Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3725/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPředběžné opatření
Usnesení
Valná hromada
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3725.14.1
Datum podání26.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 77 odst.2, § 74


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3725/14 ze dne 27. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti společnosti Palác Fénix, a. s., se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, zastoupené JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2014 č. j. 7 Cmo 301/2014-297, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 26, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 80 Cm 180/2010 v právní věci žalobce (JUDr. Josefa Buzka) proti žalované (stěžovatelce) o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti ze dne 16. 6. 2010, o návrhu na nařízení předběžného opatření, tímto předběžným opatřením nařídil, aby se stěžovatelka ve vztahu k (v usnesení popsaným) nemovitostem zdržela jakéhokoliv jejich zatížení zástavním právem či věcným břemenem ve prospěch jakékoliv třetí osoby, dále jakéhokoliv jejich zcizení jakékoliv třetí osobě, a to až do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o návrhu žalobce na vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka stěžovatelky v působnosti valné hromady ze dne 16. 6. 2010 (výrok č. I.) a dále rozhodl, že Katastrální úřad pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště v Praze, je povinen zdržet se v řízení č. V-13167/2014 provedení vkladu zástavního práva ve prospěch společnosti Oberbank AG. Id. Č. FN 79063w, Oberbank AG pobočka Česká republika, IČO: 26080222, k pozemku parc. č. X1, v k. ú. Nové město, obec Praha, LV č. X2(výrok č. II.).

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2014 č. j. 7 Cmo 301/2014-297 usnesení městského soudu potvrdil, když se v prvé řadě vypořádal s námitkami podjatosti (týkající se postupu v řízení) a absence odůvodnění odvoláním napadeného usnesení. Vrchní soud dále zdůraznil, že návrhu na vydání předběžného opatření bylo možné vyhovět, neboť předmětem řízení je vyslovení neplatnosti "jediného akcionáře" v působnosti valné hromady, který sám sebe jmenoval předsedou představenstva a tento (vzešlý z napadeného usnesení) uzavírá smlouvy, jež mohou jít nevratně k tíži stěžovatelky (zástavní a úvěrové smlouvy předložené navrhovatelem); tím je dán vztah předběžného opatření k předmětu řízení (primární předpoklad) a současně je splněn i jeden ze dvou zákonných předpokladů, tj. potřeba zatímně upravit poměry účastníků. Odvolací soud poukázal na to, že je třeba, aby do pravomocného skončení předmětného řízení bylo společnosti, jednající předsedou představenstva, který byl jmenován právě napadeným rozhodnutím (shledaným soudem prvního stupně nicotným, byť nepravomocně) zabráněno zatěžovat nemovitosti v jejím majetku, neboť by jí to mohlo nevratně poškodit. Vrchní soud současně výslovně konstatoval, že druhý z předpokladů (obava z ohrožení výkonu rozhodnutí) nepřichází vzhledem k předmětu řízení v úvahu. K vyhovění návrhu však postačí splnění alespoň jednoho z právě uvedených zákonných předpokladů.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu podaného odvolání uvedla výhrady proti nařízení předběžného opatření. Zejména zdůraznila, že potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků nikdy nenastala; v případě druhého zákonného předpokladu pro nařízení předběžného opatření (obava z ohrožení výkonu rozhodnutí) uvedla, že z podstaty věci nemůže být tento důvod dán. Konečně namítla, že nařízením předběžného opatření jí hrozí značná škoda a je nedůvodně zasahováno do jejích vlastnických práv. Stěžovatelka také poukázala na to, že soudkyni v řízení před soudem prvního stupně nelze považovat za nestrannou, neboť v průběhu řízení postupně převzala negativní postoj vedlejšího účastníka. Stěžovatelka konečně tvrdí, že nekonzistentním rozhodováním soudů byl porušen princip proporcionality a předvídatelnosti, neboť Vrchní soud v Praze rozhodl v obdobné věci zcela odlišně.

Dosavadní průběh řízení před soudy jednotlivých instancí, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny především - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní by k takovému následku mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však nenastala; postupem civilních soudů nebylo takové právo stěžovatelky vyloučeno ani omezeno.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka především obecně vyjadřuje nesouhlas s nařízením předběžného opatření, přičemž ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů civilního soudu, které nevyhověly návrhu na jeho zrušení.

Podle ustanovení § 77 odst. 2 o. s. ř. "Předběžné opatření předseda senátu zruší, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno". Je zřejmé, že při rozhodování o zrušení předběžného opatření soud zkoumá, zda mezi spornými stranami došlo k relevantní změně poměrů, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, či tyto důvody zcela pominuly. Příslušný soud při rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření tedy znovu v plném rozsahu důvody opodstatňující nařízení předběžného opatření nezkoumá.

Ústavní soud přitom v řadě předchozích případů judikoval (srov. např. sp. zn. II. ÚS 221/98, I. ÚS 375/2000, IV. ÚS 189/01, II. ÚS 3185/12, II. ÚS 1155/13, III. ÚS 3774/14), že posouzení podmínek pro vydání, resp. zrušení předběžného opatření je zásadně věcí civilního soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší závěry soudů z věcného hlediska přezkoumávat z pozice další odvolací instance. Při posuzování ústavní stížnosti směřující do rozhodnutí týkajícího se předběžného opatření, tedy rozhodnutí, kterým není konečným způsobem zasahováno do práv a povinností účastníků, je však Ústavní soud povinen se přesvědčit, zda civilní soudy i při rozhodování o předběžných opatřeních postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, zajištující právo na soudní ochranu.

Uvedenému kritériu soudy v posuzované věci dostály. Ústavní soud ověřil, že soudy se návrhem žalobce řádně zabývaly. Vrchní soud v Praze zjišťoval, zda nastaly shora uvedené okolnosti, které by podle ustanovení § 77 o. s. ř. umožnily rozhodnout o zrušení nařízeného předběžného opatření. Odvolací soud svůj závěr náležitě odůvodnil a uvedl, proč má za to, že jsou dány důvody pro ponechání předběžného opatření v platnosti. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že stěžovatelka také v ústavní stížnosti uvádí námitky obdobné důvodům použitým v odvolání a navíc nelogicky (a protismyslně) argumentuje tím, že z podstaty věci nemůže být dán důvod spočívající ve druhém zákonném předpokladu pro nařízení předběžného opatření (tj. obava z ohrožení výkonu rozhodnutí), když odvolací soud naprosto jasně a zřetelně konstatoval, že naplnění tohoto druhého z předpokladů nepřichází vzhledem k předmětu řízení vůbec v úvahu.

Ústavní soud dodává, že neústavnost napadeného rozhodnutí nemůže způsobit ani okolnost, že v jiné (byť obdobné) věci rozhodoval vrchní soud odlišně. Při rozhodování soudy posuzují každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, zvláštnostem, uplatněné argumentaci apod. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby v souvislosti s přezkoumáváním ústavní stížnosti posuzoval správnost rozhodování soudů ve vazbě na jejich další, ústavní stížností nenapadená, rozhodnutí.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že pokud stěžovatelka - nikoliv v petitu - ale na úvodní straně ústavní stížnosti také napadá blíže nespecifikovaná "rozhodnutí související", nemohl se jimi pro vágnost odkazu vůbec zabývat. A to ani při dobré vůli vyhnout se přepjatému formalismu, kdy se striktně vychází z formulace petitu.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 Listiny navíc není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Napadené rozhodnutí nelze považovat za ústavně nesouladné.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru