Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 370/98Nález ÚS ze dne 08.03.1999Překročení nezbytně nutné doby pro trvání vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvazba/prodloužení
vazba/limit délky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 36/13 SbNU 257
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.370.98
Datum vyhlášení22.03.1999
Datum podání21.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.3, § 71 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 370/98 ze dne 8. 3. 1999

N 36/13 SbNU 257

Překročení nezbytně nutné doby pro trvání vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 8. března 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti T. T. zastoupeného Mgr. M. B., advokátem AK,

proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1998, čj.

1 To 141/98-1577, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako

účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) Vrchního státního

zastupitelství v Olomouci, 2) Krajského státního zastupitelství

v Brně, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1998, čj. 1 To

141/98-1577, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel uvádí, že

v projednávané věci byla jeho osobní svoboda omezena vazbou

v přípravném řízení od 19. 4. 1993 do 7. 12. 1993 a v době od 1.

8. 1997 do 20. 11. 1997. Vzhledem k tomu, že dobu trvání vazby

před podáním obžaloby a dobu trvání vazby po vrácení věci státnímu

zástupci k došetření nutno z hlediska potřeby rozhodování

o prodloužení vazby sčítat, znamená to, že po vrácení věci

k došetření v době po 1. 8. 1997 měl státní zástupce vzhledem

k ustanovení § 71 odst. 6 trestního řádu podat návrh na další

trvání vazby, což však neučinil. Za tohoto stavu věci nemohly tedy

obecné soudy rozhodovat o vzetí do vazby, a pokud tak učinily,

porušily svými rozhodnutími stěžovatelovo ústavně zaručené právo

zakotvené v článku 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), jakož i v článku 36 odst. 1 Listiny.

Z uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného

rozhodnutí.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 29. 10.

1998 uvedl, že stížnostní soud nemohl v rámci své přezkumné

povinnosti jakkoli přezkoumávat řízení předcházející vydání

napadeného usnesení, v daném případě řízení, které bylo ukončeno

příslušným pravomocným rozhodnutím předcházejícím vydání

rozhodnutí Krajského soudu v Brně, napadeného stížností

stěžovatele. Stěžovatelovy výtky směřují právě proti takovým

pravomocným rozhodnutím, kdy právo na jejich přezkum může být

uplatněno zákonným postupem, nicméně u soudu k tomu oprávněného.

Vrchní soud totiž není soudem, jenž by byl oprávněn jakékoli

pravomocné rozhodnutí přezkoumávat.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém dopise ze

dne 3. 11. 1998 uvedlo, že nevyužívá svého oprávnění se k ústavní

stížnosti vyjádřit, pouze poukázalo na to, že projednávaná věc

může mít bezprostřední dopad na postup orgánů činných v trestním

řízení.

Krajské státní zastupitelství v Brně se k podané ústavní

stížnosti nevyjádřilo.

Z obsahu spisu 11 T 27/97 Krajského soudu v Brně Ústavní

soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu

v Břeclavi ze dne 20. 4. 1993, čj. Nt 102/92-26, vzat do vazby

z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu, a to

v souvislosti s obviněním pro trestný čin podvodu podle § 250

odst. 1, 2 trestního zákona. Usnesením Krajského soudu v Brně ze

dne 14. 6. 1993, čj. 1 Nt 410/93-32, byla stěžovatelova vazba

prodloužena z důvodů uvedených v § 67 písm. a, c) trestního řádu

do 19. 9. 1993 a dalším usnesením tohoto soudu ze dne 18. 10.

1993, čj. 1 Nt 626/93-33, do 19. 12. 1993. Usnesením uvedeného

soudu ze dne 2. 12. 1993, čj. 1 Nt 574/93-35, byl podle ustanovení

§ 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu přijat písemný slib

stěžovatele a stěžovatel byl propuštěn z vazby na svobodu, a to

dne 7. 12. 1993. Z usnesení Policie ČR, Krajského úřadu

vyšetřování v Brně, ze dne 4. 6. 1993, čj. ČVS:KVV-201/20-93 PS,

je patrno, že stěžovatel byl tímto usnesením stíhán pro podezření

z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona.

Z obsahu uvedeného spisu je dále patrno, že Krajské

státní zastupitelství v Brně podalo dne 24. 7. 1996 Krajskému

soudu v Brně obžalobu na stěžovatele pro trestný čin podvodu podle

§ 250 odst. 1, 4 trestního zákona, usnesením Krajského soudu

v Brně ze dne 5. 9. 1996, čj. 11 T 86/96-1170, byla však trestní

věc stěžovatele vrácena státnímu zástupci k došetření. Usnesením

Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 1997, čj. 11 T 86/96-1222,

byl stěžovatel, stíhaný pro trestný čin podvodu podle § 250 odst.

1, 4 trestního zákona, vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67

písm. a) trestního řádu s tím, že vazba počíná dnem 11. 6. 1997.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1997, čj. 1 To

145/97-1249, byla stížnost krajského státního zástupce proti

citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1996

zamítnuta, z podnětu stížnosti obviněného rozhodl však Vrchní soud

v Olomouci usnesením ze dne 30. 7. 1997, čj. 1 To 146/97-1255,

tak, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6.

1997 zrušil a ve věci rozhodl tak, že stěžovatel se béře do vazby

z důvodu § 67 písm. a) trestního řádu. Krajské státní

zastupitelství v Brně podalo dne 20. 11. 1997 opětovně žalobu na

stěžovatele pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4

trestního zákona. Krajský soud Brně, jenž opětovně rozhodoval

o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, rozhodl

posléze usnesením ze dne 23. 6. 1998, čj. 11 T 27/97-1551, tak, že

tuto žádost opětovně zamítl. O stížnosti stěžovatele proti tomuto

usnesení rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením tak,

že stěžovatelovu stížnost zamítl, když se ztotožnil v plném

rozsahu se závěry krajského soudu o existenci vazebního důvodu na

straně stěžovatele ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) trestního

řádu a současně konstatoval, že základní dvouletá lhůta vazby

upravená v § 71 odst. 3 trestního řádu není překročena.

Z uvedeného tedy vyplývá, že po vrácení věci státnímu

zástupci k došetření dne 1. 8. 1997 byla věc vrácena do stádia

přípravného řízení (§ 191 odst. 2 trestního řádu), v němž nebylo

možno pominout nezbytnost prodloužení vazební lhůty prodloužené

již citovaným rozhodnutím pouze do 19. 12. 1993. Na tomto místě

třeba připomenout nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS

337/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu

ČR, svazek 9, str. 269, v němž se konstatuje, že v takovém případě

dalšího trvání vazby omezení osobní svobody nezačíná, nýbrž

pokračuje, a to ve stádiu přípravného řízení, a proto je třeba

rozhodnout o dalším trvání vazby, což není možno učinit bez

konkrétního stanovení nezbytně nutné doby vazby. Na uvedeném faktu

nezbytnosti prodloužení vazby nemůže změnit nic ani to, že

stěžovatel byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6.

1997 opětovně vzat do vazby, neboť toto rozhodnutí postrádalo

v již citovaném nálezu konstatované konkrétní stanovení nezbytně

nutné doby vazby. Nepodal-li tedy ani státní zástupce návrh na

prodloužení vazební lhůty ve smyslu ustanovení § 71 odst. 6

trestního řádu, měl být stěžovatel podle tohoto ustanovení

propuštěn na svobodu. Již v nálezu Ústavního soudu ČR,

publikovaném pod č. 23/1997 Sb., bylo vysloveno, že takový stav,

kdy obviněný má být propuštěn na svobodu, je nezhojitelný potud,

že byť by k návrhu na prodloužení vazby později došlo, nemohly by

soudy o takovém návrhu již věcně rozhodnout. Stěžovatel se tohoto

nezhojitelného nedostatku sice dovolává teprve ve fázi, kdy byl

opětovně neúspěšný se svou žádostí o propuštění z vazby, podle

názoru Ústavního soudu mu však tento moment nelze přičítat

k tíži. Jestliže zákon sám s překročením nezbytně nutné doby pro

trvání vazby v přípravném řízení i v řízení před soudem spojuje

povinnost propuštění obviněného na svobodu, nemohou, přirozeně za

podmínky identity spáchaného trestného činu i vazebního důvodu, na

této povinnosti nic změnit ani později vydaná zamítavá rozhodnutí

o žádosti obviněného o propuštění z vazby. V takovém případě není

totiž dán předmět, o němž by mělo a mohlo být rozhodováno

- v situaci, kdy obviněný musí být propuštěn na svobodu,

neexistuje důvod pro zkoumání důvodu vazby -, neboť propuštění

z vazby děje se rozhodnutím či pouhým opatřením pouze realizujícím

již zmíněný zákonný imperativ.

Zamítl-li tedy vrchní soud napadeným usnesením

stěžovatelovu stížnost, ačkoli pro takové věcné rozhodnutí zde

neexistoval zákonný podklad, a vyvolal-li tím stav, kdy stěžovatel

byl i nadále ponechán ve vazbě, porušil tím stěžovatelova ústavně

zaručená práva zakotvená v článku 8 odst. 5, článku 36 odst.

l Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti

podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro porušení

uvedených článků Listiny ústavní stížnosti vyhověl a napadené

rozhodnutí Vrchníhosoudu v Olomouci podle ustanovení § 82 odst.

3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru