Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3728/19 #1Usnesení ÚS ze dne 04.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Olomouc
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté d... více
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
Ochranné léčení
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3728.19.1
Datum podání18.11.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 123, § 145


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3728/19 ze dne 4. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2019 č. j. 8 Tdo 1631/2018-1149 a 8 Tdo 880/2019-1158, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2018 č. j. 55 To 212/2018-1085, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 55 To 290/2017-861, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2018 č. j. 4 T 42/2015-1025 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. června 2017 č. j. 4 T 42/2015-788, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 7, 8 a 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 6. 2017 č. j. 4 T 42/2015-788 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se dle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že na stavební skládce po slovní rozepři postřelil poškozeného, který se na skládce snažil předtím protiprávně naložit stavební materiál a způsobil mu vážné krvácení z levé nohy. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a trestu propadnutí věci (použité střelné zbraně). Dále bylo stěžovateli uložené ochranné léčení v ústavní formě a povinnost nahradit škodu zdravotní pojišťovně a orgánu sociálního zabezpečení. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě výpovědi poškozeného a přítomné svědkyně, částečně pak z výpovědi samotného stěžovatele, stěžovatelem pořízených krátkých videozáznamů incidentu a znaleckých posudků. Většina z nich se zabývala stěžovatelovým duševním stavem, přičemž na jejich základě okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl v době páchání trestného činu nepříčetný, nicméně jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti jsou oslabeny v důsledku poruchy osobnosti. Ta sice není léčitelná, nelze však vyloučit zlepšení stavu pobytem v léčebném prostředí. Okresní soud se rovněž neztotožnil s tím, že by stěžovatel jednal v nutné obraně. Z žádného důkazu (kromě stěžovatelovy výpovědi), včetně videí, nevyplývá, že by stěžovatel odvracel jakýkoliv útok, vůči kterému by nebyla zcela zjevně nepřiměřená obrana střelba na tělo poškozeného.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 55 To 290/2017-861 zrušil výrok o trestu a ochranném léčení, přičemž sám stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a k trestu propadnutí použité střelné zbraně. Rozhodnutí o ochranném léčení vrátil okresnímu soudu k novému projednání. V otázce viny se odvolací soud plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.

4. Následně okresní soud rozhodl usnesením ze dne 18. 5. 2018 č. j. 4 T 42/2015-1025 tak, že podle § 99 odst. 2 písm. a) a odst. 4 trestního zákoníku stěžovateli uložil ochranné léčení v ambulantní formě. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že stěžovatel trpí duševní poruchou (doplněním znaleckého posudku diagnostikovanou) ve smyslu § 123 trestního zákoníku. V dané věci se znalci shodli ohledně nebezpečnosti stěžovatelova pobytu na svobodě a zdůvodnili možnou eskalaci stěžovatelova chování a potenciální recidivu. Z toho důvodu je dle soudu namístě uložit stěžovateli ochranné léčení, prozatím však postačí jeho ambulantní forma.

5. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl usnesením ze dne 30. 10. 2018 č. j. 55 To 212/2018-1085. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu, který postupoval přesně v duchu pokynů předchozího zrušujícího rozhodnutí, neboť dostatečně doplnil dokazování, přičemž všechny formální i materiální podmínky pro uložení ochranného léčení byly v dané věci naplněny.

6. Proti oběma rozhodnutím krajského soudu podal stěžovatel dovolání, která Nejvyšší soud odmítl napadenými usneseními. V odůvodnění usnesení ze dne 14. 8. 2019 č. j. 8 Tdo 1631/2018-1149 Nejvyšší soud uvedl, že v hodnocení soudů nižších stupňů neshledal žádný relevantní rozpor. Žádný relevantní útok, který by stěžovatel mohl střelbou odvracet, již v danou dobu neexistoval (fyzický či verbální útok na stěžovatele neprobíhal vůbec a v odcizování břidlice již poškozený a svědkyně ustali). Snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností soudy zohlednily při výměře trestu. Vzhledem k použitému druhu útoku musel být stěžovatel přinejmenším srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit vážnou újmu na jeho zdraví.

7. V usnesení ze dne 14. 8. 2019 č. j. 8 Tdo 880/2019-1158 Nejvyšší soud uvedl, že soudy se splněním podmínek uložení ochranného léčení řádně zabývaly. Z jejich rozhodnutí přesvědčivě vyplývá, že stěžovatel trpí duševní poruchou, která nadále stěžovatele ovlivňuje a jeho pobyt na svobodě tedy představuje nebezpečí. Onemocnění sice nelze vyléčit, avšak lze jej různými způsoby korigovat. V souladu s principem přiměřenosti a zásadou in dubio pro reo pak soudy zvolily ambulantní formu ochranného léčení.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku stěžovatelova zavinění. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že stěžovatel měl sníženy jak rozpoznávací, tak ovládací schopnosti, což však soudy ve svých rozhodnutích nezohlednily. Mezi jednotlivými posudky byly navíc podstatné rozpory (všechny posudky však poukazují na snížené schopnosti), které soudy nevyhodnotily. V hodnocení soudů je pak dle stěžovatele přítomen extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a závěry soudů. Tento rozpor je dán neodůvodněností závěru soudů stran tvrzeného srozumění stěžovatele se způsobením těžké újmy na zdraví. Nebylo prokázáno, že by stěžovatel proti tělu poškozeného vystřelil dvakrát, protože policie (přes stěžovatelovy žádosti) nenašla všechny kulky. Orgány činné v trestním řízení tak postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 532/01). Soudy se dále dostatečně nezabývaly splněním zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení. Zejména soudy nikterak neodůvodnily, zda dle jejich závěrů spáchal stěžovatel trestný čin pod vlivem duševní poruchy. Stěžovatel nepovažuje své jednání za trestné. Soudy pouze uvedly názory (rozdílné) jednotlivých znalců, svůj závěr však neuvedly. V takové situaci není uložení ochranného léčení možné. Pokud jde o náležitosti odůvodnění a posouzení možné recidivy, postupovaly soudy v rozporu se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 3675/16. Zřejmá z napadených rozhodnutí není ani potenciální prognóza užití ochranného léčení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu.

9. Dne 31. 1. 2020 byl Ústavnímu soudu doručen přípis, jímž stěžovatel rozšířil zrušující petit ústavní stížnosti rovněž na všechna čtyři výše uvedená rozhodnutí okresního a krajského soudu.

III.

Posouzení procesních předpokladů řízení

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

12. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

13. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.

14. Stěžovatelova ústavní stížnost je založena zejména na opakování vybraných bodů jeho obsáhlé obhajoby, s níž se však soudy příkladně vypořádaly. K jednotlivým námitkám nemůže Ústavní soud cokoliv dodávat a lze odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění jak napadených rozhodnutí, tak rozhodnutí nižších soudů. Opakovat na tomto místě jednotlivé závěry a důkazy, z nichž tyto závěry vyplývají, je v řízení o ústavní stížnosti zcela nadbytečné. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

15. Stěžovatel z celého důkazního řízení vyzdvihuje toliko dílčí (a samostatně důkazně bezcenné) skutečnosti. Oproti tomu soudy v napadených rozhodnutích provedly souhrnné hodnocení všech důkazů a vyloučily jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině a vlivu jeho duševní poruchy na jeho jednání. V podstatě s totožnými námitkami se výslovně vypořádal Nejvyšší soud, aniž by stěžovatel tuto skutečnost v ústavní stížnosti jakkoliv reflektoval. To se týká zejména údajných rozporů mezi znaleckými posudky (a jejich hodnocení v souladu se zásadou in dubio pro reo), zohlednění stěžovatelových snížených rozpoznávacích a ovládacích schopností i naplnění zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení. Namítá-li stěžovatel nejasnost počtu výstřelů proti poškozenému, pak znovu jen zpochybňuje řádně provedené důkazní řízení. Z hlediska naplnění znaků uvedeného trestného činu je však počet výstřelů irelevantní, neboť i jediný výstřel v situaci, v níž stěžovatel a poškozený byli, je zcela nepřípustnou reakcí. Konečně je třeba odmítnout, že by soudy postupovaly v rozporu s nálezem ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 3675/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Především daný případ vycházel ze zcela odlišných skutkových okolností, neboť stěžovatelka v odkazované věci spáchala v důsledku své duševní poruchy v zásadě méně závažný trestný čin křivého obvinění a za to jí soudy uložily ústavní ochranné léčení. Dále tento postup soudy dostatečně neodůvodnily, neboť se znalci v dané věci otázkou nebezpečnosti stěžovatelčina pobytu na svobodě nijak nezabývali. Konečně pak nebylo uložení ústavní formy ochranného léčení proporcionální spáchanému činu a projevům stěžovatelčiny duševní poruchy. Žádná z těchto rozhodujících okolností však ve stěžovatelově případě splněna není, jak přesvědčivě vyložil i Nejvyšší soud. Pouhé odebrání legálně držených zbraní není dle Ústavního soudu dostatečným prostředkem, který by naplnil stejný účel jako ochranné léčení.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru