Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3718/16 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017K poučovací povinnosti rozhodce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
rozhodčí nález
Poučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 4/84 SbNU 653
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.3718.16.1
Datum podání09.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 31 písm.e

292/2013 Sb., § 18

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 118a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3718/16 ze dne 21. 2. 2017

U 4/84 SbNU 653

K poučovací povinnosti rozhodce

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 21. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 3718/16 ve věci ústavní stížnosti KABINET, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Jana Želivského 10/1772, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2016 č. j. 23 Cdo 604/2016-194, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015 č. j. 28 Co 479/2014-160 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2014 č. j. 65 C 242/2012-128, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o zrušení rozhodčího nálezu.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 8. 7. 2014 č. j. 65 C 242/2012-128 žalobu stěžovatelky o zrušení rozhodčího nálezu s odůvodněním, že procesní postup rozhodčího soudu sice vykazoval některé namítané vady, nikoliv však takové povahy, aby odůvodňovaly zrušení rozhodčího nálezu pro neposkytnutí možnosti straně věc před rozhodci projednat podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "z. r. ř.").

Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 25. 3. 2015 č. j. 28 Co 479/2014-160 s odůvodněním, že stěžovatelce byla zachována dostatečná možnost věc před rozhodci projednat, mohla uplatňovat svá procesní práva a této možnosti také využila. Odvolací soud uvedl, že věcná argumentace a důkazní návrhy byly řádně rozhodci vypořádány; nelze proto usuzovat na porušení rovnosti v řízení podle § 18 z. r. ř. Oba účastníci rozhodčího řízení se opakovaně písemně vyjadřovali a uplatňovali své důkazní návrhy.

Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 5. 8. 2016 č. j. 23 Cdo 604/2016-194, protože napadená rozhodnutí byla v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání včasnou ústavní stížností, namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Omezení či porušení svých ústavně chráněných práv shledává stěžovatelka v tom, že obecné soudy nezrušily rozhodčí nález, ačkoliv jí byla upřena možnost věc před rozhodci řádně projednat podle § 31 písm. e) z. r. ř., jelikož v řízení byla porušena zásada rovnosti podle § 18 z. r. ř. Stěžovatelce se nemělo dostat procesních práv v plném rozsahu, protože nebyla poučena o neunesení důkazního břemene přiměřeně podle § 118a odst. 3 o. s. ř., obecné soudy rozhodly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí [např. nález ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441)] a rozhodnutí byla také podle námitek stěžovatelky nepředvídatelná a překvapivá. Obecné soudy dále nepřihlédly k nedostatečnému odůvodnění rozhodčího nálezu, což bylo samostatným důvodem pro jeho zrušení.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost vedlejší účastnici k vyjádření, z něhož nakonec nevycházel ani k němu jinak nepřihlédl, neboť ostatní obsah spisu byl pro rozhodnutí dostačující.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Obecné soudy jasně a srozumitelně uvedly, z jakých důvodů nezrušily rozhodčí nález a s námitkami stěžovatelky se dostatečně vypořádaly. Ústavní soud v tomto ohledu pouze přezkoumává, zda se tak stalo ústavně souladným způsobem respektujícím právo na spravedlivý proces.

K námitce nepoučení stěžovatelky podle § 118a o. s. ř. dovolacísoud uvedl, že "v průběhu rozhodčího řízení se obě účastnice sporu opakovaně vyjádřily ve věci samé, jejich podání byla vždy protistraně doručena a byla jim zachována možnost se k těmto podáním vyjádřit, obě účastnice opakovaně využily možnosti navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení, vyjádřily se již k provedeným důkazům i důkazům ještě navrženým, předložily rozhodčímu soudu písemná závěrečná vyjádření a aktivně se účastnily tří ústních jednání". V řízení byly provedeny všechny důkazy a dokazování bylo skončeno. Stěžovatelka nebyla zkrácena v právu věc před rozhodci projednat; k poučení podle § 118a o. s. ř. nebyl důvod. Popsaný postup obecných soudů neomezil ani neporušil ústavně chráněné právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Napadená rozhodnutí nejsou nepředvídatelná a překvapivá; jsou v souladu s dosavadní rozhodovací praxí (např. rozsudkem Nejvyššíhosoudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 23 Cdo 3285/2012). Se závěry výše citovaného nálezu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 se obecné soudy nerozchází, jak namítá stěžovatelka, naopak, individuálně vyhodnotily všechny okolnosti posuzované věci a dospěly k závěru, že poučení podle § 118a o. s. ř. by bylo zjevně nadbytečné, což není citovaným nálezem vyloučeno; v žádném případě z něj nevyplývá bez dalšího plnohodnotná poučovací povinnost rozhodce podle § 118a o. s. ř.

Vybočení z ústavně právních limitů spravedlivého procesu nelze spatřovat ani ve způsobu vypořádání námitky náležitého odůvodnění rozhodčího nálezu. Vady odůvodnění rozhodčího nálezu nejsou totiž důvodem pro jeho zrušení, jak správně obecnésoudy uvedly; ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. se ve vztahu k rozhodčímu řízení užije jen přiměřeně.

Ústavnísoud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru