pravda. Z části zdravotní dokumentace založené ve vyšetřovacím spise (dekurs ze dne 27. 4 - 28. 4. 2016) vyplývá, že dne 27. 4. 2016 si stěžovatelka i její matka stěžovaly na postup nemocnice, přičemž protiprávním mělo být i oznámení detenčnímu soudu o přijetí pacienta, neboť namítaly, že mají plné právo za otce, resp. manžela rozhodovat samy. Ústavní soud přitom nemá žádný důvod se domnívat, že by zrovna tato část zdravotní dokumentace byla nemocnicí vyplněna nepravdivě. Uvedený záznam je koneckonců i v souladu s podaným vysvětlením doc. Horáčkové učiněným dne 21. 6. 2016, v němž lékařka policii sdělila, že ji stěžovatelka obvinila z trestného činu, který měl spočívat právě v oznámení detenčnímu soudu.

Stěžovatelka tedy nejpozději dne 27. 4. 2016 věděla o tom, že bylo podáno oznámení Obvodnímu soudu pro Prahu 5 o přijetí pacienta neschopného podat s hospitalizací informovaný souhlas. V ten moment si tudíž musela být vědoma nejen toho, že její otec je bez svého souhlasu hospitalizován (což věděla od začátku), ale i že probíhá (resp. probíhalo) řízení o detenci, a to bez ustanovení její osoby opatrovníkem či jiného jejího zapojení do řízení (neboť o tom by byla informována). Posuzovanou ústavní stížnost však podala až dne 11. 11. 2016, tedy zjevně po zákonem stanovené lhůtě.

Nelze navíc přehlížet, že stěžovatelka v ústavní stížnosti sama připouští, že manželka F. P. byla ráda, že její manžel v nemocnici zůstane přes noc. Tomu pak odpovídá i stěžovatelčin výslech na policii ze dne 26. 5. 2016, v němž sdělila, že přes pacientův nesouhlas byla rodina přesvědčena, že je pacient v ohrožení života, a pokusila se jej k hospitalizaci přemluvit. V tomto přesvědčení rodina nemocnici dne 11. 4. 2016 opustila (aniž by podnikla jakékoli kroky k propuštění pacienta). S počátečním držením otce v nemocnici tedy navzdory jeho negativní reakci stěžovatelka souhlasila, proti případnému dalšímu držení pak mohla jako osoba blízká kdykoli brojit postupem dle § 82 zákona o zvláštních řízeních soudních, což však neučinila. Pokud tedy stěžovatelka spatřovala porušení práva na rodinný život nezákonným držením otce v nemocnici, proti kterému údajně nemohla kvůli postupu nemocnice a soudu nijak zasáhnout, je ústavní stížnost v této části i nepřípustná, jelikož s přijetím do nemocnice stěžovatelka zjevně souhlasila a vůči dalšímu držení nebyly vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytoval (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K tomu Ústavní soud pro doplnění dodává, že z dostupných záznamů ze zdravotnické dokumentace vyplývá, že nemocnice v průběhu hospitalizace dokonce nabízela rodině převzetí pacienta do domácí péče, což ale rodina prozatím odmítala (viz opět např. dekurs ze dne 27. 4 - 28. 4. 2016; viz i shrnutí zdravotnické dokumentace obsažené ve znaleckém posudku). I v replice k vyjádření obvodního soudu stěžovatelka uvádí, že nemocnici rodina sdělila, že si pacienta odveze do tří dnů po vyšetření jiným lékařem.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení nejen práv svých, ale i práv svého otce a matky. Krom již uvedených důvodů odmítnutí je v této části ústavní stížnost nutno odmítnout i proto, že stěžovatelka není oprávněna podávat ústavní stížnost za jiné osoby. V řízení o ústavní stížnosti totiž neplatí tzv. actio popularis, a stěžovatelka tak může namítat újmu výhradně na svých základních právech.

Konečně, Ústavní soud poznamenává, že důvodem odmítnutí ústavní stížnosti by mohla být již ta skutečnost, že stěžovatelka podáním zkreslených informací nedostála požadavkům § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého musí návrh mimo jiné obsahovat pravdivé vylíčení všech rozhodujících skutečností (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 248/04 ze dne 2. 5. 2005). Jádro ústavní stížnosti je totiž postaveno na tom, že rodina pacienta po celou dobu detence F. P. nevěděla nic o existenci detenčního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5. V ústavní stížnosti se tak např. uvádí, že rodina nebyla o zahájení detenčního řízení informována a že teprve až po smrti otce nalezla v okopírované zdravotnické dokumentaci oznámení MUDr. Gajdůškové o nedobrovolné hospitalizaci. Následně je argumentováno, že s dalšími relevantními materiály se stěžovatelka seznamuje až dne 25. 10. 2016 po nahlédnutí do předmětného spisu. Přitom jak již bylo řečeno, z části zdravotní dokumentace založené ve vyšetřovacím spise je patrné, že stěžovatelka o detenčním řízení věděla. Pochybnosti o dodržení § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pak vzbuzují i další části ústavní stížnosti, kdy např. stěžovatelka opakovaně uvádí, že kvůli přání otce měla udělat vše pro to, aby jej z protiústavního držení v nemocnici "dostala", zcela však zamlčuje, že rodině bylo nabízeno převzetí pacienta do domácí péče, což matka stěžovatelky odmítla (a stěžovatelka sama dne 27. 4. 2016 lékaři pouze sdělila, že tuto otázku teprve "bude řešit" převzetím do domácí péče nebo volbou jiného lůžka). Stěží lze tedy tvrdit, že byl otec stěžovatelky v nemocnici po celou dobu držen proti vůli rodiny.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a z části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Ústavní soud nevyčkával na obdržení "detailní zprávy o zbavení svobody otce a o průběhu nedobrovolné hospitalizace", kterou stěžovatelka dle zaslané repliky právě zpracovává. Postupoval tak jednak proto, že zákonem stanovená lhůta dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti poskytuje dostatečný prostor k prezentaci jakýchkoli ústavněprávních námitek. Nadto ze sdělení stěžovatelky nic nenasvědčuje tomu, že by se zpráva mohla jakýmkoli způsobem zabývat otázkou projednatelnosti ústavní stížnosti (tedy tím, zda je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou). Konečně, ze sdělení lze usuzovat, že zpráva je sepisována zejména pro účely řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2135/17, která se týká postupu orgánů činných v trestním řízení při vyšetřování trestního oznámení podaného stěžovatelkou. Tím se Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3737/16 nezabýval a zabývat nemohl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2017

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru