Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 373/2000Nález ÚS ze dne 04.05.2001Dopad změny stavebněprávních předpisů na posouzení restitučního nároku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Stavba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 70/22 SbNU 113
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.373.2000
Datum vyhlášení10.05.2001
Datum podání20.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 373/2000 ze dne 4. 5. 2001

N 70/22 SbNU 113

Dopad změny stavebněprávních předpisů na posouzení restitučního nároku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti F.

Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

5. 4. 2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí

Okresního úřadu v Benešově, okresního pozemkového úřadu, ze dne

8. 12. 1999, čj. PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, za účasti Krajského

soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4.

2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, a rozhodnutí Okresního úřadu

v Benešově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 12. 1999, čj.

PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal,

s odvoláním na porušení základních práv a svobod, zaručených čl.

1, čl. 3, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 5. 4. 2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, okresního

pozemkového úřadu ze dne 8. 12. 1999, čj. PÚ 536/92,

748/93-4801-IV, že se do vlastnictví navrhovatele nevydává v něm

blíže specifikovaná nemovitost.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.

zn. 10 Ca 80/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno

následující:

Stěžovatel se svým návrhem domáhal před Okresním úřadem

Benešov - okresním pozemkovým úřadem - vydání přesně specifikované

nemovitosti, a to dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Restituční nárok

byl uplatněn včas a stěžovatel prokázal, že je oprávněnou osobou.

Okresní pozemkový úřad požádal nadřízený orgán, tj.

Ministerstvo zemědělství ČR, o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §

17 odst. 6 zákona o půdě, zda předmětná nemovitost spadá do režimu

tohoto zákona. Ministerstvo zemědělství ČR rozhodnutím ze dne 19.

6. 1997, čj. 2036/96-3152, rozhodlo, že tato nemovitost je

nemovitostí, na níž se vztahuje zákon o půdě ve smyslu ustanovení

§ 1 odst. 1 písm. a) a b). V dalším šetření potom bylo zjištěno,

že po převzetí nemovitosti do vlastnictví státu byly na základě

demoličního výměru odstraněny na ní se nacházející hospodářské

budovy, stodola a kolna, a na pozemku byla postavena prodejna

smíšeného zboží. Okresní pozemkový úřad dospěl k závěru, že dle

ustanovení § 139 b odst. 5 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb.,

stavebního zákona, ve znění zákona č. 83/1998 Sb. (dále jen

"stavební zákon"), se jedná o stavbu jednoduchou. Tento závěr se

opíral také o stanovisko referátu regionálního rozvoje Okresního

úřadu Benešov ze dne 18. 7. 1996.

Na základě svých zjištění okresní pozemkový úřad rozhodnutím

ze dne 16. 7. 1998, č.j. PÚ 563/92, 748/93-4801-III, uznal

restituční titul stěžovatele a rozhodl taktéž o vydání předmětné

nemovitosti. Do tohoto rozhodnutí podala odvolání osoba povinná

a dále pak i účastníci tohoto správního řízení.

Rozhodnutí bylo Krajským soudem v Praze na základě podaného

odvolání zrušeno rozsudkem ze dne 23. 3. 1999, čj. 44 Ca

208/98-63, a to zejména z toho důvodu, že nebylo spolehlivě

prokázáno, že za majetek převzatý státem nebyla vyplacena náhrada,

a nelze proto učinit úsudek o tom, je-li dodržen restituční titul

podle § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě. Dále krajský soud uvedl,

že pro případ dodržení restitučního titulu bude nezbytné doplnit

řízení za účelem zjištění, zda stavba prodejny má charakter stavby

jednoduché. Na základě závazného právního názoru soudu doplnil

pozemkový úřad řízení ve věci provedením výslechu svědků,

vyžádáním stanoviska 0kresního úřadu Benešov a zejména se v rámci

dalšího řízení zabýval splněním podmínky podle ustanovení § 11

odst. 1 písm. c) zákona o půdě v tom směru, zda stavba prodejny na

předmětné nemovitosti, o jejíž vydání se v řízení jedná, je

stavbou jednoduchou dle příslušných ustanovení zákona. V tomto

směru navrhl krajský soud odborné změření potřebných parametrů

stavby - prodejny - na místě samém. Dne 11. 10. 1999 se

uskutečnilo místní šetření za účelem změření potřebných parametrů

stavby za účasti účastníků řízení, zástupců okresního pozemkového

úřadu, stěžovatele a dále pak znalců z oboru statistiky z Ústavu

teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd České republiky.

V návaznosti na toto místní šetření byl dne 22. 11. 1999 předán

okresnímu pozemkovému úřadu znalecký posudek o parametrech stavby,

z jehož závěru vyplynulo, že stavba prodejny nesplňuje parametry

jednoduché stavby, neboť zjištěné rozpětí střešních vazníků 9,20

m přesahuje zákonem předepsaných 9 m, jak požaduje novela

stavebního zákona č. 83/1998 Sb., účinná od 1. 7. 1998, která

zapracovala definici drobné stavby přímo do stavebního zákona. Na

základě těchto skutečností dospěl okresní pozemkový úřad

k závěru, že jsou zde zákonné překážky bránící vydání pozemku,

plynoucí z ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě,

a předmětný pozemek nelze stěžovateli vydat z důvodu, že se na něm

nachází stavba, kterou nelze definovat jako stavbu jednoduchou.

Tyto své závěry shrnul ve svém rozhodnutí ze dne 8. 12. 1999, čj.

PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, kterým rozhodl, že stěžovatel není

vlastníkem předmětné nemovitosti, jejíhož vydání se svým návrhem

dožadoval.

Proti shora uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ke

Krajskému soudu v Praze, ve kterém mimo jiné namítl, že pro

posouzení jeho restitučního nároku z hlediska posouzení parametrů

jednoduché stavby je rozhodující datum vzniku skutkové podstaty,

nikoliv okamžik vydání rozhodnutí ve správním řízení, kdy

v průběhu tohoto řízení může být stavební zákon i několikrát

novelizován. Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 23. 2.

2000, čj. 44 Ca 26/2000-12, o postoupení věci Krajskému soudu

v Českých Budějovicích, a to z důvodu vyslovení své místní

nepříslušnosti.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 4.

2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu

v Benešově ze dne 8. 12. 1999, čj. PÚ 536/92, 748/93-4801-IV,

potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že přezkoumal

zákonnost napadeného rozhodnutí a opravný prostředek nepovažuje za

důvodný. Dále konstatoval, že v předmětné věci má rozhodující

význam ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, které

vylučuje mimo jiné vydat pozemek, na kterém je situována stavba

jiného charakteru než stavba jednoduchá a při posuzování uvedené

podmínky je nezbytné aplikovat předpis platný v době rozhodování

s tím, že pozemkový úřad nemůže při své rozhodovací činnosti

aplikovat předpis, který platný není. Z tohoto důvodu potom

pozemkový úřad zcela správně řízení doplnil za účelem zjištění

stavu, se zřetelem k novelizaci stavebního zákona, zákonem č.

83/1998 Sb. Do doby této novelizace stavebních předpisů pojem

jednoduché stavby upravoval § 2 zrušené vyhlášky č. 85/1976 Sb.,

který stanovil požadavky na výměru a výšku stavby a neupravoval

rozpětí nosných konstrukcí. Jestliže v době rozhodování

pozemkového úřadu bylo nezbytné pro zařazení stavby posuzovat

nejen zastavěnou plochu a výšku stavby, ale též rozpětí nosných

konstrukcí, musel být příkaz uvedené právní normy dodržen. Dále

poznamenal, že podle ustálené judikatury se vychází z faktického

stavebně technického uspořádání stavby, jak existuje v době

rozhodování.

V ústavní stížnosti, brojící proti rozhodnutí krajského

soudu, stěžovatel poukazuje zejména na to, že soud dle jeho názoru

zcela mylně vykládá danou problematiku a dále namítá, že v případě

rozhodování soudu dle stavu věci k okamžiku rozhodování, toto lze

akceptovat toliko v oblasti skutkových zjištění, nikoliv ve vztahu

k existující právní normě. Dle názoru stěžovatele není pochyb

o tom, že v době účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (měl patrně na

mysli "dobu, kdy tento zákon nabyl účinnosti"), pokud zákonodárce

umožňoval vydat pozemek, na kterém existovala stavba dočasná,

jednoduchá nebo drobná, tato stavba musela mít charakter stavby

dočasné, jednoduché nebo drobné ve smyslu tehdy platného

a účinného stavebního zákona.

Krajský soud ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti

v podstatě zopakoval důvody, uvedené v jeho rozhodnutí, a dále

uvedl, že za předmětný pozemek přísluší stěžovateli právo na

poskytnutí náhrady, takže nelze dovodit znevýhodnění stěžovatele

novelizací stavebních předpisů s těmi občany, jejichž restituční

nárok byl vyřízen dříve než stěžovatelův. V návaznosti na toto své

vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Jednota, s. d., D. H., a Ing. P. H., nevyužili svého práva se

k ústavní stížnosti vyjádřit.

Okresní úřad Benešov - okresní pozemkový úřad, se sídlem

Masarykovo nám. 1, Benešov a Pozemkový fond ČR, se sídlem Ve

smečkách 33, Praha 1, se svého postavení vedlejších účastníků

tohoto řízení vzdaly.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní

připojených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých

Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 80/2000, Ústavní soud dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V předmětné věci považuje Ústavní soud za vhodné předeslat,

jak již konstatoval v celé řadě svých rozhodnutí, že restituční

zákony jako zákony leges speciales je nutno vykládat tak, že při

posuzování restitučních nároků je třeba vzít na vědomí požadavek

zvláštního přístupu k aplikaci každého restitučního zákona

i osobám oprávněným tak, aby byl splněn jeho smysl a účel, tj. aby

byly zmírněny následky majetkových a některých jiných křivd,

vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Vzhledem k tomu,

že tyto zákony svým účelem sledují odstranění či alespoň zmírnění

určitých přesně definovaných majetkových křivd, je zejména třeba

dbáti toho, aby osobě oprávněné nebyla způsobena při aplikaci

restitučních předpisů orgány veřejné moci další neodůvodněná

křivda.

Ústavní soud dále považuje za vhodné poukázat na to, že za

neexistence Ústavou ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu

je nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním

soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních

názorů, která by však jinak příslušela tomuto soudu. Současný

"systém" správního soudnictví nezná jiný prostředek korekce

soudního rozhodnutí, nežli je ústavní stížnost, což je nepochybně

stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti

v právním státě (viz např. nález Ústavního soudu ČR ve věci, sp.

zn. IV. ÚS 136/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv.

9, č. 167, str. 438, vydání 1., Praha C.H.Beck, 1998).

Krajský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že stavbu

existující na předmětném pozemku, a to s ohledem na novelu

stavebního zákona, provedenou zákonem č. 83/1998 Sb., účinnou od

1. 7. 1998, je třeba považovat za stavbu nenáležející do kategorie

staveb jednoduchých. Dle názoru soudu, jestliže rozhodoval

pozemkový úřad v době, kdy dle stávající platné právní úpravy je

nutno považovat příslušnou stavbu za stavbu nikoliv jednoduchou,

je namístě vznesenému nároku, s odkazem na ustanovení § 11 odst.

1 písm. c) zákona o půdě, nevyhovět.

Stran tohoto závěru Ústavní soud zdůrazňuje, že za situace,

kdy dle § 154 odst. 1 o.s.ř. je pro soud rozhodující stav v době

vyhlášení rozsudku, toto je nutno v posuzovaném případě vztáhnout

toliko v poměru ke skutkovým zjištěním, nikoliv k aplikaci právní

normy dokládající důvodnost stěžovatelova nároku, který vznikl

okamžikem naplnění příslušné skutkové podstaty, tedy splněním

hypotézy příslušné právní normy. V opačném případě by totiž došlo

k ústavně nepřípustné pravé zpětné účinnosti zákona.

V okamžiku podání stěžovatelova návrhu na vydání nemovitosti

bylo bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že se v souladu

s příslušnými stavebněprávními předpisy jedná o stavbu

jednoduchou, resp. toto bylo objektivním faktem. Sám zákon o půdě

nemohl předvídat, zda dojde v budoucnu v souvislosti se změnou

stavebního zákona rovněž ke změně legálního vymezení jednoduché

stavby.

Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že předmětná

stavba, aniž by v mezidobí od podání návrhu do vydání

autoritativního rozhodnutí doznala stavebních úprav z hlediska

posuzování parametrů "jednoduché stavby", co se týče faktické

stránky věci, doznala změny své právní kvalifikace pouze z titulu

novelizace stavebního zákona, provedené zákonem č. 83/1998 Sb.

V době podání návrhu na vydání nemovitosti stěžovatelem byla tato

stavba kategorizována jako "jednoduchá stavba" na základě vyhlášky

Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj č.

85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním

řádu, ve znění pozdějších předpisů, a to v § 2 odst. 1 písm. c)

jako přízemní stavba, jejíž zastavěná plocha 2nepřesahuje 300

m a výška 15 m. Tato vyhláška byla zrušena s účinností od 1. 7.

1998 vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998, kterou

se provádějí některá ustanovení stavebního zákona v návaznosti na

novelu stavebního zákona provedenou zákonem č. 83/1998 Sb. Tento

vymezil taktéž nově pojem jednoduché stavby s tím, že tuto

definici dále upřesnil ve směru zúžení okruhu staveb, které je

možno považovat za stavby jednoduché, vůči kritériím uvedeným ve

shora zmíněné zrušené vyhlášce, a to v § 139b odst. 5 písm. c),

kdy definičně vymezuje pojem stavby jednoduché jako "nepodsklepené

stavby s jedním 2nadzemním podlažím, pokud její zastavěná plocha

nepřesahuje 300 m, rozpětí u nosných konstrukcí nepřesahuje

9 m a výška 15 m". V tomto posuzovaném případě doplnil vymezení

o slova "rozpětí u nosných konstrukcí nepřesahuje 9 m".

V důsledku této změny přestala být předmětná stavba z hlediska

stavebněprávních předpisů stavbou jednoduchou, a to nezávisle na

své nezměněné hmotné faktické podobě.

Nárok stěžovatele splněním všech zákonných podmínek pro

vydání příslušné nemovitosti vznikl okamžikem podání návrhu na

vydání nemovitosti a následná změna stavebněprávních předpisů,

měnící kritéria pro posouzení jednoduché stavby, nemůže jít

k jeho tíži jako restituenta. Připuštění opačného postupu by totiž

znamenalo, že právní posouzení nároků různých osob, které je včas

a řádně uplatnily a splňovaly zcela shodné výchozí podmínky, by

bylo řešeno rozdílným způsobem podle toho, ke kterému okamžiku by

příslušný orgán veřejné moci o takovém nároku rozhodoval. Takové

rozhodování by záviselo na nahodilosti, což je nepochybně postup

principům právního státu neodpovídající.

Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost

důvodnou, a to pro nedostatečné zajištění stěžovatelova práva na

spravedlivý proces ze strany krajského soudu, čímž došlo

k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo každého

domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu, i článku 1 Ústavy ČR vymezující Českou

republiku jako demokratický právní stát založený na úctě k právům

a svobodám člověka a občana a článku 90 Ústavy ČR, který soudům

ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu

právům.

Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnosti

vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

5. 4. 2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Jelikož důvody zrušení rozsudku krajského soudu byly založeny

již rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Benešově ze dne 8.

12. 1999, čj. PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, jakož i z důvodu procesní

ekonomie, Ústavnísoud rozhodl i o zrušení tohoto rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. května 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru