Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3722/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Příbram
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
Exekuce
pohledávka
právní úkon/odporovatelný
dlužník
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.3722.14.1
Datum podání26.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 42a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3722/14 ze dne 3. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Mgr. Kateřiny Kraftové, právně zastoupené advokátem Mgr. Jiřím Kokešem, Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014 sp. zn. 29 Cdo 3161/2014, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 30 Co 286/2013 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 12 C 252/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 26. 11. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

V roce 1994 byla sesplatněna pohledávka, za níž se zaručila matka stěžovatelky paní Marie Leišová. V roce 2006 podal věřitel na paní Leišovou návrh na nařízení exekuce, která však v rámci exekučního řízení vznesla námitku promlčení a Okresní soud v Příbrami svým usnesením ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 23 Nc 5763/2006 po šesti letech exekuci z tohoto důvodu zastavil.

V roce 2006 převedla paní Leišová na stěžovatelku svůj 100% obchodní podíl ve společnosti ZBRANEX s. r. o. Věřitelka, společnost Apston Capital Ltd., proto podala na stěžovatelku žalobu na neúčinnost převodu předmětného obchodního podílu. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 12 C 252/2009 bylo dne 25. 2. 2010 určeno, že smlouva o převodu výše uvedeného obchodního podílu je vůči žalobkyni právně neúčinná. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 30 Co 325/2010 byl předchozí rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl.

Dne 11. 7. 2012 podala stěžovatelka u Okresního soudu v Příbrami návrh na obnovu řízení ve věci neúčinnosti převodu obchodního podílu společnosti ZBRANEX s. r. o. Své podání odůvodnila tím, že v původním odpůrčím řízení nemohla použít usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 23 Nc 5763/2006, o zastavení exekuce. Podle jejího názoru se přitom jedná o rozhodnutí, které pro ni mohlo přivodit příznivější rozhodnutí v odpůrčí věci.

O tomto návrhu rozhodl Okresní soud v Příbrami ústavní stížností napadeným usnesením tak, že návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Stěžovatelku v rámci svého odůvodnění přitom odkázal na původní rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 30 Co 325/2010 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1335/2011, podle nichž žalovaná není oprávněna vznést v řízení o neúčinnosti právního úkonu námitku promlčení věřitelovy pohledávky, neboť ta přísluší zásadně dlužníku.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a uzavřel, že skutečnost, kterou uvádí žalovaná jako důvod obnovy řízení, tj. zastavení exekuce vedené proti Marii Leišové, nastala až po rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 30 Co 325/2010. K této skutečnosti tedy nemohly soudy v původním řízení přihlížet, přičemž taková skutečnost nemůže být důvodem obnovy řízení. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Podle náhledu stěžovatelky rozhodly obecné soudy v rozporu s hmotným právem. Podle ustanovení § 42a tehdy platného občanského zákoníku, potřebuje žalobce pro úspěch v odpůrčí žalobě mj. vymahatelnou pohledávku, a to vůči tomu, kdo odporovatelný právní úkon provedl. Obecné soudy nepřipustily obnovu řízení i přesto, že bylo postaveno na jisto, že uplatňovaná pohledávka byla již v roce 2006 nevymahatelná, což nemohla stěžovatelka použít v původním řízení a tato skutečnost může přitom přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 3672/2012), podle níž promlčená pohledávka sice nadále existuje jako tzv. naturální obligace, ale uplatněním námitky promlčení se stává nevymahatelnou z důvodu ztráty nároku na plnění.

Stěžovatelka v rozhodnutích obecných soudů spatřuje značnou nespravedlnost. Soudy řešily její návrh na zastavení exekuce šest let, v důsledku čehož pak tato nemohla uplatnit nynější důvod obnovy řízení, tj. zastavení exekuce z důvodu promlčení. Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatelka předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Z ústavně právního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že napadená rozhodnutí nejsou založena na libovůli případně je nelze považovat za rozporná či nedostatečně odůvodněná.

Ústavní soud si v předmětném případě vyžádal související spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 12 C 252/2009, z něhož jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka vznesla námitku promlčení již v původním řízení, v němž bylo rozhodováno o samotné odporovatelnosti právního úkonu. Obecné soudy, zejména pak soud krajský a Nejvyšší, se s touto námitkou vypořádaly v tom smyslu, že odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2684/2007. Podle tohoto rozhodnutí je v řízení o odporovatelnosti právního úkonu účastníkem řízení na straně žalované osoba, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, v tomto případě stěžovatelka a nikoliv dlužník, tedy paní Leišová. Z uvedeného pak plyne, že osoba odlišná od dlužníka není oprávněna vznést v řízení o neúčinnosti právního úkonu námitku promlčení věřitelovy pohledávky, neboť tato náleží zásadně dlužníku. Nutno dodat, že jak krajský, tak i Nejvyšší soud současně uvedly případ, kdy může námitku promlčení vznést i osoba, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn.

Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru