Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 3695/10 #1Nález ÚS ze dne 01.08.2011K dokazování v občanském soudním řízení a požadavku náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
škoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Znalec
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 134/62 SbNU 93
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.3695.10.1
Datum vyhlášení30.08.2011
Datum podání27.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420

99/1963 Sb., § 132, § 157


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení kautel spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dochází v případech, kdy obecné soudy nezjistí pro svá rozhodnutí dostatečně skutkový stav, nezabývají se odpovídajícím způsobem všemi hodnoceními uvedenými ve znaleckém posudku a svá rozhodnutí navíc nedostatečně odůvodní.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky obchodní společnosti POTRUBÍ a.s. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. srpna 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 463/2010-258 ze dne 23. listopadu 2010 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 149/2004-232 ze dne 15. února 2010, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované straně náhrady škody za zatopení jejího výrobního areálu. Soud prvního stupně však žalobu zamítl a odvolací soud tento rozsudek potvrdil. Stěžovatelka namítala, že soud prvního stupně došel ve svém rozsudku k překvapivému závěru ohledně toho, že škodu si zavinila sama stěžovatelka, ačkoliv tento závěr neměl jasnou oporu v provedeném dokazování.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud primárně připomněl svoji konstantní judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, z níž vyplývá, že jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, odpovídající kritériím daným ustanovením § 157 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud zjistil, že obecné soudy na základě znaleckého posudku a výpovědi znalce dospěly k závěru, že pokud by nedošlo k nevhodnému snížení terénu, k zatopení areálu stěžovatelky by vůbec nedošlo. V soudním řízení však neprovedly žádné dokazování stran času snížení terénu v areálu stěžovatelky, a to i přesto, že stěžovatelka tvrdila, že toto snížení neprovedla. Navíc k prokázání tohoto tvrzení navrhovala důkaz výpovědí svědka, který však soudy proveden nebyl. Obecné soudy se nezabývaly ani dalšími otázkami, ačkoli jejich vyřešení bylo pro rozhodnutí ve sporu velmi podstatné.

Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy v daném případě pro svá rozhodnutí nezjistily dostatečně skutkový stav, nezabývaly se odpovídajícím způsobem všemi znalcem označenými příčinami zatopení areálu stěžovatelky a jejich rozhodnutí nebyla ohledně učiněného závěru ani dostatečně odůvodněna. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že postupem obecných soudů v projednávané věci došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Vlasta Formánková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 3695/10 ze dne 1. 8. 2011

N 134/62 SbNU 93

K dokazování v občanském soudním řízení a požadavku náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 1. srpna 2011 sp. zn. IV. ÚS 3695/10 ve věci ústavní stížnosti POTRUBÍ, a. s., směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 463/2010-258 ze dne 23. listopadu 2010 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 149/2004-232 ze dne 15. února 2010, vydaným v řízení o zaplacení finanční částky jakožto náhrady škody způsobené zatopením stěžovatelčina výrobního areálu.

Výrok

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 463/2010-258 ze dne 23. listopadu 2010 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 149/2004-232 ze dne 15. února 2010 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 463/2010-258 ze dne 23. listopadu 2010 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 149/2004-232 ze dne 15. února 2010 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na ochranu majetku zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na ukládání povinností jen na základě zákona a v jeho mezích dle čl. 4 odst. 1 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 149/2004 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 18 C 149/2004-232 ze dne 15. února 2010 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala na žalovaných J. Č. a M. H. (dále jen "žalovaní") zaplacení částky 28 952,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % z částky 28 952,05 Kč od 1. ledna 2004 do zaplacení, a stěžovatelce uložil zaplatit náklady řízení žalovaným ve výši 35 302,30 Kč a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výši, která bude určena v samostatném usnesení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 21 Co 463/2010-258 ze dne 23. listopadu 2010 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 20 014,80 Kč.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se v řízení, které předcházelo vydání v záhlaví citovaných rozhodnutí, po žalovaných domáhala náhrady škody způsobené zatopením jejího výrobního areálu. V řízení před soudem prvního stupně byl vypracován znalecký posudek, ve kterém soudní znalec Ing. K. (dále jen "znalec") uvedl tři příčiny zatopení - 1. nedostatečná údržba drenážního potrubí žalovanými, 2. nevhodné provedení snížení terénu v areálu stěžovatelky a 3. překopnuté drenážní potrubí, ke kterému došlo při výstavbě vodovodu společností Vodárny Kladno-Mělník, a. s. Ve znaleckém posudku i při jednání soudu dne 13. května 2008 znalec jako nejzávažnější označil třetí příčinu. Soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud tento rozsudek potvrdil.

Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy uváděla, že terén nesnižovala a že dle sdělení p. Ch. terén nebyl snižován nejméně od roku 1970, a proto nebylo jasné, zda terén vůbec někdo snížil. K tomuto navrhovala výslech p. Ch., který soud prvního stupně neprovedl. Ani žalovaní přitom netvrdili, že by terén snížila stěžovatelka. Soud prvního stupně pak došel ve svém rozsudku k překvapivému závěru, který nemá podle stěžovatelky oporu v provedeném dokazování, že škodu si zavinila sama stěžovatelka snížením terénu.

Stěžovatelka se domnívá, že závěr soudu, který absolutně nemá oporu v dokazování, zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, a ve svém důsledku tak zasáhl její vlastnické právo. Odvolací soud pak tento vytýkaný nedostatek nijak nenapravil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako - správný.

To, že příčiny zatopení byly tři, vyplývá podle stěžovatelky z celého textu znaleckého posudku, přičemž sám znalec uvedl při jednání soudu dne 13. května 2008 a dne 3. února 2010, že výše uvedené tři příčiny způsobily zatopení areálu stěžovatelky. Pokud pak znalec při jednání soudu dne 3. února 2010 zároveň uvedl, že kdyby nedošlo ke snížení terénu, nedošlo by k zatopení, má stěžovatelka za to, že znalec mylně vycházel z domněnky, že v době zatopení došlo k intenzivním srážkám a tento svůj závěr vyvodil za situace (pro případ), kdy by došlo k intenzivním srážkám. V daném konkrétním případě však k žádným intenzivním srážkám nedošlo. Naopak v dubnu r. 2003 byly srážky silně podprůměrné, a areál stěžovatelky tak nemohl být zatopen povrchovou vodou. Samo snížení terénu však podle stěžovatelky nezpůsobilo zatopení ani v období intenzivních srážek v srpnu r. 2002. Navržené důkazy dotazem soudu u Allianz pojišťovny, a. s., zda byla hlášena škodní událost způsobená zatopením v roce 2002, a údaji ČHMÚ - srážky v letech 2002 a 2003, ale nebyly provedeny.

Stěžovatelka je toho názoru, že kdyby jeden drén nebyl překopnut a druhý ucpán, nebyla by zde voda, která by mohla areál zatopit. Proto samo snížení terénu nemohlo zatopení způsobit, a nemohlo tak být jedinou příčinou zatopení. A pokud by obě drenážní vedení fungovala, areál by zatopen nebyl, a to s ohledem na skutečnost, že v jiných letech, kdy drenáž fungovala, k zatopení nedošlo. Závěr obou soudů, že za zatopení je odpovědná jen třetí skutečnost, je podle stěžovatelky absurdní. To by totiž např. znamenalo, že správce příslušné přehrady, který zaviní její protržení, za následky zatopení neodpovídá, když zatopí obce ležící pod přehradou, tj. obce nacházející se v nižším místě, kam voda přirozeně teče. Škodu nezpůsobila pouze okolnost, která jako příčina působila nejblíže škodné události. Absence příčinné souvislosti mezi porušením právních povinností žalovanými, v jehož důsledku byl drén ucpán, a vznikem škody tak podle stěžovatelky nebyla řádně zdůvodněna ani nevyplynula z dokazování, když i znalec uváděl tři příčiny zatopení areálu stěžovatelky. Odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí tak podle stěžovatelky není v souladu s principy řádného a spravedlivého procesu a obecné soudy v její věci rozhodly v rozporu s hmotným právem.

Stěžovatelka dále uvádí, že obecné soudy rozhodly nesprávně též o náhradě nákladů řízení, když pro jejich výpočet vycházely z jiné částky, než která byla předmětem řízení v době vyhlášení rozhodnutí.

III.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení.

Městský soud v Praze, za který se vyjádřila předsedkyně jeho senátu 21 Co JUDr. Helena Lišková, uvedl, že rozhodl o odvolání stěžovatelky zcela standardním postupem, který byl zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, neporušil základní práva stěžovatelky, právní hodnocení zjištěného skutkového stavu vychází z provedených důkazů a je zcela v souladu s hmotným právem. Náklady odvolacího řízení sice nejsou vypočteny správně, avšak jedná se o zjevnou chybu v počtech, která je jednoduše odstranitelná postupem dle ustanovení § 211 a 164 občanského soudního řádu, když tyto náklady činí částku 12 230 Kč zvýšenou o 30 %, tj. 15 899 Kč + správně 4 paušální částky, neboť se jedná o 2 právní úkony za 2 účastníky, tj. 17 099 Kč + 20 % DPH (3 419,80 Kč), tedy celkem 20 518,80 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti na výzvu Ústavního soudu nevyjádřil.

Vyjádření Městského soudu v Praze bylo poskytnuto stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka však tohoto práva nevyužila a repliku Ústavnímu soudu nezaslala.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též žalovaným jako vedlejším účastníkům řízení.

Žalovaní v jejich společném vyjádření, zaslaném prostřednictvím právního zástupce JUDr. V. F., uvádí, že přes namítaný zásah do ústavně zaručených práv ve skutečnosti stěžovatelka pouze nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení obecnými soudy a s jejich právním posouzením věci, což je však podle žalovaných výsostnou doménou obecných soudů. Obecné soudy podle vyjádření žalovaných při svých závěrech ohledně příčin vzniku škody na nemovitostech stěžovatelky vycházely jednoznačně z provedených důkazů (znaleckého posudku a výslechu znalce), tyto v řízení provedené důkazy rovněž správně vyhodnotily a hodnocení provedených důkazů pak podrobně uvedly i v odůvodnění svých rozsudků. Stěžovatelka v daném případě své námitky směřuje proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z něj vyvozovaných skutkových i právních závěrů s tím, že se dané věci snaží dát ústavněprávní rozměr, přestože se jedná toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost by však stavěla Ústavní soud pouze do role třetí soudní instance, která mu rozhodně nepřísluší. Jakkoli tedy stěžovatelka s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy nesouhlasí a jakkoli nesouhlasí ani s právním hodnocením věci, tak podstata jejích námitek v žádném případě podle žalovaných nemůže zakládat porušení jejího práva na spravedlivý proces. Proto žalovaní navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost v plném rozsahu zamítl.

Ústavní soud rozhodoval v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci řízení i vedlejší účastníci řízení s tímto postupem souhlasili.

IV.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však v projednávaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu došlo.

Ústavní soud připomíná svoji ustálenou a dostupnou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, z níž vyplývá, že jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, odpovídající kritériím daným ustanovením § 157 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny. Obdobně jako ve skutkové oblasti i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají podobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale také i se zásadami spravedlivého procesu.

Obecné soudy ve věci stěžovatelky na základě znaleckého posudku a výpovědi znalce dospěly k závěru, že pokud by nedošlo k nevhodnému snížení terénu, k zatopení areálu stěžovatelky by vůbec nedošlo. V soudním řízení však neprovedly žádné dokazování stran času snížení terénu v areálu stěžovatelky, a to přesto, že stěžovatelka tvrdila, že toto snížení neprovedla, že terén nebyl snižován přinejmenším od r. 1970 a že je otázka, zda byl vůbec terén snižován. Navíc k prokázání tohoto tvrzení navrhovala důkaz výpovědí svědka p. Ch., který však nebyl proveden. Ze znaleckého posudku je pak zřejmé, že drenážní systém byl budován až v letech 1973-1975. Mohlo tomu být tedy v době, kdy terén byl již snížen, a lze proto předpokládat, že drenážní systém mohl být budován i s ohledem na snížený terén v areálu stěžovatelky, nebo dokonce (mimo jiné) právě proto, aby tento areál nebyl zaplavován. Pokud by se tato skutečnost prokázala, bylo by z hlediska odpovědnosti za škodu, která byla předmětem řízení před obecnými soudy, nevhodné snížení terénu (za předpokladu, že by nebyly prokázány mimořádné okolnosti spočívající např. ve srážkách přesahujících kapacitu drenážního systému) bez významu a relevanci by měly jen zbývající znalcem označené příčiny zatopení areálu stěžovatelky. Stěžovatelka tuto podstatnou okolnost tvrdila a k jejímu prokázání navrhla též důkaz. Obecné soudy se však těmito otázkami, ačkoli jejich vyřešení bylo pro rozhodnutí ve sporu velmi podstatné, nezabývaly.

Obecnými soudy učiněný závěr, dle kterého bezprostřední příčinou zatopení areálu stěžovatelky bylo nevhodné snížení terénu, přičemž zanesení melioračního zařízení nečistotami a kumulace tlakové vody v důsledku překopnutí drenáže by samy o sobě k zatopení pozemku nevedly, by byl obhajitelný pouze, pokud by bylo postaveno najisto, že škoda byla stěžovatelce způsobena výlučně snížením terénu v jejím areálu, přičemž tato škoda by vznikla i při normální funkčnosti drenážního systému. K tomu by muselo být provedeno náležité dokazování. To se ovšem nestalo. Stěžovatelka v řízení navíc tvrdila, že ani v období velmi nadprůměrných srážek, pokud drenážní systém fungoval, k zatopení jejího areálu nedocházelo, a pro toto své tvrzení navrhla důkazy (které opět nebyly obecnými soudy provedeny).

Podle náhledu Ústavníhosoudu tak obecné soudy pro svá rozhodnutí nezjistily dostatečně skutkový stav, nezabývaly se odpovídajícím způsobem všemi znalcem označenými příčinami zatopení areálu stěžovatelky a jejich v záhlaví citovaná rozhodnutí nejsou stran jimi ve věci učiněného závěru dostatečně odůvodněna.

Ústavnísoud proto dospěl k závěru, že postupem obecných soudů v projednávané věci došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví citovaná rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru