Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3719/10 #1Nález ÚS ze dne 02.06.2011K nároku na náhradu škody vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. v případě zproštění obžaloby a k požadavku podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání jako podmínky uplatnění tohoto nároku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/materiální pojetí právního státu
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
trestní stíhání/zahájení
opravný prostředek - řádný
stížnost
Rozhodnutí
obžaloba/zproštění
odpovědnost/orgánů veřejné moci
obžaloba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 107/61 SbNU 599
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3719.10.1
Datum vyhlášení20.06.2011
Datum podání30.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 226 písm.a, § 174 odst.2 písm.e, § 160 odst.7

82/1998 Sb., § 8 odst.3, § 5 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků (např. stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání) obsažená v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Současně však citované ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu a nesplnění této podmínky prominout. Absolutní a bezvýhradné trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu může znamenat porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. N. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 2. června 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010 čj. 32 Co 296/2010-49, a to pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele na náhradu škody proti státu za jeho trestní stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stěžovatel jako obžalovaný stíhán. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel (žalobce) nesplnil základní podmínku pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, jak má na mysli ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalobce proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nepodal v zákonem stanovené lhůtě stížnost, čímž v uvedeném trestním řízení nevyužil všech procesních prostředků, které mu byly zákonem k ochraně jeho práv poskytnuty. Odvolací soud pak tento rozsudek okresního soudu potvrdil.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud zcela odkázal na svůj recentní nález sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 týkající se identické problematiky a svoji další předchozí judikaturu (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 642/05, I. ÚS 3026/07), a připomněl, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Ústavní soud také dovodil, že i při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 a IV. ÚS 642/05). Z uvedeného konstatování je nutno vycházet i při posuzování daného případu.

Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal jakýkoliv důvod pro odchýlení od nosných důvodů nálezu sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 a uvedl, že odvolací soud se svým rozhodnutím dopustil výkladové "svévole", jestliže za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že "nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost", čímž ve svém důsledku porušil základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu dle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci (stejně jako v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08, resp. nálezu sp. zn. IV. ÚS 3193/10) se trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku jeví jako přepjatý formalismus, zakládající porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Miloslav Výborný. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3719/10 ze dne 2. 6. 2011

N 107/61 SbNU 599

K nároku na náhradu škody vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. v případě zproštění obžaloby a k požadavku podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání jako podmínky uplatnění tohoto nároku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 2. června 2011 sp. zn. IV. ÚS 3719/10 ve věci ústavní stížnosti J. N. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010 č. j. 32 Co 296/2010-49, kterým byl v odvolacím řízení potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelovy žaloby o náhradu škody vzniklé mu z důvodu nákladů právního zastoupení v trestním řízení skončeném zproštěním obžaloby, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010 č. j. 32 Co 296/2010-49 se ruší, neboť jím bylo v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy porušeno základní právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

I.

Část rekapitulační

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 12. 2010 se J. N. (dále jen "obviněný", "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že Krajský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím vydaným v řízení o zaplacení částky 43 581 Kč s příslušenstvím porušil základní právo na spravedlivý proces a základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu, a toto rozhodnutí zrušil.

II. a)

Rekapitulace průběhu předcházejících řízení

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Okresního soudu v Berouně (dále jen "nalézací soud") 8 T 53/2008 a 10 C 200/2009 vyplývají následující skutečnosti.

Řízení v trestní věci stěžovatele

3. Dne 6. 3. 2008 policejní orgán rozhodl o zahájení trestního stíhání obviněného.

4. Dne 18. 9. 2008 nalézací soud rozsudkem č. j. 8 T 53/2008-100 obviněného uznal vinným trestným činem pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu 2 let.

5. Dne 30. 12. 2008 odvolací soud k odvolání obviněného usnesením č. j. 11 To 515/2008-112 rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 18. 9. 2008 zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu.

6. Dne 12. 3. 2009 nalézací soud rozsudkem č. j. 8 T 53/2008-123 obviněného zprostil obžaloby z důvodu dle § 226 písm. a) tr. řádu, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán; rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 3. 2009.

Řízení o náhradu škody

7. Žalobou podanou dne 23. 9. 2009 se žalobce domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o odpovědnosti za škodu") náhrady škody, tj. nákladů na právní zastoupení ve výši 43 581 Kč s příslušenstvím.

8. Dne 20. 4. 2010 nalézací soud rozsudkem č. j. 10 C 200/2009-26 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Konstatoval, že žalobce nesplnil základní podmínku pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, jak má na mysli ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu; žalobce totiž proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nepodal v zákonem stanovené lhůtě stížnost, čímž v uvedeném trestním řízení nevyužil všech procesních prostředků, které mu byly zákonem k ochraně jeho práv poskytnuty. Nalézací soud dále uvedl, že při svém rozhodování vycházel i z názoru velkého senátu Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, odlišného od názoru téhož soudu vysloveného v rozsudku ze dne 7. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, na který v průběhu řízení žalobce odkazoval.

9. Dne 4. 10. 2010 odvolací soud rozsudkem č. j. 32 Co 296/2010-49 k odvolání žalobce rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Poukázal na výše uvedený rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 a uvedl, že s ním souhlasí a nemá důvod se od něho odchylovat; poukázal též na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2564/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

II. b)

Průběh řízení před Ústavním soudem

10. V části II ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že odvolací soud napadeným rozsudkem porušil základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i základní právo dle čl. 36 odst. 3 Listiny na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.

11. Zásah do základních práv spatřoval v tom, že odvolací soud se nezabýval individuálními okolnostmi případu a trváním na formálním podání opravného prostředku stěžovatelem do usnesení o zahájení trestního stíhání interpretoval podústavní právo v rozporu s principy spravedlnosti.

12. Stěžovatel uvedl, že je mu znám právní názor velkého senátu Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, jakož i obsah nálezu ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3026/07 (N 42/52 SbNU 423). Poukázal na trestní řád připouštějící pasivitu obviněného jako zákonem přípustný postup obhajoby a vyjádřil názor, že pokud obviněný svá práva využije, nemůže být za svůj zákonný postup jiným zákonným ustanovením sankcionován. Usnesení o zahájení trestního stíhání nemuselo být, a dokonce v jeho případě ani nebylo, rozhodnutím nezákonným; proto nutit obviněného k podání stížnosti do usnesení, které v době vydání nebylo nezákonným, je třeba považovat za přepjatý formalismus, neboť taková stížnost nemá pro další průběh trestního řízení žádný praktický význam.

13. Stěžovatel dále mj. zdůraznil, že usnesení o zahájení trestního stíhání není konečným rozhodnutím a jeho zákonnost je průběžně přezkoumávána státním zástupcem bez ohledu na to, zda obviněný stížnost podal či nikoliv. Navíc vlastní nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání není podmínkou nároku na náhradu škody; rozhodující skutečností je výsledek, tj. zda následně došlo k odsouzení obviněného či zda byl vynesen zprošťující rozsudek.

14. Závěrem stěžovatel opakovaně vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě šlo jednoznačně o přepjatý formalismus při aplikaci ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, neboť své stanovisko k věci vyjádřil při svém prvním výslechu Policií České republiky, svoji výpověď nezměnil a stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání by na průběhu trestního řízení nic nezměnila.

15.Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 4. 10. 2010.

16. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, jako vedlejší účastník, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

17. Účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a protože ani Ústavní soud neměl za to, že by od téhož bylo možno očekávat další objasnění věci, postupoval dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

III.

Vlastní přezkum

18. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je nutno zcela vyhovět z následujících důvodů.

19. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a základního práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny neústavní aplikací ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu.

III. a)

K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny

20. Podle článku 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Citovaný článek, jemuž koresponduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zakotvuje základní právo na soud. Jelikož předmětem ústavní stížnosti je soudní rozhodnutí, je zřejmé, že toto základní právo nebylo porušeno. Z ústavní stížnosti ani vyžádaného spisu Ústavní soud nezjistil žádný náznak porušení ostatních aspektů práva na spravedlivý proces vyplývajících z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, mj. práva na spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků.

III. b)

K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 3 Listiny

21. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny "Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem." Odstavec 4 citovaného článku zmocňuje zákonodárce k provedení tohoto základního práva úpravou podmínek a podrobností. Ústavní limity zákonodárci stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož zákonné meze dotčeného základního práva musí "šetřit jeho podstatu a smysl."

22. Ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu zní: "(3) Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení."

III. c)

Judikatura Nejvyššího soudu

k odškodňování osob zproštěných obžaloby

23. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, o který nalézací i odvolací soud opřely svá rozhodnutí vydaná v civilní věci stěžovatele, uvedl mj. následující:

"Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 22 246,45 Kč jako náhrady škody (sestávající z nákladů obhajoby), která jí měla vzniknout v důsledku trestního stíhání pro trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 trestního zákona.

Tříčlenný senát Nejvyššího soudu České republiky č. 25, který měl podle rozvrhu práce dovolání projednat a rozhodnout o něm, se hodlá odchýlit od právního názoru, vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, že obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, nelze nepřiznat náhradu škody jenom proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Proto postoupil věc podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, velkému senátu občanskoprávního kolegia.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, za tohoto procesního stavu analogickou aplikací § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona dospěl k závěru, že obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, nelze nepřiznat náhradu škody způsobené mu trestním stíháním jenom proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Argumentoval přitom zejména tím, že ,nestanoví-li trestní řád ani nepředepisuje pravidla obrany, potom nevyužití dílčího oprávnění může být i důsledkem zvolené procesní taktiky obviněného, resp. jeho obhájce, a tím i výkonem ústavně chráněného práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod. Navíc podle trestního řádu je podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání právem (a nikoliv povinností) obviněného, s jehož nevyužitím trestní řád nespojuje žádné pro obviněného negativní důsledky. Proto se také nemůže stát (orgány činné v trestním řízení), který se svým sporem neuspěl, zbavit odpovědnosti za škodu představovanou náklady na obranu sloužící k efektivní ochraně práv a sestávající z celé řady úkonů advokáta. Obviněného tak nelze nutit, aby podával proti usnesení o zahájení trestního stíhání mechanicky v každé procesní situaci zjevně neúspěšnou stížnost jenom proto, aby měl zajištěn nárok na náhradu škody (resp. nákladů na obhajobu) v případě, že bude obvinění zproštěn. Konečně pro závěr o právu na náhradu škody, aniž by byla podána stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, svědčí i zákonná povinnost státního zástupce kontrolovat zákonnost uvedených usnesení z úřední povinnosti [srov. § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř.]'.

Závěr vyslovený v rozsudku senátu 28 Cdo neodpovídá dikci ustanovení § 8 odst. 2 zákona, který nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím výslovně podmiňuje využitím řádného opravného prostředku. Odkaz citovaného rozhodnutí na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva není zcela přiléhavý, neboť řeší podmínku vyčerpání opravných prostředků pro uplatnění stížnosti u ESLP, nikoli podmínku vyčerpání opravného prostředku podmiňující přiznání náhrady škody z nezákonného rozhodnutí.

... Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Odtud je zřejmé, že na stejném závěru stojící rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn; Nejvyšší soud tudíž dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl."

III. d)

Judikatura Ústavního soudu k aplikaci čl. 36 odst. 3 Listiny

- nález ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3193/10

24. Posledním v řadě rozhodnutí Ústavního soudu, jimiž byl senát ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán, byl výše uvedený nález ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3193/10 (N 42/60 SbNU 491), kterým byl pro porušení čl. 36 odst. 3 Listiny zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 57 Co 225/2010. Posledně uvedeným rozhodnutím byl s poukazem na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal náhrady škody spočívající v nákladech na právní zastoupení v trestním řízení pravomocně skončeném zprošťujícím rozsudkem, zamítl s odůvodněním, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce nepodal stížnost podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu.

25. O ústavní stížnosti rozhodující senát vycházel z dřívější judikatury Ústavního soudu, od níž neměl potřebu se odchylovat [nálezy sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), I. ÚS 3026/07 (viz výše)]. Připomněl v ní učiněná konstatování, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Ústavní soud také dovodil, že i při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) a IV. ÚS 642/05(viz výše)]. Z uvedeného konstatování je nutno vycházet i při posuzování daného případu.

26.Ústavní soud v předmětném nálezu dále poukázal na svůj nález sp. zn. IV. ÚS 618/08 ze dne 28. 4. 2009 (N 101/53 SbNU 279), dle něhož podmínka obsažená v ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., tzn. podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků, vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Současně však citované ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu a nesplnění této podmínky prominout.

IV.

Závěr

27.Jelikož námitka stěžovatele založená na tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny byla již výše vypořádána, soustřeďuje se pozornost k druhé námitce obsažené v ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel dovolával čl. 36 odst. 3 Listiny.

28. Ústavní soud připomíná, že nemá-li se sám jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu [srov. nález ze dne 11. 6. 2003 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)].

29. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro odchýlení se od výše uvedených nosných důvodů nálezu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3193/10 (viz výše). Nezbývá mu proto než konstatovat, že odvolací soud se ústavní stížností napadeným rozhodnutím dopustil výkladové "svévole" (srov. usnesení ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz), jestliže za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že "nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost", čímž ve svém důsledku porušil základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu dle čl. 36 odst. 3 Listiny.

30.Odvolací soud fakticky (ale chybně) dovodil, že nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatel dobrovolně zbavil svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny.

31. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zakotvených základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje. Nicméně má-li být takové vzdání se práva účinné, vzdání se práva musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva." Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít (v souvislosti se vzdáním se některé ze záruk spravedlivého procesu srov. rozsudek Evropského soudu ze dne 24. 9. 2009 ve věci Pischalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04, odst. 76 a násl., dostupný na http://www.echr.coe.int).

32. Ústavní soud dále připomíná, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, odst. 127, dostupný na http://www.echr.coe.int; Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 3/2004).

33. Ústavnísoud je toho názoru, že nezákonnost trestního stíhání je zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby (jak tomu bylo i v případě stěžovatele), k čemuž dochází zpravidla po řadě procesních úkonů, včetně dokazování, a z důvodů jiných (§ 172 tr. ř.), než jsou stížnostní důvody uvedené v ustanovení § 145 tr. řádu; podmínkou zastavení trestního stíhání není nezákonnost usnesení o jeho zahájení. Nebylo proto možné po stěžovateli rozumně požadovat, aby namítal nedůvodnost a v důsledku toho i nezákonnost trestního řízení již na jeho počátku. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by být přípustná ani samotná ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva.

34. Ústavnísoud obdobně jako ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3193/10 i nyní dodává, že za situace, kdy státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§ 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu], obžaloba podána byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v citovaném nálezu (resp. nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08) i v této věci se tak jeví striktní požadavek na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus, zakládající porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

35. K poukazu odvolacíhosoudu v odůvodnění jeho napadeného rozsudku ze dne 4. 10. 2010 na usnesení ze dne 3. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2564/08 Ústavní soud především konstatuje, že projednávaná věc není zcela připodobitelná věci rozhodnuté citovaným usnesením. Oproti tomu je případnější v této souvislosti připomenout závaznost vykonatelných nálezů (nikoliv usnesení!) ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadající i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého; nebyl nyní shledán žádný důvod odklonit se od nálezů výše citovaných v bodech 24 až 26. K závazným účinkům nálezů Ústavního soudu a k odlišnosti nálezů od usnesení srov. podrobněji doktrínu vyjádřenou v nálezu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), body 55 až 99.

36. Z výše uvedených důvodů lze uzavřít, že z pouhého a samotného nevyužití zákonného procesního práva podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nelze ústavně souladně dovodit, že se stěžovatel vzdal svého základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny; pokud tak učinil odvolacísoud v ústavní stížností napadeném rozsudku ze dne 4. 10. 2010, porušil uvedené základní právo stěžovatele.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru