Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 370/01Usnesení ÚS ze dne 25.03.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný či... více
Věcný rejstříkobvinění
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.370.01
Datum podání18.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 166 odst.1

141/1961 Sb., čl.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 8 odst.2, čl. 39


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 370/01 ze dne 25. 3. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 370/01

Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2002 ve věci ústavní stížnosti JUDr. P.Š., zastoupeného Mgr. V.E., proti opatření Policie ČR, M.ú.v., ze dne 15. 6. 1999, ČVS: MVV-1129/99-40-Kž-1, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že shora citovaným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zakotvená v ustanoveních čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel tvrdí, že skutek vymezený ve sdělení obvinění se jednak nestal a jednak není trestným činem. Stěžovatelovy závěry potvrdila i ČAK, jejímž je stěžovatel členem. Z těchto a z dalších v ústavní stížnosti uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud touto ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

Ze spisu Policie ČR, M.ú.v., ČVS: MVV-1129/99-40-Kž, Ústavní soud zjistil, že dne 15. 6. 1999 bylo v záhlaví citovaným opatřením stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin nadržování podle ustanovení § 166 odst. 1 trestního zákona, který měl spočívat v tom, že dne 18. 2. 1999 ve věznici P., na dotaz policejních orgánů na totožnost řidiče v zaparkovaném osobním vozidle, který stěžovatele dovezl před věznici, totiž zda se jedná o M.Z., odpověděl, že nikoliv a uvedl jméno jiné osoby. Tímto jednáním měl stěžovatel pomoci podezřelému M.Z. vyhnout se trestnímu stíhání, neboť dotyčného prokazatelně znal a jeho totožnost vědomě popřel, ačkoli byl předtím vyrozuměn o tom, že Z. má být doručeno sdělení obvinění. Následným šetřením policejních orgánů mělo být prokázáno, že mužem, na něhož byl stěžovatel policií dotazován, byl M.Z.

Před tím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto formy ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje - § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některého ze základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

S ohledem na svou ustálenou judikaturu Ústavní soud dále konstatuje, že pouhé sdělení obvinění podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, v dříve platném znění, nebylo samo o sobě způsobilé k tomu, aby mohlo přezkoumávanou věc posunout do ústavněprávní roviny. Samotné sdělení obvinění totiž nebylo pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, proti kterému by bylo možno podat ústavní stížnost, ale pouhým opatřením, čemuž odpovídala i forma zachycení tohoto úkonu trestního řízení, kterou byl záznam. Ústavní stížnost by tedy po vyčerpání dostupných prostředků mohla přicházet v úvahu za situace, kdy by vznesené obvinění bylo spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možno odčinit jinak, např. vzetí do vazby, zadržení atd. (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 408/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, str. 353).

Ústavní soud rovněž považuje za nutné připomenout, že dne 1. 1. 2002 nabyl účinnosti zákon č. 265/2001 Sb. novelizující mimo jiné i ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, na základě kterého je v současnosti o zahájení trestního stíhání rozhodováno usnesením. Ve stěžovatelově případě však Ústavní soud musí postupovat dle právního stavu existujícího ke dni 15. 6. 1999, kdy došlo k ústavní stížností napadenému sdělení obvinění.

Z těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je proto dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Vzhledem k tomu se Ústavní soud skutkovými tvrzeními stěžovatele již dále nezabýval.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako nepřípustnou odmítl.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. března 2002

JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru