Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3697/17 #1Usnesení ÚS ze dne 27.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.3697.17.1
Datum podání28.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 3697/17 ze dne 27. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného Mgr. Katarínou Janiskovou, advokátkou, se sídlem Purkyňova 648/125, 612 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2017 č. j. 3 Tdo 616/2017-41, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016 sp. zn. 67 To 264/2016 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. června 2016 sp. zn. 38 T 138/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 28. listopadu 2017, se stěžovatel (dále též "obžalovaný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost před zákonem ve smyslu článku 39 Listiny, právo na ochranu soudní moci zakotvené v článku 4 a článku 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, přiložených listin a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Obžalovaný J. K. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též "nalézací soud") ze dne 2. června 2016 sp. zn. 38 T 138/2015 uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Spolu s obžalovaným bylo rozhodnuto o vině a trestu společnosti XX (dále též "spoluobžalovaná společnost") a o nároku na náhradu škody.

Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 9. listopadu 2016 sp. zn. 67 To 264/2016 z podnětu obou obžalovaných rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. řádu v celém rozsahu. Současně podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obžalovaného J. K. uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a za tento trestný čin mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků a jeho výkon odložil podle § 81 a § 82 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Inkriminovaný skutek spáchal obžalovaný tím, že si ponechal částku 679.000,- Kč, kterou měl jako zprostředkovatel požít na obstarání osobního automobilu Mercedes Benz ML 350, a částku použil nezjištěným způsobem.

Spoluobžalovanou společnost zprostil odvolací soud obžaloby, neboť zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku nespadal do výčtu trestných činů dle § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob (ve znění do 30. 11. 2016). Výrok o nároku na náhradu škody nepojal odvolací soud do nového rozhodnutí, neboť náhrada škody již byla pravomocně rozhodnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. srpna 2013 sp. zn. 7 C 139/2013, jímž byl nárok v plné výši přiznán.

Dovolání obžalovaného bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 22. června 2017 č. j. 3 Tdo 616/2017-41.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na argumentaci, kterou uplatnil již v předcházejícím řízení před obecnými soudy, a dále na tvrzení, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces v rámci odvolacího a dovolacího řízení.

Stěžovatel má za to, že dovolací soud posoudil jeho dovolání nesprávným způsobem a díky tomu odepřel stěžovateli právo na přezkum rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem.

Dále stěžovatel napadá hodnocení odvolacího soudu a má za to, že jeho právní posouzení trestného činu bylo provedeno nezákonným způsobem. Stěžovatel poukazuje též na princip subsidiarity trestního práva, podle něhož se prostředky trestního práva mají použít až v případech, kdy nelze účelu dosáhnout prostředky občanského, nebo obchodního práva.

IV.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [blíže viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15 a mnohá další (všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz)].

Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by měla ústavněprávní relevanci, v projednávané věci nedošlo.

V ústavní stížnosti stěžovatel částečně pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy a opakuje totožné námitky, již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Snahou stěžovatele je zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2067/13). Pokud obecný soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané § 2 odst. 5 a 6, jakož i § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 1701/11 nebo usnesení ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 443/14).

Dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu a s námitkami stěžovatele se vypořádal nad rámec závěru, že se svým dovoláním stěžovatel ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Dovolací soud dále zdůraznil, že dle § 265b odst. 1 trestního řádu, je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v trestním řízení před soudem nalézacím a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu).

Ústavní soud neshledal ani v rozhodnutí odvolacího soudu překročení ústavněprávních limitů. Odvolací soud rozebral podrobně, proč je v posuzovaném skutku třeba spatřovat trestný čin zpronevěry (str. 12-13 napadeného rozsudku) a subjektivní stránku stěžovatele (str. 9-10).

Na základě výše uvedené stručné rekapitulace pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nelze přisvědčit. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá přehodnocení provedených důkazů, skutkových závěrů a právní kvalifikace. Obecné soudy se však podřazením jednání stěžovatele pod skutkovou podstatu trestního zákoníku zabývaly velmi důkladně. Jak již bylo naznačeno, soudy velmi pečlivě pak vyhodnotily také ve věci provedené důkazy, a to způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout. V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy patřičně vypořádaly i s obhajobou a s námitkami stěžovatele a své závěry taktéž srozumitelně a zcela adekvátně odůvodnily.

K požadavku subsidiarity trestního práva lze uvést, že v trestním řízení orgány činné v trestním řízení k tomuto principu přihlížejí z úřední povinnosti, byť stěžovatel namítá toto porušení až v rámci řízení před Ústavním soudem. Z napadených rozhodnutí, a to zejména z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že soudy vyhodnotily inkriminované jednání již jako překročení obchodněprávních závazkových vztahů (str. 11 rozsudku). Lze připustit, že obecné soudy mohly tuto otázku více odůvodnit, avšak tento nedostatek nedosahuje ústavněprávní úrovně.

Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv.

Je tak namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto předložený návrh odmítl jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru