Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3735/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
Bezdůvodné obohacení
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3735.14.1
Datum podání27.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 671, § 457

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3735/14 ze dne 13. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Miroslava Filipa, zastoupeného JUDr. Otakarem Kracíkem, advokátem se sídlem Dobročovická 1687/34, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 151/2013-451 ze dne 8. 10. 2013 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 15 Co 151/2013-461 ze dne 8. 1. 2014 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1113/2014-479 ze dne 8. 9. 2014 ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i odkladu jejich vykonatelnosti, včetně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 12 C 229/2001-409 ze dne 21. 11. 2012.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele, v původním řízení žalovaného, dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") potvrdil zde citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ve výroku I. v části, kterou bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 3.301.250,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého naplněním skutkové podstaty majetkového prospěchu získaného z neplatného právního úkonu; změněn byl rozsudek nalézacího soudu toliko v části o úrocích z prodlení coby příslušenství této pohledávky a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zahrnující v to i náklady vzniklé státu (výroky II. a III.). Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, byť sám stěžovatel jako žalovaný na tuto ustálenou rozhodovací praxi v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně poukazoval. Stěžovatel poukázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v téže věci č. j. 33 Odo 944/2006-164 ze dne 31. 7. 2008, z něhož je dle názoru stěžovatele zřejmé, že pokud se týká časového vymezení bezdůvodného obohacení, je rozhodující pro jeho vznik okamžik, kdy stěžovatel měl jako žalovaný "předmět nájmu" k dispozici, tj. dne 7. 4. 1994, respektive dnem 31. 5. 1994, kdy došlo mezi účastníky k protokolárnímu předání a převzetí předmětu nájmu, a nikoli časové rozpětí od 15. 5. 1999 do 31. 10 1999, za které vedlejší účastník žalobou požadoval navrácení bezdůvodného obohacení. V takovém případě je dle stěžovatele třeba uzavřít, že se jednalo o quasi-nájem, u kterého je nutné stanovit obvyklé nájemné pro vyčíslení výše případného bezdůvodného obohacení, s čímž podle něj nepochybně souvisí též nutnost aplikace ustanovení § 671 tehdejšího občanského zákoníku o výši nájemného. S tím pak dle přesvědčení stěžovatele souvisí ustanovení § 7 zákona č. 116/90 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor v rozhodném znění, dle kterého platilo, že není-li výše nájemného nebo úhrada za podnájem upravena obecně závazným právním předpisem, stanoví se dohodou, kdy v této právní věci byla výše maximálního nájemného v době vzniku nájemního vztahu upravena obecné závazným právním předpisem, a to vyhláškou č. 585/90 Sb., což však soudy nevzaly v úvahu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy. V této spojitosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatele završen rozporovaným rozhodnutím dovolacího soudu. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o výlučnou pravomoc soudů obecných, do které není oprávněn Ústavní soud vstupovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Přitom z rozhodnutí žádného ze soudů není patrný jediný exces, kterého by se dopustily v procesu právního posouzení skutkového stavu, pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jejich rozhodnutí.

V posuzované věci nelze přehlédnout, že argumentace stěžovatele je postavena na předpokladu, že z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v téže věci č. j. 33 Odo 944/2006-164 ze dne 31. 7. 2008 plyne závěr, podle kterého je pro časové vymezení vzniku bezdůvodného obohacení rozhodující okamžik, kdy stěžovatel měl jako žalovaný "předmět nájmu" k dispozici, tj. 7. 4. 1994, respektive 31. 5. 1994. Zde je ovšem třeba poznamenat, že jednak takový závěr z citovaného judikátu vůbec nevyvěrá, jednak jde o bezpředmětnou úvahu v tom směru, že žalobou bylo požadováno vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít až v roce 1999, nikoli již v roce 1994. Nejvyšší soud zde toliko poukázal na irelevanci hodnocení skutečností vztahujících se k tomu, zda a jakým způsobem stěžovatel poskytnuté plnění (např. v podobě možnosti užívat nebytové prostory) konzumoval, resp. vůbec jak s plněním poskytnutým ze strany vedlejšího účastníka nakládal a využíval je.

Žalobou totiž bylo uplatněno právo na vydání bezdůvodného obohacení jen za období od 15. 5. 1999 do 31. 10. 1999, a již proto nelze aplikovat ani dříve platné právní předpisy regulující nájemné z nebytových prostor, ale ani ustanovení dříve platného občanského zákoníku vztahující se k nájmu, když jde o vztah z bezdůvodného obohacení, a nikoli o nájemní vztah, což dovolací soud v dostatečném rozsahu též ozřejmil a postačí tak na jeho odůvodnění v podrobnostech odkázat (str. 2 a 3 ústavní stížností napadeného usnesení). Ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. v části normující o výjimce z pravidla vázanosti petitem podle dispoziční zásady civilního procesu aplikovat též nebylo lze, neboť z žádného aplikovatelného právního předpisu konkrétní způsob "vypořádání" vztahu z bezdůvodného obohacení nevyplývá (a ze samé podstaty tohoto institutu ani nemůže). Jak přitom připomněl dovolací soud, ustanovení § 457 dříve platného občanského zákoníku, jež určuje vzájemnou vázanost práv a účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy, se uplatní pouze tehdy, plnily-li si obě strany (v žalovaném období), což není tento případ.

Ústavní soud tedy v závěrech obecných soudů učiněných v dané věci nic extrémního, nelogického či zásadně nespravedlivého nezjistil. Soudy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§ 157 odst. 2), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán.

Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti stejně jako návrh na projednání věci jako naléhavé podle § 39 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. ledna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru