Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 371/12 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na veřejné projednání věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkzasedání/neveřejné
trest/výkon
Ne bis in idem
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.371.12.1
Datum podání02.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 350, § 240

40/2009 Sb., § 90, § 39, § 274 odst.1, § 274 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 371/12 ze dne 14. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. M., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Martina Kříže 8, směřující proti usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. září 2011, č.j. 1 T 61/2010-79, Krajského soudu v Brně dne 9. listopadu 2011, č.j. 5 To 353/2011-88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na postup v souladu s čl. 2 odstavcem 3 Ústavy České republiky, a s čl. 2 odstavcem 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s principem ne bis in idem, zakotveným v čl. 40 odstavci 5 Listiny.

Výše uvedeným usnesením Městského soudu v Brně byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, který byl stěžovateli uložen v rozsahu 2,5 roku rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2010, č.j. 1 T 61/2010-41. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byla následná stížnost stěžovatele zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že výše zmíněným rozsudkem Městského soudu v Brně byl pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odstavců 1 a 2 písmeno a) trestního zákona, odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu šesti měsíců, podmíněně odloženém na zkušební dobu dvou let, k peněžitému trestu ve výši 24.000,- Kč, a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2,5 roku. Po vykonání peněžitého trestu a uplynutí poloviny doby zákazu činnosti, se stěžovatel obrátil na soud se žádostí o podmíněné upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu. Teprve po dalších dvou měsících bylo nařízeno projednání věci a bylo vydáno napadené usnesení. Městský soud sice konstatoval, že stěžovatel tresty řádně vykonával a že neexistovaly žádné negativní okolnosti, přesto, s odkazem na předchozí jednání stěžovatele, k němuž soud přihlédl již při vynesení rozsudku, předloženou žádost zamítl. Podle soudu nelze uzavřít, že výkon poloviny trestu zákazu činnosti zcela postačil ke splnění svého účelu. Podle stěžovatele by nemělo být předchozí odsouzení pro stejnou trestnou činnost, 6 záznamů v kartě řidiče a nedoznání se k projednávanému trestnému činu, které soud již zohlednil v rozsudku, posuzováno opět v napadeném usnesení. V jeho věci tak bylo aplikováno dvojí přičítání, tedy nastal rozpor se zásadou ne bis in idem.

Následné jednání krajského soudu proběhlo v neveřejném zasedání, stěžovateli tak byla upřena možnost vyvracet protiargumenty, a tím mělo dojít k porušení zásady kontradiktornosti procesu. Stěžovatel odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i na judikaturu Ústavního soudu, nálezy sp. zn. III. ÚS 611/2000; sp. zn. IV. ÚS 269/05; sp. zn. II. ÚS 1681/08 a sp. zn. III. ÚS 1735/10. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 61/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.

Jak již uvedeno výše, Ústavní soud si k věci vyžádal spis, z nějž se podává, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen, neužil žádný opravný prostředek, a po uplynutí poloviny trestu zákazu činnosti si požádal o upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu. Rozhodnutí obecných soudů neakceptoval. Vzhledem k odůvodnění usnesení Městského soudu v Brně, který zamítl žádost s ohledem na dlouhodobý negativní vztah stěžovatele k dodržování pravidel silničního provozu; pokud se týká rozhodování o jeho stížnosti, vyčítal stěžovatel krajskému soudu neveřejnost rozhodování.

Ústavní soud předně nesdílí přesvědčení stěžovatele, který v ústavní stížnosti presumuje, jakožto základní či zaručené právo, nárok na podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu. Takovou možnost sice zákon připouští, nejedná se však o obligatorní ustanovení zákona, k němuž by byl soud povinen přistoupit výhradně na základě žádosti odsouzeného. Posouzení všech relevantních okolností je zákonem právě proto svěřeno soudu. Pokud se jedná o důvody, o které soud zamítavé rozhodnutí opřel, neshledal v nich Ústavní soud postup rozporný se zásadou ne bis in idem. Soud pouze konstatoval, že závažné okolnosti, které vedly k udělení relativně vysokého trestu zákazu činnosti, považuje za natolik významné, že je k nim třeba přihlédnout i v řízení o projednávané žádosti stěžovatele.

Pokud se týká řízení stížnostního soudu, toto je v souladu s ustanovením § 350 trestního řádu, ve spojení s § 240 trestního řádu (a contrario § 232 trestního řádu) neveřejné. Odkaz stěžovatele na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu k této problematice se pak vztahuje k otázkám rozhodování o vazbě (ať už o vzetí či o ponechání), nikoliv však jakéhokoliv rozhodování o opravných prostředcích, které se přímo nevztahují k osobní svobodě dotčené osoby. Krajský soud v Brně tedy nepochybil, a nezkrátil stěžovatele v jeho zaručených právech, pokud napadené rozhodnutí vydal v neveřejném zasedání.

Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Soudy se věcí řádně zabývaly, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru