Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 37/01Nález ÚS ze dne 22.10.2001Svědek - výslech pod utajením a rekognice

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 154/24 SbNU 133
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.37.01
Datum vyhlášení19.11.2001
Datum podání19.01.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 55 odst.2, § 209, § 93


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 37/01 ze dne 22. 10. 2001

N 154/24 SbNU 133

Svědek - výslech pod utajením a rekognice

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 22. října 2001 v senátě ve věci

ústavní stížnosti B. H., t. č. ve Věznici, P. P. 10, 471 27 Stráž

pod Ralskem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.

11. 2000, čj. 6 To 544/2000 - 189, rozsudku Obvodního soudu pro

Prahu 2 ze dne 27. 2. 2001, čj. 6 T 136/2000 - 226, a rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, čj. 61 To 144/2001

- 244, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu

pro Prahu 2, jako účastníků řízení, se souhlasem účastníků bez

ústního jednání, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, čj.

6 To 544/2000 - 189, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne

27. 2. 2001, čj. 6 T 136/2000 - 226, a rozsudek Městského soudu

v Praze ze dne 19. 4. 2001, čj. 61 To 144/2001 - 244, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že

rozsudkem Obvodního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2000, čj. 6

T 136/2000 - 173, byl uznán vinným trestným činem nedovolené

výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §

187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a byl mu uložen trest

odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do

věznice s dozorem. Současně mu byl podle § 57a odst. 1 trestního

zákona uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na

dobu 5 let.

Městský soud v Praze rozhodl o následném stěžovatelově

odvolání ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 23. 11.

2000 tak, že odvolání do výroku o vině zamítl jako bezdůvodné

a v celém rozsahu zrušil výrok o trestu a vrátil věc soudu prvního

stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Dne 27. 2. 2001 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní

stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovateli za výše uvedený

trestný čin uložil trest odnětí svobody v délce 4 let a zařadil ho

do věznice s ostrahou. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno

ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze

dne 19. 4. 2001 pouze s tou změnou, že stěžovatel byl vzhledem ke

svým osobním poměrům zařazen pro výkon trestu do věznice

s dozorem.

Stěžovatel uvádí, že mu je kladeno za vinu, že v průběhu roku

1999, převážně v Praze 2 na náměstí I. P. Pavlova v baru No 99,

prodával drogu, a to K. S., cca denně 1 dávku za 200,-- Kč,

a F. J. za 200,-- - 400,-- Kč, cca jednou až dvakrát týdně po pěti

psaníčcích. Stěžovatel popírá svoji vinu a tvrdí, že jeho

odsouzení je založeno výhradně na výpovědi dvou údajných

narkomanů, kteří ho identifikovali způsobem, který je v rozporu

s trestním řádem. Rovněž dle jeho názoru neexistují důvody, proč

by před ním měla být tajena totožnost těchto dvou svědků, kteří

nikdy neuvedli, že by jim bylo vyhrožováno či působena jakákoli

újma.

Stěžovatel považuje závěry Městského soudu v Praze, obsažené

v jeho rozhodnutí ze dne 23. 11. 2000, za nesprávné

a nepřesvědčivé, neboť nemají oporu v zákoně a jejich odůvodnění

se mu jeví jako účelové. V tomto rozhodnutí se znovu konstatuje,

že u stěžovatele byla zajištěna tzv. psaníčka, v nichž byla

zjištěna přítomnost heroinu (v 8 ks) a pervitinu (ve 2 ks), byla

však naprosto pominuta skutečnost, že nikdo nezjišťoval čistou

hmotnost těchto dvou látek. Stěžovatel upozorňuje, že celková

hmotnost obsahu psaníček obsahujících stopy heroinu byla celkem

0,530g a hmotnost psaníček se stopami pervitinu činila 0,164g.

Stěžovatel tvrdí, že jak v řízení před obecnými soudy, tak

v přípravném řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na

soudní ochranu zakotvené v ustanoveních čl. 36 odst. 1, čl. 37

odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina") a že dále bylo porušeno jeho právo na spravedlivý

proces dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních

lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a to tím, že rozhodné

důkazy byly opatřeny v rozporu se zákonem, neboť v případně

rekognic bylo údajně porušeno ustanovení § 93 odst. 2 trestního

řádu, a dále že důkazy provedené výpověďmi utajovaných svědků

nemají oporu v zákoně, neboť nebyly splněny zákonné podmínky

stanovené pro tento způsob dokazování.

Stěžovatel dále tvrdí, že přípravné řízení trpělo takovými

procesními vadami, že důkazy získané provedenými rekognicemi

neměly být při hlavním líčení vůbec brány v úvahu. Nejprve totiž

proběhla rekognice podle fotoalba, aniž by před její realizací

svědkové popsali osobu, od které nakupovali drogy. Tento postup je

však v příkrém rozporu s ustanovením § 93 odst. 2 trestního řádu,

na což také obvodní soud poukázal ve svém usnesení ze dne 29. 2.

2000, čj. 2 T 43/2000 - 86, kterým rozhodl o vrácení věci státnímu

zástupci k došetření. Teprve poté proběhly rekognice in natura,

avšak i jejich provedení bylo dle názoru stěžovatele v rozporu

s citovaným zákonným ustanovením a ustálenou judikaturou, neboť

byl postaven mezi chlapce ve věku 15 - 17 let, jejichž výška se od

jeho lišila nejméně o 10 cm a jejichž vzhled se fyziognomicky od

jeho vzhledu výrazně lišil. Dále pak nebyl respektován požadavek

soudu z výše zmíněného usnesení o doplnění odborného vyjádření ke

stanovení obsahu čisté látky v nalezených vzorcích a v této

souvislosti o doplnění vyjádření znalců z oboru psychiatrie.

Stěžovatel uvádí, že dle publikované judikatury by rekognice

dle fotoalba měly probíhat pouze tehdy, když není možné provést

rekognici in natura. V daném případě však taková rekognice

provedena být mohla, neboť veškeré důkazy byly prováděny až po

vzetí stěžovatele do vazby dne 19. 11. 1999. V této souvislosti

stěžovatel poukazuje na publikovanou judikaturu, vyjmenovává

konkrétní soudní rozhodnutí a připomíná, že důkaz získaný

v rozporu se zákonem nelze jako důkaz použít.

Dále stěžovatel uvádí, že výrok o jeho vině byl založen na

výpovědích dvou svědků, kteří, ačkoliv byli vyzváni k popisu

osoby, od které kupovali drogy, neuvedli takový nepřehlédnutelný

rys, jako je mateřské znaménko o průměru více než 1 cm na levé

přední straně stěžovatelova krku nad úrovní límce. Žádný z těchto

dvou svědků vystupujících pod změněnou identitou se nezmínil

o tom, že by mu bylo vyhrožováno v souvislosti se svědectvím proti

osobě, která mu prodávala drogy. Na dotaz při hlavním líčení

odpověděl svědek J. F., že pod změněnou identitou vystupuje

z obavy, aby mu nebylo vyhrožováno. Požadavek stěžovatele, aby při

hlavním líčení byl slyšen i druhý svědek, který se ho neúčastnil

z důvodu údajné hospitalizace, byl zamítnut jako nedůvodný. Dle

stěžovatelova názoru však v tomto případě nebyly splněny podmínky

pro utajení totožnosti svědka požadované ustanoveními § 55 odst.

2 a § 209 odst. 1 trestního řádu. V průběhu celého řízení nebyl

proveden žádný důkaz, který by odůvodňoval utajení totožnosti

svědků, které tak bylo provedeno pouze na základě jejich

neodůvodněného přání. Ani důvody uváděné v odsuzujícím rozsudku,

dle stěžovatelova názoru, nemohou obstát před zákonnými kritérii.

Dle jeho mínění tak došlo ke zneužití institutu utajení svědka

a k porušení zásady rovnosti zbraní vyjádřené v čl. 37 odst. 3

Listiny. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález pléna

Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp.zn.ÚS Pl 4/1994, a na

judikát Evropského soudu pro lidská práva z 26. 3. 1996 ve věci

Doorsen vs. Nizození, kde se mimo jiné uvádí, že "odsouzení nemůže

být založeno výlučně a ani v rozhodující míře na anonymních

výpovědích".

Na základě těchto skutečností stěžovatel tvrdí, že důkazy

použité proti němu byly zčásti opatřeny a provedeny způsobem

odporujícím zákonu, a tím byla porušena jeho práva zaručená mu

Ústavou ČR, Listinou a Úmluvou. Proto navrhuje, aby Ústavní soud

ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Obvodní soud pro Prahu 2 se ve svém vyjádření z 5. 9. 2001

odvolal na obsah svých rozhodnutí z 3. 10. 2000 a 27. 2. 2000,

podrobně zdůvodňujících vinu stěžovatele. Dále uvedl, že

rekognice, i když v obráceném pořadí, proběhly v souladu se

zákonem, a že také žádost svědků o utajení byla plně opodstatněna.

Obvodní soud důsledně respektoval všechna práva stěžovatele, když

navzdory návrhu státního zástupce mu ani neuložil trest vyhoštění.

Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil v tom

smyslu, že plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, když dle

jeho názoru byla vina stěžovatele prokázána, neboť svědci byli se

stěžovatelem v častém osobním styku a pravidelně si u něho

kupovali drogu.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 i Městské státní

zastupitelství v Praze se vzdaly postavení vedlejšího účastníka.

Z obsahu spisu sp. zn. 6 T 136/2000 Obvodního soudu pro Prahu

2 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 3. 10.

2000, čj. 6 T 136/2000 - 173, byl stěžovatel uznán vinným trestným

činem výše popsaným, za který mu byl uložen trest, jak bylo rovněž

výše uvedeno. Městský soud v Praze rozhodl o následném

stěžovatelově odvolání výše citovaným, ústavní stížností

napadeným, usnesením ze dne 23. 11. 2000, čj. 6 To 544/2000

- 189, tak, že odvolání do výroku o vině zamítl jako bezdůvodné

a v celém rozsahu zrušil výrok o trestu a vrátil věc soudu prvního

stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dne 27. 2. 2001 rozhodl

o trestu Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným

rozsudkem, čj. 6 T 136/2000 - 226. Toto rozhodnutí pak bylo

s výše popsanou změnou potvrzeno ústavní stížností napadeným

rozsudkem městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, čj. 61 To

144/2001 - 244.

Námitky stěžovatele lze rozdělit do dvou skupin. První

z nich tvoří nesouhlas s postupem orgánů činných v trestním řízení

při provádění rekognice a druhou problematika utajení totožnosti

svědků a jeho negativní vliv na možnosti obhajoby stěžovatele.

Ústavní soud shledal námitky stěžovatele důvodnými a dle jeho

názoru se v přípravném řízení a v hlavním líčení vyskytly takové

vady, které ve svých důsledcích zakládají neústavnost napadených

rozhodnutí.

Z dlouhodobě ustálené judikatury vyplývá, že má-li se

výslechem svědka zjistit totožnost pachatele, vyzve se svědek, aby

jej popsal. Potom osoba, která je podezřelá, že je pachatelem, mu

má být ukázána mezi několika osobami podobného vzhledu. Rekognice

osoby pouze na základě fotografie lze použít jen v případě,

není-li rekognice "in natura" možná, např. proto, že podezřelá

osoba není zjištěna (Nejvyšší soud ČSR, Rt 28/86, 5 Tz 2/85,

Sb.s.r. 86, 4-5: 239), tedy i tehdy, jestliže je prováděno pátrání

v širokém okruhu osob, kdy je v podstatě osoba podezřelého tímto

postupem z mnoha osob přicházejících v úvahu teprve zjišťována

a provádění opakovaných rekognicí "in natura" postupně s mnoha

osobami by bránilo řádnému postupu při prověřování oznámení

o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin,

popř. jiných podnětů k trestnímu stíhání, ve smyslu účelu

trestního řízení (Nejvyšší soud ČR, 2 Tzn 90/97, PrRo. 98, 5:

245).

Z uvedeného je zřejmé, že tento judikaturou vyžadovaný postup

nebyl ve stěžovatelově případě dodržen, což konstatoval ve svém

usnesení ze dne 29. 2. 2000, čj. 2 T 43/2000 - 86, i Obvodní soud

pro Prahu 2, kterým byla trestní věc stěžovatele vrácena státnímu

zástupci k došetření, i Městský soud v Praze ve svém usnesení ze

dne 17. 3. 2000, čj. 6 To 126/2000 - 94. Byla totiž provedena

pouze rekognice na základě fotografií, přičemž ani jeden ze svědků

před touto rekognicí stěžovatelův vzhled nepopsal. Na základě

zmíněných rozhodnutí byla dne 24. 5. 2000 provedena rekognice "in

natura", při které oba výše jmenovaní svědkové stěžovatele poznali

a před kterou zevrubně popsali jeho vzhled. Je ovšem pravdou, že

ani jeden z nich se v tomto popisu nezmínil o dobře viditelném

mateřském znaménku na stěžovatelově krku. Rekognice "in natura"

byla tedy provedena, Ústavní soud má však za to, že tato rekognice

nebyla provedena řádně, neboť z její fotodokumentace

a z protokolu o rekognici vyplývá, že stěžovatel byl postaven mezi

čtyři osoby, z nichž nejstarší byla o více než 13 let mladší než

on, a že se tedy tyto osoby od stěžovatele svým věkem, a tudíž

i vzhledem, nápadně lišily. Tato skutečnost provedenou rekognici

výrazně znevěrohodňuje, přičemž tato rekognice představovala jeden

ze stěžejních důkazů svědčících proti stěžovateli.

Další okolností, která vedla Ústavní soud k závěru

o neústavnosti napadených rozhodnutí, je utajení totožnosti obou

svědků, aniž by byly uvedeny jakékoli konkrétní důvody svědčící

o tom, že by těmto svědkům či osobám jim blízkým zřejmě hrozila

újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí, porušení jejich

základních práv, ani že ochranu svědka by nebylo možné zajistit

jiným vhodným způsobem tak, jak to vyžaduje ustanovení § 55 odst.

2 trestního řádu.

Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že smyslem práva na

veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem

prováděným důkazům, je poskytnou obžalovanému v trestním procesu

možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří

veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje

dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových

tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka.

Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného

verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi,

protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho

věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu

s principem kontradiktornosti procesu i s principem rovnosti

účastníků. K omezení základních práv či svobod, i když jejich

ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich

kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které

základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného

základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti

priority jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv,

je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech

možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze

odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, a sice v tom smyslu,

že základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání

ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky

rovněž v případě jejich vzájemné kolize (Pl. ÚS 4/94).

Za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu svědka

pod utajením nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity

(výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li

ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost

minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu

svědkem pod utajením nepochybně dochází zřetelnou kolizí mezi

zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné

a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou

společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným

zločinem na straně druhé. Požadavky proporcionality je však nutno

vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené

míře platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen

ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě

zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona

- § 55 a § 209 trestního řádu (III. ÚS 210/98).

Z uvedeného tedy vyplývá, že omezit právo obviněného či

obžalovaného na obhajobu utajením totožnosti svědka lze jen

v zájmu zachování základních práv tohoto svědka. Slovy zákona,

zjištěné okolnosti musí nasvědčovat tomu, že svědku nebo osobě

jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na

zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv.

Ze spisového materiálu však není patrné, že v případě svědků J. F.

a K. S. byly takové okolnosti zjištěny či zjišťovány. Jejich

totožnost byla utajena pouze na základě jejich přání při výslechu

v přípravném řízení, aniž by se orgány činné v trestním řízení

důvodností takového kroku zabývaly. Pouze u hlavního líčení svědek

J. F. odůvodnil utajení své totožnosti obavou, aby mu nebylo

vyhrožováno. Ústavní soud má za to, že v tomto případě orgány

činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s ustanovením §

55 odst. 2 trestního řádu.

Naopak u hlavního líčení stačí k utajení totožnosti svědka či

k vykázání obžalovaného po dobu výslechu svědka z jednací síně

pouhá obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu,

nebo jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké hrozí újma na

zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí. Shodně bylo judikováno

rovněž v rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 104/96, kde se mimo

jiné konstatuje, že předseda senátu (příp. samosoudce) má podle

novely trestního řádu provedené zákonem č. 152/1995 Sb.

s účinností od 1. 9. 1995 v rámci svých oprávnění k řízení

hlavního líčení (§ 203 odst.1 trestního řádu) po jeho zahájení

možnost učinit opatření na ochranu svědka. Otázku nutnosti ochrany

svědka u hlavního líčení řeší soud samostatně podle konkrétních

okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí

již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu.

Z uvedeného tedy vyplývá, že je třeba činit rozdíl mezi

utajením totožnosti svědka v hlavním líčení a utajením jeho

totožnosti v přípravném řízení, když v druhém případě zákon

stanoví mnohem přísnější podmínky.

Další okolností, která vedla Ústavní soud k tomu, aby podané

ústavní stížnosti vyhověl, byla skutečnost, že ačkoli zákon

požaduje, aby soud i bez návrhu učinil všechny potřebné úkony

k ověření věrohodnosti u hlavního líčení vyslechnutého svědka,

jehož totožnost byla podle ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu

utajena (§ 209 odst. 2 trestního řádu), ze spisového materiálu

nevyplývá, že by tak obecný soud učinil. Pouze v odůvodnění

odsuzujícího rozsudku ze dne 3. 10. 2000, čj. 6 T 136/2000 - 173,

Obvodní soud pro Prahu 2 konstatuje, že svědci K. S. aj. F. neměli

s obžalovaným žádné nevyřízené účty, ani nebyli vedeni snahou se

jakýmkoli způsobem mstít, a tedy neměli důvod označit stěžovatele

jako dealera, pokud by tomu tak skutečně nebylo, že jeho zatčením

ztratili dobrého dealera, který jim poskytoval pravidelně kvalitní

drogu, a že vypovídali zcela spontánně, stěžovatele popsali

v detailech tak, že nemohl být zaměněn s jinou osobou a označili

ho jak při rekognici podle fotografií, tak při rekognici "in

natura". To však, dle názoru Ústavního soudu, neznamená, že obecný

soud dostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 209 odst.

2 trestního řádu Na základě tohoto ustanovení by měl zejména

pečlivě prověřit vztah mezi svědky a stěžovatelem, prověřit

stěžovatelovy námitky vůči věrohodnosti svědků a provést za tím

účelem všechny nezbytné důkazy (např. vyžádáním opisů rejstříku

trestů, zpráv o pověsti, znaleckým vyšetřením duševního stavu

svědka ve smyslu § 118 trestního řádu atd.).

V neposlední řadě považuje Ústavní soud za nutné zmínit

skutečnost, že ve výrokové části ústavní stížností napadeného

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, čj. 6 To

544/2000 - 189, chybí výrok o vině stěžovatele, neboť se v něm

zmiňuje pouze o výroku o trestu. Teprve z odůvodnění tohoto

rozhodnutí je patrné, že s výrokem o vině se tento soud ztotožnil.

Jde bezpochyby pouze o formální vadu uvedeného rozhodnutí, která

je ovšem rovněž závažná, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že

výroková část je nejpodstatnější součástí každého soudního

rozhodnutí.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že obecné

soudy a orgány činné v trestním řízení při projednávání

stěžovatelovy věci nedodržely postup stanovený jim zákonem, a tím

porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud pro porušení článku 36 odst.

1 Listiny a článku 6 odst. 3 písm d) Úmluvy podle ustanovení § 82

odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní

stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82

odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru