Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3714/19 #1Usnesení ÚS ze dne 21.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Hodonín
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Hodonín
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.3714.19.1
Datum podání18.11.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 2 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3714/19 ze dne 21. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2019 č. j. 3 Tdo 660/2019-3537, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2019 č. j. 3 To 316/2018-3444 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. dubna 2018 č. j. 3 T 11/2017-3337, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se dle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že ve 36 případech uváděla žadatele o úvěr v omyl tím, že jim slibovala poskytnutí úvěru po podepsání smlouvy s druhým obžalovaným a po zaplacení tzv. vratné zálohy, ačkoliv obžalovaní věděli, že poškození takovou půjčku nemohou dostat. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a k peněžitému trestu ve výši 45 000 Kč. Zároveň jí byla stanovena povinnost uhradit s druhým obžalovaným společně a nerozdílně náhradu škody způsobené poškozeným. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozených a listinných důkazů, prokazujících toky finančních prostředků a elektronickou komunikaci mezi obžalovanými a poškozenými.

3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu. Stěžovatelka byla jednoznačně ztotožněna jako pachatelka pomocí jejího mobilního telefonu a zbytek jejího jednání byl prokázán dalšími důkazy. O jejím podvodném jednání svědčí i to, že v průběhu jednotlivých skutků měnila svá jména a telefonní čísla. Oba obžalovaní jednali jménem neexistujících společností, resp. společností, které neposkytovaly finanční služby. Toho si museli být obžalovaní vědomi nejpozději v době, kdy se na ně začali obracet podvedení klienti.

4. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů neshledal žádný extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů. Ostatní stěžovatelčiny námitky musel dovolací soud odmítnout pro jejich skutkovou povahu.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy rozhodly v rozporu s principem presumpce neviny. Provedeným dokazováním nebyla dostatečně prokázána stěžovatelčina vina. Svůj závěr o vině opřely soudy pouze o své spekulace. V daném případě nebyla dle stěžovatelky naplněna subjektivní stránka trestního činu. Přesto byla stěžovatelka odsouzena za spáchání skutků, v nichž nijak nefigurovala. Mnoho poškozených nebylo schopno svou komunikaci se stěžovatelkou potvrdit, natož pak reprodukovat její obsah. Stěžovatelka konečně nemohla usuzovat na podvodnost celé věci ani z toho, že se na ni obraceli nespokojení klienti. Vzhledem ke své marginální roli při sjednávání půjček pak nemohla stěžovatelka být ani spolupachatelkou ostatních. Nebyla ostatně prokázána ani jakákoliv domluva mezi obžalovanými. Z uvedených důvodů stěžovatelky navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

6. Zde Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka výslovně nenavrhla zrušení usnesení Nejvyššího soudu, nicméně její námitky fakticky směřují i proti jeho obsahu. Ústavní soud tedy přistoupil i k přezkumu tohoto napadeného rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatelka namítá.

10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.

11. V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě pouze opakuje svoji obhajobu, se kterou se však soudy dostatečně vypořádaly, a staví tak Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu totiž v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelčiny obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

12. Závěr o stěžovatelčině vině je přesvědčivě odůvodněn rozsáhlým souborem nepřímých důkazů, což je v situaci řešení případů organizované internetové (resp. neosobní) majetkové trestné činnosti zcela běžné. Množství nepřímých důkazů (svědecké výpovědi, elektronické stopy) dávají z ústavněprávního hlediska dostatečný podklad pro rozhodnutí soudů, včetně odůvodnění naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu. Se všemi ostatními námitkami se výslovně vypořádaly obecné soudy a na příslušná místa napadených rozhodnutí lze, s ohledem na roli Ústavního soudu, bezezbytku odkázat.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru